Papež: Sv. Josef - otec otevřený Božím znamením
Na založení římského semináře pro belgické bohoslovce v roce 1844 se podílel tehdejší nuncius v této zemi, arcibiskup Pecci, posléze zvolený na papežský stolec jako Lev XIII. Během svých římských studií na Angelicu bydlel od roku 1946 v této koleji na Kvirinálu Karol Wojtyla. Právě tyto historické momenty připomněl papež František v úvodu textu, které alumnům koleje předal a v jehož středu stál zítřejší svátek sv. Josefa, který je rovněž uctíván jako nebeský přímluvce belgické koleje.
„Na prvním místě je sv. Josef přijímajícím otcem. Překonal v sobě veškerou vzpouru,své vlastní , byť oprávněné, osobní plány odsunul stranou. Miloval a přijal Marii a Ježíše, snoubenku a syna, kteří byli značně odlišní než představa o rodinném životě, po němž možná toužil, ale právě proto je ještě více opatroval a miloval. Josef tedy neusiluje o vysvětlení překvapivé a tajemné skutečnosti, s níž se setkává, ale příjímá ji ve víře a miluje ji takovou, jaká je.“
V tomto smyslu – pokračoval papež František – je sv. Josef učitelem duchovního života a rozlišování. Doporučil modlitbu k němu v situacích, kdy potřebujeme být osvobozeni od tendence „uchopit“ a vlastnit“, namísto přijetí toho, co přichází. Jako příklad uvedl papež kněze přicházejícího do nové farnosti, která má svůj vlastní příběh, radosti a zranění. Nový pastýř si musí „toto společenství nejprve nezištně zamilovat pouze proto, že k němu byl poslán,“ zdůraznil František. Teprve potom, až je v lásce pozná do hloubky, bude je moci nasměrovat na nové cesty.
„Svatý Josef je opatrujícím otcem. Být opatrovníkem, je základní součástí jeho povolání a poslání. Jde o úkol, který Josef prožíval „s rozvahou, pokorou, v tichosti, avšak v neustále přítomnosti a naprosté věrnosti, také ve chvíli, kdy nerozumí“. Zhostil se tedy tohoto úkolu s vnitřní svobodou dobrého a věrného služebníka, který si přeje pouze dobro těch, kdo mu byli svěřeni.“
Papež František zdůraznil, že takto jedná pastýř, který „nikdy neopouští své stádce a mění dle potřeb konkrétní chvíle své místo – buď stojí vpředu, aby otevíral cestu, uprostřed, aby povzbuzoval, anebo na konci, aby přijímal nejposlednější.“ Kněz je tedy opatrovníkem, vždy připraveným zareagovat na situaci, postihnout potřeby společenství, kterému slouží. Snaží se vyhnout dvojímu pokušení, jaké přestavuje na jedné straně nadvláda a na druhé nedbalost.
„A konečně sv. Josef je otcem, který sní. Nikoli „snílek“, který se vznáší v oblacích, odtržený od reality, nýbrž muž, který dokáže hledět za bezprostředně viditelné, s prorockým pohledem schopným rozpoznat Boží plán tam, kde ostatní nic nevidí, a díky tomu mít před sebou jasný cíl, k němuž směřuje. Svatý Josef totiž dokázal vidět v Marii a Ježíši nejen mladou snoubenku a dítě, ale spatřoval v nich vždy Boží působení a Boží přítomnost.“
Svatý Josef tedy učí věřit více v Boha než ve své pochybnosti a nabízet se k dispozici jako nástroj k uskutečnění většího plánu, pokračoval papež. Umění snít je pro kněze spojeno se schopností vycházet z konkrétních lidských příběhů a vydávat se od nich na cestu obrácení a obnovy, aby celé společenství mohlo růst pod vedením Ducha svatého. Zachovávat – ve smyslu zakonzervovat – a opatrovat nejsou synonyma, upozornil František a vybídl kněze, aby v tomto právě začínajícím roce sv. Josefa znovu objevovali, zejména v modlitbě, tohoto pokorného muže velkých věcí, poslušného a kreativního služebníka.
(job)
