Velikonoční triduum
Iz 52, 13-15
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Již jsme se ponořili do duchovní atmosféry Svatého týdne a jsme u vigilie velikonočního tridua. Od zítřka do neděle budeme prožívat ústřední dny liturgického roku a slavit tajemství Pánova umučení, smrti a zmrtvýchvstání. A toto tajemství prožíváme pokaždé, když slavíme eucharistii. Když jdeme na mši, nejdeme se tam jen modlit, nikoli. Přicházíme, abychom obnovili toto velikonoční tajemství. Je důležité, abychom na to nezapomínali. Děje se totéž, jako bychom opětovně kráčeli na Golgotu, abychom nově naplnili tajemství Velikonoc.
Na Zelený čtvrtek večer vstoupíme do velikonočního třídení a opětovně při mši na památku Večeře Páně prožijeme, co se stalo při poslední večeři. Onoho večera Kristus svým učedníkům zanechal odkaz své lásky v Eucharistii, ale nikoli jako vzpomínku, nýbrž jako památku a trvalé sezpřítomnění. Pokaždé, když se slaví Eucharistie, jak jsem již řekl na začátku, obnovuje se toto tajemství vykoupení. V této svátosti Ježíš nahradil obětní dar – velikonočního beránka – sám sebou: jeho Tělo a Krev nás vysvobozují z otroctví hříchu a smrti, z jakéhokoli otroctví. Je to večer, v němž nás žádá, abychom se milovali navzájem a sloužili jedni druhým, jako to učinil On, když umyl nohy učedníkům. Je to gesto, které předjímá krvavou oběť kříže, která byla obětí služby vůči nám všem, protože onou službou své oběti nás všechny vykoupil. Mistr a Pán skutečně následujícího dne zemře, aby zbavil nečistoty nejenom nohy, nýbrž také srdce a celý život svých učedníků.
Velký pátek je dnem pokání, postu a modlitby. Skrze texty Písma svatého a liturgické modlitby jako bychom se shromáždili na Kalvárii, abychom si připomenuli umučení a vykupitelskou smrt Ježíše Krista. Během tohoto intenzivního obřadu budeme uctívat kříž a při klanění kříži znovu prožijeme pouť nevinného Beránka obětovaného za naši spásu. V mysli a srdci poneseme utrpení nemocných, chudých a odepisovaných lidí tohoto světa, budeme pamatovat na “obětované beránky” – nevinné oběti válek, diktatur, každodenního násilí, potratů…Před obraz ukřižovaného Boha v modlitbě přineseme mnoho, příliš mnoho těch, kdo jsou dnes křižováni a kteří jedině od Něj mohou přijmout útěchu a smysl svého utrpení. Nezapomínejte na dnešní mnohé ukřižované, kteří jsou obrazem Ježíše na kříži a ve kterých Ježíš přebývá.
Od té doby, co na sebe Ježíš vzal rány lidstva a samu smrt, Boží láska zavlažovala tuto naši poušť, osvěcovala naše temnoty. Svět totiž má své stíny – stačí, když spočítáme všechny války, které se v tuto chvíli vedou, děti, které umírají hlady a nemohou chodit do školy, celé národy zničené válkou a terorismem, mnohé lidi, kteří berou drogy, aby jim bylo trochu lépe, a smrtící drogový průmysl…Je to pohroma, pustina! Existují malé ostrůvky Božího lidu, jak křesťanů, tak jakékoli jiné víry, kteří si v srdci uchovávají touhu po tom, aby byli lepší. Realita ovšem vypadá tak, že Ježíš na této Kalvárii trpí spolu se svými učedníky. Boží Syn během svého veřejného působení plnýma rukama rozdával život, uzdravoval, odpouštěl, křísil k životu. Nyní, v hodinu nejvyšší oběti na kříži, dokonává dílo, které mu Otec svěřil, a vstupuje do propastného utrpení, vstupuje do neštěstí tohoto světa, aby je vykoupil a přetvořil. A také aby každého z nás vysvobodil z moci temnoty, z pýchy, odporu vůči lásce a vzdorování Boží lásce. Něco takového může učinit pouze Boží láska. Jeho ranami jsme byli uzdraveni (1 Petr 2,24), praví apoštol Petr, jeho smrtí jsme byli obnoveni, a to všichni. Díky Jemu, opuštěnému na kříži, již nikdo nikdy není sám v temnotě smrti. Nikdy – On je vždy po jeho boku, je třeba jenom otevřít srdce a dát se jím vést.
