František: Vezměme svůj život do rukou, neztrácejme se v lítosti a nostalgii
Papež František
Evangelium o proměnění Páně, které jsme právě slyšeli, uvádí čtyři Ježíšovy činy. Bude pro nás dobré sledovat, co Pán dělá, a nacházet v jeho gestech ukazatele pro naši cestu.
První sloveso – první z těchto Ježíšových činů – je "vzít s sebou": Ježíš, jak říká text, "vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana" (Lk 9,28). Je to on, kdo si bere učedníky, a je to on, kdo si nás vzal k sobě: on si nás zamiloval, vyvolil a povolal. Na počátku je tajemství milosti, vyvolení. V první řadě jsme se nerozhodli my, ale byl to on, kdo nás povolal, aniž bychom na tom měli nějakou zásluhu. Než abychom se stali těmi, kdo darovali život, jsme těmi, kdo obdrželi dar zdarma: dar bezplatnosti Boží lásky. Naše cesta, bratři a sestry, musí každý den začínat odtud, od původní milosti. Ježíš s námi učinil totéž, co s Petrem, Jakubem a Janem: oslovil nás jménem a vzal nás s sebou. Vzal nás za ruku. Kam nás vezme? Na svou svatou horu, kde nás už vidí navždy s ním, proměněné jeho láskou. Vede nás tam milost, tato prvotní, prvotní milost. Když tedy zažíváme hořkost a zklamání, když se cítíme znevažováni nebo nepochopeni, neztrácejme se v lítosti a nostalgii. Jsou to pokušení, která ochromují cestu, cesty, které nikam nevedou. Místo toho vezměme svůj život do rukou, vycházejme z milosti, z povolání. A přijměme dar prožívat každý den jako úsek cesty k cíli.
Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana: Pán bere učedníky dohromady, bere je jako společenství. Naše povolání je zakořeněno ve společenství. Abychom mohli každý den znovu začít, potřebujeme kromě tajemství našeho vyvolení prožívat milost, že jsme byli přijati do církve, naší svaté hierarchické Matky, a pro církev, naši nevěstu. Patříme Ježíši a patříme mu jako Tovaryšstvo. Neunavujme se prosit o sílu k budování a zachování společenství, abychom byli kvasem bratrství pro církev a pro svět. Nejsme sólisté, kteří chtějí být slyšet, ale bratři, kteří chtějí být ve sboru. Ciťme s církví, odmítněme pokušení honit se za osobními úspěchy a usilovat o výkon. Nenechme se vtáhnout do klerikalismu, který zatvrzuje, a do ideologií, které rozdělují. Svatí, které si dnes připomínáme, byli pilíři společenství. Připomínají nám, že v nebi jsme navzdory rozdílným povahám a pohledům povoláni být spolu. A pokud máme být navždy sjednoceni tam nahoře, proč nezačít hned tady dole? Přijměme krásu toho, že nás Ježíš vzal společně, že nás společně povolal. Toto je první sloveso: vzít.
Druhé sloveso: stoupat. Ježíš "vystoupil na horu" (v. 28). Ježíšova cesta není cesta z kopce, je to výstup. Světlo proměnění nepřichází na rovině, ale po náročné cestě. Abychom tedy mohli následovat Ježíše, musíme opustit pláně průměrnosti a svahy pohodlí; musíme opustit své vlastní uklidňující zvyky a vydat se na cestu exodu. Po výstupu na horu totiž Ježíš mluví s Mojžíšem a Eliášem právě o "svém exodu, který se měl uskutečnit v Jeruzalémě" (v. 31). Mojžíš a Eliáš po dvou exodech na poušti vystoupili na Sinaj nebo na Choréb (srov. Ex 19; 1 Kr 19); nyní s Ježíšem mluví o definitivním exodu, o jeho Velikonocích. Bratři a sestry, pouze výstup na kříž vede k cíli slávy. Toto je cesta: od kříže ke slávě. Světským pokušením je hledat slávu, aniž bychom prošli křížem. Chtěli bychom známé, přímé a rovné cesty, ale abychom našli Ježíšovo světlo, musíme neustále vycházet ze sebe a stoupat za ním. Pán, který, jak jsme slyšeli, od počátku "vyvedl" Abraháma (Gn 15,5), zve i nás, abychom vyšli a stoupali.
Pro nás jezuity je vyjití a stoupání specifickou cestou, kterou symbolizuje hora. V Písmu představuje vrchol hory konec, hranici, rozhraní mezi zemí a nebem. A my jsme povoláni, abychom se vydali tam, na hranici mezi zemí a nebem, kde se člověk s obtížemi "potýká" s Bohem; abychom sdíleli nepříjemné hledání a náboženské pochybnosti. Tam musíme být, a abychom toho dosáhli, musíme jít ven a stoupat. Zatímco nepřítel lidské přirozenosti nás chce přesvědčit, abychom se stále vraceli ke stejným krokům, ke sterilnímu opakování, k pohodlnosti, k již viděnému, Duch naznačuje možnosti, dává pokoj, aniž by nás nechával v klidu, posílá učedníky na extrémní hranice. Vzpomeňme si na Františka Xaverského.
