František: Církev ať je večeřadlo pro všechny, ne pro uzavřený kroužek dokonalých
Přinášíme vám celý text homilie, kterou papež přednesl během bohoslužby ze slavnosti Těla a krve Páně, kterou celebroval v neděli večer v bazilice sv. Petra.
Ježíš posílá své učedníky, aby šli a připravili místo pro slavení velikonoční večeře. Byli to oni, kdo se ptali: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?". (Mk 14,12). Když kontemplujeme a klaníme se přítomnosti Pána v eucharistickém chlebu, jsme i my vyzváni, abychom si položili otázku: Na jakém "místě" chceme připravovat Pánovu Paschu? Jaká jsou "místa" v našem životě, kde nás Bůh žádá, abychom byli hostiteli? Rád bych na tyto otázky odpověděl třemi obrazy z evangelia, které jsme slyšeli (Mk 14,12-16.22-26).
Prvním je muž nesoucí džbán s vodou (srov. v. 13). Je to detail, který se zdá být zbytečný. Tento zcela neznámý muž se však stává průvodcem učedníků, kteří hledají místo, jež se později nazývá večeřadlo. A džbán s vodou je znamením uznání: znamením, které nás nutí myslet na žíznivé lidstvo, které stále hledá zdroj vody, aby uhasilo svou žízeň a obnovilo se. Každý z nás kráčí životem se džbánem v ruce: každý z nás, každý z nás má touhu po lásce, po radosti, po úspěšném životě v lidštějším světě. A pro tuto žízeň je voda ze světských věcí nepoužitelná, protože je to hlubší žízeň, kterou může uspokojit pouze Bůh.
Sledujme tento symbolický "signál" znovu. Ježíš říká svým učedníkům, že tam, kam je zavede muž se džbánem vody, se může slavit velikonoční jídlo. Abychom tedy mohli slavit eucharistii, musíme si především uvědomit svou žízeň po Bohu: cítit, že ho potřebujeme, toužit po jeho přítomnosti a lásce, uvědomovat si, že to sami nezvládneme, ale že potřebujeme pokrm a nápoj věčného života, které nás na naší cestě podporují. Drama dnešní doby - můžeme říci - spočívá v tom, že žízeň byla často uhašena. Otázky o Bohu odumřely, touha po něm vyprchala, hledači Boha jsou stále vzácnější. Bůh už nás nepřitahuje, protože už necítíme svou nejhlubší žízeň. Ale jen tam, kde je muž nebo žena se džbánem na vodu - vzpomeňme například na Samaritánku (srov. J 4,5-30) - se Pán může zjevit jako ten, kdo dává nový život, kdo živí naše sny a touhy spolehlivou nadějí, láskyplnou přítomností, která dává smysl a směr naší pozemské pouti. Jak jsme již uvedli, je to muž se džbánem, který vede učedníky do místnosti, kde Ježíš ustanoví eucharistii. K oltáři nás vede žízeň po Bohu. Když chybí žízeň, naše oslavy jsou suchopárné. Ani jako církev tedy nemůžeme vystačit s malou skupinou obvykle se scházejících lidí, kteří slaví eucharistii; musíme jít do města, setkat se s lidmi, naučit se rozpoznávat a probouzet žízeň po Bohu a touhu po evangeliu.
Druhým obrazem je velký sál v patře (srov. v. 15). Právě tam bude Ježíš a jeho učedníci slavit velikonoční večeři a tato místnost se nachází v domě člověka, který je jejich hostitelem. Don Primo Mazzolari řekl: "Hle, muž beze jména, majitel domu, mu půjčuje svůj nejkrásnější prostor. [...] Dal, co měl největšího, protože kolem velké svátosti musí být všechno velké, prostor i srdce, slova i gesta" (La Pasqua, La Locusta 1964, 46-48).
