Papež: Nestačí mít víru tvořenou předávanými zvyky
Papež František
U Ježíšova kříže stojí Maria a Jan. Matka, která porodila Božího Syna, truchlí nad jeho smrtí, zatímco svět obklopuje temnota; milovaný učedník, který opustil všechno, aby ho následoval, nyní stojí u nohou ukřižovaného Mistra. Vše se zdá být ztraceno, vše se zdá být navždy ukončeno. A když na sebe bere rány lidstva, Ježíš se modlí: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?". (Mt 27,46; Mk 15,34). To je také naše modlitba ve chvílích života poznamenaných utrpením; je to modlitba, která denně stoupá k Bohu z vašich srdcí, Sandi a Domenico: děkujeme vám za vytrvalost vaší lásky a za vaše svědectví víry!
Ježíšova hodina – v Janově evangeliu hodina jeho smrti na kříži – však není koncem dějin, ale začátkem nového života. Na kříži totiž rozjímáme o milosrdné lásce Krista, který nám doširoka otevírá svou náruč a svou smrtí nám otevírá radost z věčného života. Od hodiny konce začíná život, od hodiny smrti začíná jiná hodina plná života: je to čas rodící se církve. Z této původní církve Pán shromáždí lid, který bude pokračovat v cestě po drsných cestách dějin a v srdci si ponese útěchu Ducha, s níž bude utírat slzy lidstva.
Bratři a sestry, v této svatyni Ta' Pinu můžeme společně rozjímat o novém začátku, který vychází z Ježíšovy hodiny. I zde se před dnešní velkolepou stavbou nacházela jen malá kaple v dezolátním stavu. Byla nařízena demolice: zdálo se, že je konec. Ale řada událostí změnila běh věcí, jako by Hospodin chtěl tomuto obyvatelstvu říci: "Už nikdy o tobě neřeknou: Opuštěná. A nikdy o tvé zemi neřeknou: Zpustošená. Budou tě nazývat: Oblíbená a tvou zemi: Vdaná" (Iz 62,4). Tento kostelík se stal národní svatyní, cílem poutníků a zdrojem nového života. Připomněla jsi nám to, Jennifer: mnozí zde svěřují svá utrpení i radosti Panně Marii a všichni se cítí vítáni. Svatý Jan Pavel II. sem také přišel jako poutník a dnes si připomínáme výročí jeho smrti. Místo, které se zdálo ztracené, nyní obnovuje víru a naději v Boží lid.
V tomto světle se snažme pochopit i pro nás pozvání Ježíšovy hodiny, hodiny spásy. Říká nám, že k obnově naší víry a poslání společenství jsme povoláni vrátit se k onomu počátku, k rodící se církvi, kterou vidíme u kříže v Marii a Janovi. Co ale znamená vrátit se na začátek? Co znamená návrat k počátkům?
Především jde o to, abyste znovu objevili to podstatné z víry. Návrat k církvi počátků neznamená ohlížet se zpět a kopírovat církevní model prvního křesťanského společenství. Nemůžeme "přeskočit dějiny", jako by Pán nemluvil a nepůsobil velké věci v životě církve i v pozdějších staletích. Neznamená to ani být příliš idealistický a představovat si, že v tomto společenství nebyly žádné potíže; naopak, čteme, že se učedníci mezi sebou hádali a dokonce se i přeli a že ne vždy rozuměli Pánovu učení. Vrátit se k počátkům znamená spíše obnovit ducha prvního křesťanského společenství, tedy vrátit se k srdci a znovu objevit střed víry: vztah s Ježíšem a hlásání jeho evangelia celému světu. To je to podstatné! To je radost církve: evangelizovat.
Vidíme totiž, že po hodině Ježíšovy smrti první učedníci, stejně jako Marie Magdaléna a Jan, když spatřili prázdný hrob, neztráceli čas a s dychtivým srdcem běželi zvěstovat radostnou novinu o vzkříšení. Výkřik bolesti na kříži se mění v radost z radostného zvěstování. Myslím také na apoštoly, o nichž se píše: "Každý den v chrámě i ve svých domovech nepřestávali učit a hlásat, že Ježíš je Kristus" (Sk 5,42). Hlavním zájmem Ježíšových učedníků nebyla prestiž obce a jejích služebníků, společenský vliv, vyspělost bohoslužeb. Ne. Jejich zájmem bylo hlásání a svědectví o Kristově evangeliu (srov. Řím 1,1), protože radostí církve je evangelizovat.
Bratři a sestry, maltská církev má vzácnou historii, z níž může čerpat mnoho duchovního a pastoračního bohatství. Život církve však – mějme to stále na paměti – není nikdy jen "minulostí, na kterou se vzpomíná", ale "velkou budoucností, kterou je třeba budovat", poddajnou Božím plánům. Nestačí mít víru tvořenou předávanými zvyky, slavnostními oslavami, krásnými lidovými příležitostmi, silnými a emotivními momenty; potřebujeme víru, která je založena a obnovována v osobním setkání s Kristem, v každodenním naslouchání jeho slovu, v aktivní účasti na životě církve, v lidové zbožnosti.
Krize víry, apatie věřících, zvláště po pandemii, a lhostejnost tolika mladých lidí k Boží přítomnosti nejsou problémy, které bychom měli "oslazovat" a myslet si, že určitý náboženský smysl stále odolává. Někdy se totiž může stát, že lešení je náboženské, ale za tímto pláštěm víra zestárne. Elegantní šatník řeholního oděvu totiž ne vždy odpovídá živé víře oživené dynamikou evangelizace. Musíme bdít nad tím, aby se náboženské praktiky neomezily na opakování repertoáru z minulosti, ale aby vyjadřovaly živou víru, otevřenou a šířící radost evangelia, protože radostí církve je evangelizovat.
