Zairský ritus jako slibná cesta k amazonskému obřadu

Papež František 

Svazek, připravený sestrou Ritou Mboshu Kongo, je nástrojem k hlubšímu poznání různých hledisek Římského misálu pro zairské diecéze. O loňské první adventní neděli, 1. prosince 2019, jsme slavili eucharistii podle «Missel Romain pour les Diocèses du Zaïre », který Kongregace pro bohoslužbu schválila 30. dubna 1988. Dosud je to jediný inkulturovaný obřad latinské církve schválený po II. Vatikánském koncilu. Zairský ritus je považován za vzor liturgické inkulturace. Lze vnímat, že slavností podle zairského obřadu vibrují kultura a spiritualita oživované náboženskými zpěvy v africkém rytmu, zvuk bubnů a jiných hudebních nástrojů, které znamenají skutečný pokrok ve splývání křesťanského poselství s konžskou duší. Je to radostné slavení, které se skutečně stává místem setkání s Ježíšem. Prožívá se to, co bylo napsáno: “Radost evangelia naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění. S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost”.  (Evangelii gaudium, 1).

Svazek oprávněně poukazuje na nutnost vydat se do větší hloubky, k něčemu, co se dotýká duše, myšlení, vnímavosti, kulturního obzoru lidí. Liturgie se má dotýkat srdcí členů místní církve a být sugestivní. Křesťanství nedisponuje jediným kulturním vzorcem, nýbrž plně zůstává samo sebou ve věrnosti evangeliu a církevní tradici, i když nese tvář mnoha kultur a národů, které je přijaly a v kterých zakotvilo. V různých národech, které zakoušejí Boží dar podle vlastní kultury, církev vyjadřuje svoji autentickou katolicitu a ukazuje „krásu této mnohotvaré podoby církve“. V křesťanských projevech evangelizovaného národa Duch svatý zkrášluje církev, ukazuje jí nové aspekty Zjevení a dává jí novou tvář. Skrze inkulturaci přivádí národy s jejich kulturou do svého společenství, protože „pozitivní hodnoty a formy“, které každá kultura nabízí, „mohou obohatit způsob, jakým je evangelium hlásáno, chápáno a žito“ (Evangelii gaudium, 116).

Je zřejmé, že každý národ poté, co osobně prožil proměňující setkání s Kristem, usiluje o vzývání Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu, vlastními slovy, vlastním náboženským, poetickým, metaforickým, symbolickým a narativním jazykem, neboť modlitba vyslaná k Bohu obnáší milost, proměňující lidské prožitky ve všech těchto rozměrech. V této dynamice utvářela Konžská biskupská konference svou vlastní osobnost a modlila se k Bohu, nikoli v zastoupení či slovy vypůjčenými od jiných, nýbrž za přijetí veškeré duchovní a sociálně-kulturní specifičnosti konžského lidu s jeho proměnami. Tento proces liturgické inkulturace v Kongu je pozvánkou k docenění rozličných darů Ducha svatého, které obohacují celé lidstvo. Ostatně, v posynodální exhortaci Querida Amazonia jsme výslovně uvedli, že je žádoucí “začleňovat do liturgie mnohé prvky z vlastní zkušenosti domorodců s jejich niterným vztahem k přírodě a podněcovat domorodé vyjadřování zpěvy, tanci, obřady, gesty a symboly. Již II. Vatikánský koncil požadoval toto úsilí o inkulturaci v liturgii domorodých národů, avšak uplynulo více než padesát let a dosud jsme v tomto směru učinili jen malý pokrok” (QA 82). Případ zairského obřadu slibně podněcuje také případné vypracování amazonskéiho ritu, protože uznává kulturní nároky určité oblasti v africkém kontextu, aniž by zvrátil ráz Římského misálu, a zaručuje kontinuitu se starobylou a univerzální tradicí církve. Doufejme, že předkládaná kniha napomůže k cestě tímto směrem.

Přeložila Jana Gruberová