Apoštolská cesta do Iráku

Gn 12, 1.4; 15, 5-6

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

V minulých dnech mi Pán poskytl možnost navštívit Irák, čímž se uskutečnil plán sv. Jana Pavla II. Do Abrahámovy země předtím nikdy nevstoupil žádný papež a Prozřetelnost si přála, aby se to událo nyní, na znamení naděje po letech války a terorismu a v pandemických těžkostech. Po této návštěvě se má duše naplnila vděčností – vděčností vůči Bohu a všem, kteří ji umožnili, tedy vůči prezidentovi Irácké republiky a tamní vládě, patriarchům a biskupům této země spolu se všemi svěcenými služebníky a věřícími příslušných církví, i vůči náboženským představitelům, počínaje velkoajatolláhem Al-Sistáním, s kterým jsem prožil nezapomenutelné setkání v jeho rezidenci v Nadžafu.

Silně jsem cítil kajícný smysl této pouti. Nemohl jsem přistoupit k onomu zmučenému národu, k oné mučednické církvi, aniž bych na sebe, jménem katolické církve, vzal onen kříž, který již léta nesou. Je to velký kříž, jako ten, který byl umístěn u vjezdu do Karakoše. Zejména jsem to vnímal při pohledu na dosud otevřené rány, způsobené destrukcí, a ještě více, když jsem se setkal a naslouchal jsem svědkům, kteří přežili násilí, pronásledování, vyhnanství…Zároveň jsem kolem sebe viděl radost z přijetí Kristova posla, viděl jsem naději upínající se k obzoru pokoje a bratrství, kterou vystihují Ježíšova slova, jež byla mottem mé návštěvy: “Vy všichni jste bratři” (Mt 23,8). Setkal jsem se s touto nadějí v prezidentském projevu, našel jsem ji v mnoha pozdravech a svědectvích, zpěvech a gestech. Četl ji jsem ji v zářících tvářích mladých lidí a v živých očích starců. Lidé na papeže čekali i pět hodin – stáli na nohou, včetně žen s dětmi v náručí, čekali a měli v očích naději.

Irácký národ má právo na to, aby žil v míru a opětovně nalezl důstojnost, která mu náleží. Má tisícileté náboženské a kulturní kořeny: Mezopotámie je kolébkou civilizace, Bagdád byl v minulosti velice důležitým městem, které po staletí uchovávalo jednu z nejbohatších knihoven světa. Kdo ji zničil? Válka. Válka je onou nestvůrou, která se v běhu epoch ustavičně mění a nadále požírá lidstvo. Odpovědí na válku však není další válka, na řinčení zbraní se neodpovídá zbraněmi. Ptal jsem se sám sebe, kdo teroristům prodával zbraně? Kdo dnes prodává zbraně teroristům, kteří se dopouštějí dalšího hromadného vraždění v jiných částech světa – pomysleme kupříkladu na Afriku. Rád bych, aby mi na tuto otázku někdo odpověděl. Odpovědí je bratrství. Tato výzva platí pro Irák, avšak nejenom pro něj: je to výzva kladená mnoha konfliktním regionům a konečně je bratrství výzvou, před níž stojí celý svět. Budeme schopni navázat vzájemné bratrství, prosadit jeho kulturu? Anebo budeme pokračovat v Kainově logice, tedy válce, a nikoli bratrství.

Právě z tohoto důvodu jsme se jako křesťané a muslimové shromáždili a společně se modlili s představiteli dalších náboženství v Uru, kde si Bůh před zhruba čtyřmi tisíci lety zavolal Abraháma. Abrahám je otcem ve víře, protože poslechl Boží hlas, který mu sliboval potomstvo, vše opustil a vydal se na cestu. Bůh dostál svým slibům a ještě dnes vede naše kroky cestou pokoje, vede kroky těch, kteří kráčejí zemí s pohledem upřeným k nebi. Když jsme v Uru společně stáli pod svítícím nebem, týmž nebem, na kterém náš otec Abrahám spatřil nás, své potomstvo, zdálo se nám, že nám opět zaznívá v srdcích věta: Vy všichni jste bratři.

Poselství o bratrství k nám dorazilo také z církevního setkání v syrsko-katolické katedrále v Bagdádu, kde v roce 2010 bylo zavražděno 48 lidí, včetně dvou kněží, když slavili mši svatou. Irácká církev je církví mučedníků a v onom chrámu, v kterém byla památka těchto mučedníků vyryta do kamene, se rozezněla radost ze setkání: můj údiv z toho, že jsem vprostřed tamních věřících, se sléval s jejich radostí z toho, že mezi sebou mají papeže.  

Poselství o bratrství jsme vyslali rovněž z Mosulu a Karakoše, měst na řece Tigris poblíž rozvalin starověkého Ninive. Jejich okupace Islámským státem zapříčinila útěk tisíců obyvatel, mezi nimiž bylo mnoho křesťanů různých vyznání a příslušníků dalších pronásledovaných menšin, zejména Jezídů. Starobylá identita těchto měst byla zničena. Nyní se namáhavě usiluje o jejich obnovu, muslimové zvou křesťany, aby se vrátili, a společně renovují kostely i mešity. Tam nastává bratrství. Prosím, nepřestávejme se modlit za tyto naše těžce zkoušené bratry a sestry, aby našli sílu k novému začátku. Když pomyslím na mnohé Iráčany, kteří emigrovali, rád bych jim řekl, aby poté, co jako Abrahám vše opustili, také jako on zachovali víru a naději a stávali se tkalci přátelství a bratrství tam, kde nyní jsou. A pokud můžete, vraťte se.

Poselství o bratrství povstalo také z dvojího slavení eucharistie – v Bagdádu v chaldejském obřadu a v Erbílu, kde mne přijal prezident této oblasti, její premiér a úřední představitelé, za což jim velice děkuji, ale také mne přijal tamní lid. Naděje Abrahama i jeho potomstva se uskutečnila v mystériu, které jsme slavili, v Ježíši, Synu, kterého Bůh Otec neušetřil, nýbrž daroval ke spáse všech lidí. On nám svou smrtí a vzkříšením otevřel průchod do zaslíbené země, do nového života, kde budou usušeny slzy a zahojeny rány a kde bratři dojdou smíření.

Drazí bratři a sestry, chvalme Boha za tuto historickou návštěvu a nadále se modleme za onu zemi a za Blízký Východ. Navzdory zkázonosnému hluku zbraní irácké palmy, které jsou symbolem tohoto státu a jeho naděje, nadále rostou a přinášejí ovoce. Totéž platí pro bratrství – není ho slyšet stejně jako úrodu iráckých palem, ale je plodné a umožňuje náš růst. Kéž Bůh, který je pokojem, udělí bratrskou budoucnost Iráku, Blízkému východu i celému světu!

Přeložila Jana Gruberová