Bílá sobota je dnem ticha, na celou Zemi se snáší veliké ticho. Prožíváme je v pláči a malomyslnosti prvních učedníků, které šokovala Ježíšova potupná smrt. Zatímco Slovo mlčí a Život leží v hrobě, jsou ti, kdo v ně doufali, vystaveni zkoušce a cítí se jako sirotci, kteří možná ztratili také Boha. Tato sobota je rovněž Mariiným dnem. Také ona naříká, ale její srdce naplňuje víra, naděje, láska. Ježíšova Matka následovala svého Syna po křížové cestě a s probodeným srdcem zůstala u paty kříže. Ačkoli se zdá, že vše skončilo, Maria bdí, bdí v očekávání a uchovává naději v příslib Boha, který dokáže vzkřísit mrtvé. Tak se v nejčernější hodině světa stala Matkou věřících, Matkou církve a znamením naděje. Její svědectví a přímluva nás podpírají, když nás kříž příliš tíží.
Do temnoty Bílé soboty pronikne radost a světlo obřadů velikonoční vigilie a v pozdním večeru slavnostní zpěv Aleluja. Bude to setkání se zmrtvýchvstalým Kristem a velikonoční radost bude pokračovat po padesát následujících dní, až do seslání Ducha svatého. Ukřižovaný vstal z mrtvých! Tento objev zaplaší všechny otázky a nejistoty, váhání a obavy. Zmrtvýchvstalý nám dává jistotu, že dobro ustavičně vítězí nad zlem, že život trvale vítězí nad smrtí a naším cílem není sestupovat stále níž a níž, ze smutku do smutku, nýbrž vystupovat do výše. Vzkříšení potvrzuje, že Ježíš má ve všem pravdu – když nám slibuje život přesahující smrt a odpuštění převyšující hříchy. Učedníci pochybovali, nevěřili. Jako první uvěřila a uviděla Marie Magdalena, která se stala apoštolkou vzkříšení, poněvadž vyprávěla o tom, že zahlédla Ježíše a že ji zavolal jménem. Poté Ježíše uviděli všichni učedníci. Chtěl bych podotknout, že Ježíšovo zmrtvýchvstání zpozorovaly také stráže – vojáci, kteří hlídali hrob, aby učedníci neodnesli mrtvé tělo. Nepřátelé vše viděli, ale tvářili se, jako by se nic nestalo, protože byli podplaceni. Toto tajemství dokresluje Ježíšův výrok o dvou pánech – Bohu a mamonu, kterým nelze sloužit současně. Kdo slouží mamonu, je proti Bohu, a právě zde mamon dokázal změnit realitu. Ačkoli strážci uviděli nádheru vzkříšení, byli uplaceni, aby mlčeli. Pomysleme na to, jak často byli křesťané zaplaceni za to, aby v praxi neuznávali Kristovo zmrtvýchvstání, a nečinili to, co od nich Kristus žádal.
Drazí bratři a sestry, také letos budeme velikonoční obřady prožívat v kontextu pandemie. V mnoha situacích utrpení, zejména když dopadají na rodiny a obyvatelstvo již beztak zkoušené chudobou, kalamitami či konflikty, je Kristův kříž jako maják, který ukazuje přístav lodím, dosud plujícím na širém, rozbouřeném moři. Kristův kříž je znamením naděje, která neklame, a ujišťuje, že v plánu Boží spásy se neztratí ani jedna slza, ani jeden povzdech. Prosme Pána, aby nám dal milost sloužit, uznat tohoto Pána a nedat se uplatit k tomu, abychom na něj zapomněli.
Přeložila Jana Gruberová