A napadá mě, že aby se člověk mohl vydat na tuto cestu, na tuto pouť, musí bojovat. Vzpomeňme si na starého Abraháma, jak tam kvůli oběti bojuje proti supům, kteří chtěli oběť sníst (srov. Gn 15,7-11). A on je svou holí odháněl. Chudák starý muž. Podívejme se na to: jde o to bojovat za obranu této cesty, tohoto způsobu, tohoto našeho zasvěcení Pánu.
Před touto křižovatkou stojí učedník každou hodinu. A může být jako Petr, který, zatímco Ježíš mluví o exodu, říká: "Je dobré, že jsme tady" (v. 33). Vždy existuje nebezpečí statické, "zaparkované" víry. Bojím se "zaparkovaných" typů víry. Hrozí, že se budou považovat za "správné" učedníky, kteří ve skutečnosti nenásledují Ježíše, ale zůstávají nehybní, pasivní a podobně jako ti tři v evangeliu, aniž by si to uvědomovali, podřimují a spí. I v Getsemanech budou tito učedníci spát. Mysleme na to, bratři a sestry, že pro ty, kdo následují Ježíše, není čas spát, nechat svou duši narkotizovat, nechat se umrtvit dnešním konzumním a individualistickým klimatem, pro který je život dobrý, pokud je dobrý pro mě; pro který mluvíme a teoretizujeme, ale ztrácíme ze zřetele samotné naše bratry a sestry. Jedním z dramat naší doby je zavírat oči před realitou a odvracet se od ní. Kéž nám svatá Terezie pomůže vyjít ze sebe a vystoupit s Ježíšem na horu, abychom si uvědomili, že On se zjevuje také skrze rány našich bratří a sester, těžkosti lidstva, znamení doby. Nebojte se dotknout ran: jsou to Pánovy rány.
Ježíš vystoupil na horu, říká evangelium, "aby se modlil" (v. 28). Zde je třetí sloveso: modlit se. A "jak se modlil", pokračuje text, "jeho tvář se změnila" (v. 29). Proměnění se rodí z modlitby. Ptejme se sami sebe, možná po tolika letech služby, co je pro nás dnes modlitba, co je dnes pro mě. Možná nás síla zvyku a určitá rituálnost přivedly k přesvědčení, že modlitba neproměňuje člověka a dějiny. Modlitba však znamená realitu proměňovat. Je to aktivní poslání, neustálá přímluva. Není to vzdálení se od světa, ale změna světa. Modlit se znamená přinášet Bohu tep novinek, aby se jeho pohled mohl doširoka otevřít dějinám. Čím je modlitba pro nás?
Dnes nám udělá dobře, když si položíme otázku, zda nás modlitba do této proměny ponořuje, zda vrhá nové světlo na lidi a proměňuje situace. Protože pokud je modlitba živá, "rozpíná se v nás", oživuje oheň poslání, rozněcuje radost, neustále nás provokuje, abychom se nechali znepokojovat trpícím křikem světa. Ptejme se sami sebe: Jakým způsobem vnášíme probíhající válku do modlitby? A vzpomeňme si na modlitbu svatého Filipa Neriho, která rozšířila jeho srdce a přiměla ho otevřít dveře dětem z ulice. Nebo svatý Isidor, který se modlil na polích a do modlitby vnesl práci na poli.
Každý den brát na vědomí naše osobní povolání a dějiny našeho společenství, stoupat k hranicím, které nám Bůh určil, a vycházet ze sebe; modlit se za proměnu světa, v němž jsme ponořeni. A konečně čtvrté sloveso, které se objevuje v posledním verši dnešního evangelia: "Ježíš zůstal sám" (v. 36). Zůstal, zatímco všechno pominulo a ozýval se jen Otcův "testament": "Poslouchejte ho" (v. 35). Evangelium končí tím, že nás vrací k tomu podstatnému. V církvi i ve světě, ve spiritualitě i ve společnosti jsme často v pokušení učinit z mnoha druhotných potřeb ty hlavní. Je to každodenní pokušení učinit z mnoha sekundárních potřeb primární. Jinými slovy, riskujeme, že se soustředíme na zvyky, obyčeje a tradice, které upínají naše srdce k tomu, co pomíjí, a dávají nám zapomenout na to, co zůstává. Jak důležité je pracovat na svém srdci, aby dokázalo rozlišit, co je podle Boha a zůstává, od toho, co je podle světa a pomíjí!
Drazí bratři a sestry, kéž nám svatý otec Ignác pomůže, abychom si vážili rozlišování, našeho vzácného dědictví, stále aktuálního pokladu, který je třeba rozlévat církvi a světu. Umožňuje nám "vidět všechno nové v Kristu". Je to nezbytné pro nás i pro církev, aby, jak napsal Petr Faber, "všechno dobré, co lze dosáhnout, vymyslet nebo zorganizovat, bylo konáno v dobrém, a ne ve špatném duchu" (Memoriál, Paříž 1959, č. 51). Ať se tak stane.
Přeložil Petr Vacík
