Papež při svaté liturgii v Prešově: Kříž je jako kniha, již je nutno otevřít a číst
Prešov je se svými 90 tisíci obyvateli třetím největším městem na Slovensku a platí za přírodní, kulturní, náboženské, hospodářské, dopravní a správní středisko regionu Šariš. Leží na soutoku řek Torysa a Sekčov a obklopují jej Slanské vrchy a Šarišská vrchovina. První písemná zmínka o tomto městě pochází z roku 1247, ve středověku již jako svobodné královské město Prešov vstoupil do svazu pěti významných ekonomických východoslovenských center, tzv. ligy Pentapoliana. Historickému jádru dominuje gotická katedrála sv. Mikuláše a renesanční Rákócziho palác. Řeckokatolická katedrála sv. Jana Křtitele z 18. stol. uchovává kopii Turínského plátna.
Prešov je zároveň sídelním městem slovenského řeckokatolického metropolity, kterým je v současnosti jezuita Ján Babjak. Prešovská eparchie vznikla vydělením z mukačevské roku 1818, roku 2008 byla povýšena na metropolitní archieparchii. Dnes čítá necelých 118 tisíc katolíků byzantského obřadu. Papeže Františka na prostranství před městskou sportovní halou, kde jej očekávalo více než třicet tisíc poutníků, přivítal archieparcha Babjak a spolu s ním na papamobilu projel mezi shromážděnými věřícími. Poté papež předsedal Božské liturgii sv. Jana Zlatoústého, sloužené částečně ve slovenštině a částečně v církevní slovanštině. Vzhledem k etnické různorodosti východního Slovenska zazněly některé modlitby rovněž rusínky, ukrajinsky, maďarsky a romsky. V homilii, kterou přinášíme v plném znění, se papež František inspiroval dnešním svátkem Povýšení svatého kříže.
„My“, hlásá svatý Pavel, „kážeme Krista ukřižovaného (...), Boží moc a Boží moudrost“. Na druhou stranu se apoštol netají tím, že kříž v očích lidské moudrosti představuje něco zcela jiného: je to „urážka“ a „hloupost“ (1 Kor 1,23-24). Kříž byl nástrojem smrti, a přesto z něj vzešel život. Bylo to něco, nač se nikdo nechtěl dívat, a přesto nám odhalil krásu Boží lásky. Proto je uctíván svatým Božím lidem a slaven v liturgii dnešního svátku. Evangelium svatého Jana nás vede a pomáhá nám vstoupit do tohoto tajemství. Evangelista totiž stál přímo tam, u paty kříže. Hledí na zesnulého Ježíše visícího na dřevě a píše: „Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví...“ (Jan 19,35). Svatý Jan vidí a vydává svědectví.
Nejprve vidí. Co však Jan viděl pod křížem? Jistě to, co viděli ostatní: Ježíš, nevinný a dobrý, brutálně umírá mezi dvěma zločinci. Jedna z mnoha nespravedlností, jedna z mnoha krvavých obětí, které nemění dějiny, jedna z mnoha ukázek toho, že běh událostí ve světě se nemění: dobro je vyřazeno a zlo vítězí a prosperuje. V očích světa je kříž prohrou. I my jsme v nebezpečí, že se zastavíme u tohoto počátečního, povrchního pohledu, že nepřijmeme logiku kříže; nepřijmeme, že nás Bůh zachraňuje tím, když povoluje, aby se na něm vyzuřilo zlo světa. Nepřijímat Boha slabého a ukřižovaného, nebo jej přijímat jen slovy, a snít o Bohu silném a vítězném. Je to velké pokušení. Kolikrát toužíme po křesťanství vítězících, po triumfálním křesťanství, které by bylo důležité a významné, oslavované a uctívané. Křesťanství bez kříže je však světské a stává se neplodným.
Svatý Jan viděl v kříži Boží dílo. Poznal Boží slávu v ukřižovaném Kristu. Navzdory zdání viděl, že neprohrál, ale je Bohem, který se ochotně obětuje za každého člověka. Proč to udělal? Mohl si zachránit život, mohl se držet stranou našich nejubožejších a nejkrutějších dějin. Přesto do nich chtěl vstoupit, ponořit se do nich. Proto si zvolil nejtěžší cestu: kříž, aby se s ním člověk i v tom nejhlubším zoufalství mohl potkat. A to dokonce též v beznaději, temnotě, opuštěnosti, hanbě za svou bídu a chyby. Bůh vchází právě tam, kde by podle našeho mínění nikdy nemohl být, a aby zachránil každého, kdo zoufá, chtěl zakusit zoufalství. Aby se naše nejhorší zoufalství stalo jeho zoufalstvím, zvolal na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46; Žl 22,1). Je to zvolání, které zachraňuje. Zachraňuje, protože Bůh na sebe vzal i naši opuštěnost. S ním už nikdy nejsme sami.
