Štědrodenní rozhovor papeže Františka: Aby naše srdce více hořela
Johana Bronková - Vatikán
Naše rodina slavila vánoce vždycky ráno 25. prosince u babičky, vrací se cestami paměti papeže František do svého dětství. Vzpomíná na babiččiny ručně vyráběné těstoviny, na strýčky a bratrance, kteří se sjížděli k vánočnímu stolu. Na dotazy novinářů Paola Rodariho a Domenica Agassa však prozrazuje také, že má dodnes rád koledy, "Tichou noc" nebo – klasickou italskou “Tu scendi dalle stelle”, protože “šíří pokoj a naději, vytvářejí atmosféru radosti z Božího Syna, který se narodil jako my a pro nás.
Na otázku, na koho myslí o letošních vánocích, odpovídá bez váhání: “Na chudé!” a dodává, že také Ježíš se narodil chudý, Maria byla jako žena z ulice, která nenašlo vhodné místo k porodu. A dále na všechny zapomenuté, opuštěné, poslední a zejména na zneužívané a zotročené děti. "Když slyším příběhy zneužívaných zranitelných dospělých a dětí, je mi do pláče a k vzteku," říká František. Ve svém srdci chová také děti, které budou trávit Vánoce v nemocnici. Tváří v tvář jejich utrpení nemáme slov, "můžeme se jen upnout k víře", zatímco rodičům zdravých dětí papež klade na srdce, aby nezapomínali, "jaké mají štěstí", a více se jim věnovali. Jeho slova obdivu patří také lékařům a zdravotníkům, jejichž každodenní nasazení nám často uniká.
František vylíčil oslavy svých dětských narozenin. "Moje maminka vařila velmi hustou horkou čokoládu,” vzpomíná a dodává, že na slavnost se scházela široká rodiny. Vypráví také o fotbalových zápasech s chlapci ze sousedství. Hrávalo se často s míčem vyrobeným z hadrů, tzv. pelota de trapo, která se v Argentině stala téměř jakýmsi kulturním symbolem. Přiznává, že moc dobrým fotbalistou nebyl: "Takže jsem byl v brance, kde jsem to zvládl. Být brankářem pro mě byla velká škola života. Brankář musí být připraven reagovat na nebezpečí, které může přijít ze všech stran..."
Od dětství však následoval svého tatínka v jiném koníčku – v četbě. Vzpomíná na dojetí, které prožíval se sourozenci, když tatínek nahlas předčítal z románu “Srdce” od Edmonda De Amicis az dalších oblíbených autorů svého mládí vypočítává Borgese a Dostojevského, ale také Hölderlinovy básně. Vzpomíná také na verše z Dantovy Božské komedie, které doposud umí citovat tak, jak je slyšel od svého tatínka. A dnešní mladé lidi povzbuzuje, aby četli. “Je tu nebezpečí televize; naplní tě zprávami, které nezůstanou. Čtení je něco jiného, je to dialog s knihou samotnou, je to okamžik intimity, který nemůže poskytnout ani televize, ani tablet".
Nostalgickou vánoční atmosféru mají také další vzpomínky, zejména na prarodiče. Třeba na iniciaci do světa dospělých, která Argentině nastává, když si poprvé obléknete dlouhé pánské kalhoty. Vzpomíná na dojatý údiv babičky Marie, když ho v nich poprvé uviděla. Zato babička Rosa byla zdrženlivější, mnoho trpěla, ale všemu rozuměla. Nejvíce mu chybí jeho tři bratři, kteří zemřeli. Zůstala jen sestra Maria Elena. „Nostalgicky vzpomínám na chvíle, které jsem prožil s nimi a se svými prarodiči," říká, ale "melancholie mě nepřepadá".
V rozhovoru nechybí ani dotaz na zdravotní stav po operaci v nemocnici Gemelli. František odpovídá, že je v pořádku a že už mohl podniknout několik cest a – dá-li Bůh – v příštím roce plánuje další. V závěrečné pasáži o budoucnosti dnešního lidstva klade důraz na všeobecné bratrství, které chápe jako hlubokou solidaritu se slabými a trpícími. Nikdo – od mezinárodních institucí po jednotlivé občany – „nemůže a nesmí zapomínat na nejslabší, nejkřehčí a bezbranné regiony a lidi, oběti lhostejnosti a sobectví." Tímto směrem míří také papežova modlitba a přání k letošním vánocům. „Doufám, že Vánoce zahřejí srdce těch, kteří trpí, a otevřou a posílí ta naše, aby hořela touhou více pomáhat potřebným,“ říká papež František v rozhovoru pro italský tisk.