Velký prostor pro malý kousek chleba. Bůh se dělá malým jako kousek chleba, a právě proto je třeba mít velké srdce, abychom ho mohli poznat, uctívat a přijmout. Boží přítomnost je tak skromná, skrytá, někdy neviditelná, že potřebuje připravené, bdělé a vstřícné srdce, aby byla rozpoznána. Na druhé straně, pokud se naše srdce spíše než velkému sálu podobá skříni, kde s lítostí uchováváme staré věci, pokud se podobá půdě, kam jsme dávno odložili své nadšení a sny, pokud se podobá úzkému a temnému pokoji, protože žijeme jen sami sebou, svými problémy a hořkostí, pak bude nemožné rozpoznat tuto tichou a pokornou Boží přítomnost. Zabírá velkou místnost. Musíme rozšířit svá srdce. Musíme vyjít z malého pokoje svého ega a vstoupit do velkého prostoru úžasu a klanění. A to nám tolik chybí! To je to, co nám chybí v tolika snahách o setkávání, shromažďování, společné přemýšlení o pastoraci... Pokud však chybí toto, pokud chybí úžas a klanění, chybí cesta, která by nás vedla k Pánu. Nebude ani synoda, nic. Takový je postoj před eucharistií, takový potřebujeme: adoraci. A také církev musí být velký sál. Ne malý a uzavřený kroužek, ale komunita s široce otevřenou náručí, která vítá každého. Ptejme se sami sebe: Když se na nás obrátí někdo, kdo je zraněný, kdo udělal chybu, kdo má jinou životní cestu, je církev, tato církev, velkým prostorem, který ho přijme a dovede k radosti ze setkání s Kristem? Eucharistie chce nasytit ty, kdo jsou na cestě unavení a hladoví, na to nezapomínejme! Církev dokonalých a čistých je místnost, kde není místo pro nikoho; církev s otevřenými dveřmi, která oslavuje kolem Krista, je naopak velký sál, kam mohou vstoupit všichni - spravedliví i hříšníci.
A konečně třetí obraz, obraz Ježíše lámajícího chléb. Je to eucharistické gesto par excellence, identifikační gesto naší víry, místo našeho setkání s Pánem, který se nabízí, aby nás znovuzrodil k novému životu. I toto gesto je šokující: do té doby se obětovali beránci a přinášeli se Bohu, nyní se Ježíš stává beránkem a obětuje sám sebe, aby nám dal život. V eucharistii kontemplujeme a uctíváme Boha lásky. Je to Pán, který nikoho neláme, nýbrž láme sám sebe. Je to Pán, kdo nevyžaduje oběti, ale obětuje sám sebe. Je to Pán, kdo nic nežádá, ale všechno dává. Ke slavení a prožívání eucharistie jsme povoláni i my, abychom tuto lásku žili. Nemůžeš přece lámat nedělní chléb, když máš srdce uzavřené před svými bratry a sestrami. Nemůžete jíst tento chléb, pokud nedáte chléb hladovému. Nemůžete sdílet tento chléb, pokud nesdílíte utrpení těch, kteří ho potřebují. Na konci všeho, i naší slavnostní eucharistické liturgie, zůstane jen láska. A i dnes naše eucharistie proměňuje svět do té míry, do jaké se my necháme proměnit a staneme se chlebem lámaným pro druhé.
Bratři a sestry, kde můžeme "připravit Večeři Páně" i dnes? Průvod s Nejsvětější svátostí - charakteristický pro svátek Božího těla, který však zatím nemůžeme uskutečnit - nám připomíná, že jsme povoláni vyjít a nést Ježíše. Vycházet ven a s nadšením přinášet Krista těm, které potkáváme v běžném životě. Staňme se církví se džbánem v ruce, která burcuje žízeň a přináší vodu. Otevřeme svá srdce dokořán v lásce, abychom byli prostornou a pohostinnou síní, kam mohou všichni vstoupit, aby se setkali s Pánem. Lámejme své životy v soucitu a solidaritě, aby svět skrze nás viděl velikost Boží lásky. A pak přijde Pán, znovu nás překvapí a sám se stane pokrmem pro život světa. A on nás bude sytit navždy, až do dne, kdy budeme na nebeské hostině kontemplovat jeho tvář a radovat se bez konce.
Přeložil Petr Vacík