Vím, že jste prostřednictvím synody zahájili proces obnovy, a děkuji vám za tuto cestu. Bratři a sestry, nyní je hodina, kdy se můžeme vrátit k onomu počátku pod křížem, kdy se ohlížíme zpět k prvnímu křesťanskému společenství. Být církví, které záleží na přátelství s Ježíšem a na hlásání jeho evangelia, a ne na hledání prostoru a pozornosti; církví, která má ve svém středu svědectví, a ne nějaké náboženské zvyklosti; církví, která chce vyjít vstříc všem s rozsvícenou lampou evangelia, a ne být uzavřeným kruhem. Nebojte se vydat, jak už to děláte, na nové, i když riskantní cesty evangelizace a hlásání, které se dotýkají života, protože radostí církve je evangelizovat.
Podívejme se znovu na počátek, na Marii a Jana u kříže. U pramene církve je jejich vzájemný akt svěření. Pán totiž svěřuje jednoho druhému do péče: Jana Marii a Marii Janovi, takže "od té hodiny se jí učedník ujal" (J 19,27). Návrat na začátek znamená také rozvíjet umění přijímat. Mezi posledními Ježíšovými slovy z kříže jsou slova adresovaná jeho Matce a Janovi, která nás nabádají, abychom se stali učedníky ve stylu přijetí. Ve skutečnosti nešlo o pouhé gesto zbožnosti, kterým Ježíš svěřil svou matku Janovi, aby po jeho smrti nezůstala sama, ale o konkrétní ukázku toho, jak žít nejvyšší přikázání, přikázání lásky. Uctívání Boha prochází blízkostí k bratrovi.
Jak důležité je v církvi milovat jeden druhého a přijímat bližního! Pán nám to připomíná v hodině kříže při vzájemném přijetí Marie a Jana a nabádá křesťanské společenství všech dob, aby tuto prioritu neztrácelo. "Hle, tvůj syn", "hle, tvá matka" (vv. 26.27); je to jako říci: jste spaseni stejnou krví, jste jedna rodina, tak se navzájem přijímejte, milujte se, hojte si navzájem rány. Bez podezírání, rozdělení, pomluv, drbů a nedůvěry. Dělejte "synodu", to znamená "jděte spolu". Bůh je totiž přítomen tam, kde vládne láska!
Drazí přátelé, přijímat se navzájem, ne z pouhé formality, ale ve jménu Krista, je trvalou výzvou. Je to především výzva pro naše církevní vztahy, protože naše poslání přináší ovoce, pokud pracujeme v přátelství a bratrském společenství. Jste dvě krásné komunity, Malta a Gozo: stejně jako dva byli Marie a Jan! Kéž jsou slova Ježíše na kříži vaší vůdčí hvězdou, abyste se navzájem přijímali, vytvářeli důvěrné vztahy, pracovali ve společenství! A stále pokračovat v evangelizaci, protože radostí církve je evangelizovat.
Přivítání je však také lakmusovým papírkem, podle něhož se pozná, nakolik je církev skutečně prostoupena duchem evangelia. Maria a Jan se nepřijímají v teplém úkrytu večeřadla, ale na kříži, na temném místě, kde byl člověk odsouzen a ukřižován jako zločinec. A ani my se nemůžeme přijímat jen mezi sebou, ve stínu našich krásných kostelů, zatímco venku tolik bratří a sester trpí a je ukřižováno bolestí, bídou, chudobou a násilím. Nacházíte se v klíčové zeměpisné poloze, s výhledem na Středozemní moře, které je přitažlivým pólem a útočištěm záchrany pro mnoho lidí zmítaných bouřemi života, kteří z různých důvodů připlouvají k vašim břehům. Ve tvářích těchto chudých lidí se vám představuje sám Kristus. Takovou zkušenost měl apoštol Pavel, kterého po strašlivém ztroskotání vřele přivítali vaši předkové. Ve Skutcích apoštolů se píše: "Vesničané nás všechny přivítali u ohně, který zapálili, protože pršelo a byla zima" (Sk 28,2).
To je evangelium, které máme žít: přijímat, být experty na lidskost, zapalovat ohně laskavosti, když na trpící doléhá chlad života. I v tomto případě se z dramatického zážitku zrodilo něco důležitého, protože Pavel hlásal a šířil evangelium a později v jeho stopách šlo mnoho hlasatelů, kazatelů, kněží a misionářů. Vedeni Duchem svatým, aby evangelizovali, aby pokračovali v radosti církve, kterou je evangelizace. Rád bych jim vyjádřil zvláštní poděkování: mnoha maltským misionářům, kteří šíří radost evangelia po celém světě, mnoha kněžím, řeholníkům a řeholnicím a vám všem. Jak řekl váš biskup Teuma, jste malý ostrov, ale s velkým srdcem. Jste pokladem v církvi a pro církev. Abychom ji zachovali, musíme se vrátit k podstatě křesťanství: k lásce k Bohu, která je hnací silou naší radosti a díky níž se vydáváme na cestu světem, a k přijetí bližního, které je naším nejjednodušším a nejkrásnějším svědectvím ve světě, a tak jít vpřed po cestách světa, protože radostí církve je evangelizovat.
Kéž vás na této cestě provází Pán a kéž vás vede Nejsvětější Panna. Kéž ona, která nás požádala, abychom se pomodlili tři "Zdrávas Maria", aby nám připomněla své mateřské srdce, v nás, svých dětech, roznítí oheň poslání a touhu starat se jeden o druhého. Ať vám Panna Maria chrání a doprovází vás při evangelizaci!
Přeložil Petr Vacík
