Evangelii gaudium a základy víry

ANDREA TORNIELLI – Vatican News

Před třemi tisíci lidmi, kteří se v sobotu vpodvečer shromáždili před svatyní Ta' Pinu na maltském ostrově Gozo, hovořil papež František o podstatě víry. A jeho volba přidat k připravenému textu větu: "Radostí církve je evangelizovat" byla nápadná. František to nezopakoval jen jednou, ale sedmkrát. Na konci každého odstavce opakoval, že radost církve spočívá v evangelizaci. Právě exhortace Evangelii gaudium z listopadu 2013 představuje plán jeho pontifikátu.

Návrat k počátkům, vysvětluje František, není mlhavou představou o nepravděpodobných ponorech do vzdálené minulosti ani idealizací dob, které se už nevrátí. Návrat k počátkům znamená návrat k tomu podstatnému, to znamená obnovení ducha první křesťanské komunity, návrat k jádru víry. A jádrem víry je vztah s Ježíšem a hlásání jeho evangelia celému světu. To a jen to je podstatné.

Proto starostí církve nemůže a nemá být prestiž společenství a jejích služebníků, nemůže a nemá být její společenský vliv, tedy " být důležitá", " relevantní" na světové scéně, ve společnosti, na mocenských místech. Nemůže a neměla by být hledáním prostoru a pozornosti. Nemůže jít ani o vytříbenost bohoslužby, o dokonalé obřady, u nichž hrozí, že se stanou tím, co Joseph Ratzinger nazval "prázdným divadlem". Starost o hlásání a svědectví, snaha najít všechny možné způsoby, jak zajistit, aby se muži a ženy naší doby setkali s živým Ježíšem, to je to, co pohánělo nazaretské učedníky a co pohání ty, kdo dnes vydávají svědectví evangeliu. Protože radostí církve je evangelizovat, tedy šířit radost z křesťanského poselství.

Je příznačné, že devět let po svém zvolení římským biskupem se František znovu vrací k Evangelii gaudium, svému nejdůležitějšímu a nejméně pochopenému poselství. Poselství, které se setkalo s odporem, ale které také riskovalo a riskuje, že se z něj stane jen slogan těch, kteří mu opakovaně přitakávají. Tímto způsobem se i hlásání evangelia ocitá v kleci aparátu, aby bylo uzavřeno do struktur a strategií náboženského marketingu. Ani synodální cesta, kterou si papež velmi přál pro celou církev, není ušetřena tohoto rizika, že se "normalizuje" v církevní byrokracii, místo aby byla rizikem, otevřeností, nasloucháním všem pro obnovené misijní hnutí.

František vysvětlil, že existuje test, který ověřuje, jak účinně je církev prostoupena duchem evangelia. Je to přijetí, svobodné přijetí utrpení. Věřícím na Maltě, ostrově, který byl po staletí "bezpečným přístavem" a místem, kam připlul svatý Pavel a kde se k prvním křesťanům chovali "se vzácnou lidskostí", papež připomněl: "Nemůžeme se navzájem přijímat jen mezi sebou, ve stínu našich krásných kostelů, zatímco venku tolik bratří a sester trpí a je ukřižováno bolestí, bídou, chudobou a násilím." Tato slova jsou ozvěnou slov otce církve, svatého Jana Zlatoústého, který v jednom ze svých slavných kázání řekl: "Chcete uctít Kristovo tělo? Nedovolte, aby se stalo předmětem opovržení u svých členů, tedy u chudých, kteří nemají šaty, jimiž by se přikryli. Neuctívejte ho zde v kostele hedvábnými plátny, zatímco venku ho zanedbáváte, když trpí zimou a nahotou." Dnes, stejně jako před dvěma tisíci lety, platí stejný test.

(vac)