Jak se můžeme naučit vidět slávu v kříži? Někteří svatí učili, že kříž je jako kniha, kterou je třeba otevřít a číst, abychom ji poznali. Nestačí si knihu koupit, prohlédnout si ji a vystavit ji doma na pěkném místě. Totéž platí o kříži: je zobrazen nebo vyřezán na mnoha místech našich kostelů. Křížků je nespočet: na krku, v domě, v autě, v kapse. Ale nedosáhne k nám, pokud se nezastavíme, nepodíváme se na Ukřižovaného a neotevřeme mu svá srdce, pokud neužasneme nad jeho otevřenými ranami a nebudeme plakat před Bohem, zraněného z lásky k nám. Jestliže tak neučiníme, zůstane pro nás kříž nečtenou knihou, jejíž název a autora dobře známe, ale která nemá žádný vliv na náš život. Neomezujme kříž na předmět zbožnosti, a tím méně na politický symbol či znamení náboženského a společenského významu.
Z kontemplace kříže pramení druhý krok: vydávání svědectví. Když se ponoříme do Ježíše, jeho tvář se začne zrcadlit v té naší, jeho rysy se stanou našimi, Kristova láska nás přemůže a promění. Myslím na mučedníky, kteří vydávali svědectví o Kristově lásce v tomto národě ve velmi těžkých dobách, kdy všechny okolnosti radily mlčet, skrýt se do bezpečí, nevyznávat víru. Nemohli však, skutečně nemohli nesvědčit. Kolik šlechetných lidí zde na Slovensku trpělo a zemřelo pro Ježíšovo jméno! Vydali svědectví plné lásky k Tomu, na kterého tolik lidí vzhlíželo. Dokonce natolik, že se mu začali podobat i ve smrti.
Myslím také na naši dobu, v níž není nouze o příležitosti ke svědectví. Díky Bohu zde křesťané nejsou pronásledováni jako v mnoha jiných částech světa. Zesvětštění a průměrnost však znehodnocují svědectví, zatímco kříž vyžaduje jasné svědectví, protože nechce být praporem, který máme pozvednout, ale čistým zdrojem nového způsobu života. Jakého způsobu? Života podle evangelia, blahoslavenství. Svědek, který má kříž ve svém srdci a nejenom na krku, nevidí v nikom nepřítele, ale pohlíží na všechny jako na bratry a sestry, za které Ježíš položil život.
Svědek kříže nevzpomíná na křivdy minulosti a nestěžuje si na přítomnost. Svědek kříže nepoužívá lest a světskou moc: nechce vnucovat sám sebe a své stoupence, ale obětovat svůj život za druhé. Nehledá vlastní prospěch, aby se později jevil zbožně: to by bylo dvojaké náboženství, nikoli svědectví o ukřižovaném Bohu. Svědectví kříže se řídí jedinou strategií, strategií Mistra: pokornou láskou. Nezáleží mu na pozemských vítězstvích, protože ví, že Kristova láska je plodná v každodenním životě a proměňuje všechno zevnitř, jako semeno, které padlo do země, zemřelo a nese plody.
Drazí bratři a sestry, viděli jste svědky. Uchovávejte si vzpomínky na osoby, které vás kojily a vychovávaly ve víře. Byli to skromní, prostí lidé, kteří vydali svůj život a milovali až do konce. Jsou to naši hrdinové, hrdinové každodenního života, a právě jejich životy mění dějiny. Svědkové plodí nové svědky, protože jsou dárci života. Tak se šíří víra: nikoli mocí světa, ale moudrostí kříže; nikoli strukturami, nýbrž svědectvím. A dnes, ve chvějícím se tichu kříže, Pán žádá také všechny nás, také tebe i mne: „Chceš mi být svědkem?“
Na Kalvárii stála Matka Boží s Janem. Nikdo neviděl otevřenou knihu kříže tak jako ona a nevydával o ní svědectví pokornou láskou. Na její přímluvu prosme o milost obrátit pohled srdce k Ukřižovanému. Pak bude naše víra vzkvétat v plnosti, pak naše svědectví přinese ovoce.
Zakončil papež František homilii při dopolední svaté liturgii v Prešově. Po závěrečném pozdravu archieparchy Babjaka se papež odebral na soukromý oběd do kněžského semináře sv. Karla Boromejského v Košicích, kde v současné době studuje 50 posluchačů teologické fakulty a 300 studentů fakulty sociální práce.
(jag)
