Papež píše „vzpurné“ syromalabarské arcieparchii: společná liturgie do Velikonoc

Vatican News

V anglickém poselství, datovaném 25. března, na slavnost Zvěstování Páně, papež zasahuje do sporu, který vznikl v největší východní církvi v Indii po zmíněném rozhodnutí „nadřízené autority definovat liturgii vlastní církve“, což „vedlo ke schválení nejen některých liturgických textů, ale také formy slavení způsobem, který byl navržen před několika lety“. Ve skutečnosti, připomíná římský biskup, „při této volbě, právě proto, že jsme si vědomi různých tradic spojených s různými kontexty vaší církve, byl každý požádán, aby ustoupil od svého vlastního způsobu slavení a raději nabídl znamení společenství, které vychází z toho, že se každý vzdal něčeho svého pro větší lásku a svědectví“.

Bohužel však, lituje František, „po 28. listopadu 2021, tedy po datu zvoleném pro zavedení Svaté Qurbany“, přestože se 34 eparchií „rozhodlo toto synodální rozhodnutí realizovat“, v arcieparchii Ernakulam-Angamaly nadále potvrzovali svou „liturgickou zvláštnost, která je sice výsledkem reflexe, ale izolované od zbytku syrsko-malabarské církve“. Je však dobré, doporučuje František, abychom se jako věřící v Krista ptali sami sebe, jak máme jednat, jak máme vyjadřovat nesouhlas, jak máme přijímat i těžkosti a ponížení, jak máme dělat kroky zpět; a to, jak upřesňuje, nikoli podle kritéria lidského vítězství nebo porážky, jedné skupiny nad druhou, ale tak, že se díváme na Pána a nejen slavíme jeho Velikonoce, ale prožíváme je spolu s ním, počínaje zmatkem a utrpením“.

Proto papežův list začíná výstižnou úvahou o tom, že sám Kristus „činí krok zpět vůči lidskému nároku na potvrzení, na úspěch“. Z tohoto důvodu „jako církev, všichni společně, musíme žít s Ním a jako On, přijmout také cestu ponížení a kříže. Nemůžeme žít rozděleni, nemůžeme vytvářet rozdělení, nemůžeme působit pohoršení“, zdůrazňuje František.

Papež proto vyzývá k dodržování rozhodnutí synody, ovšem s ohledem na možnost, že „některé farnosti potřebují více času na hlubší katechezi, která všechny připraví, jak se to dělo jinde, na přijetí změn. Něco takového je pochopitelné, podotýká papež, pokud se nezpochybňuje cíl stanovený synodou. Jak stanoví zákon, lze požádat o potřebnou dispens od hlavního arcibiskupa, který je metropolitou arcieparchie, nebo se souhlasem hlavního arcibiskupa od jeho vikáře“, ale „pouze na stanovenou dobu, jak určuje Kodex kánonů východních církví“.

V této souvislosti si je papež vědom, že „žádá o bolestný krok“, nicméně se cítí „jistý, že najde kněze a věřící ochotné naslouchat hlasu Pána a svěřit se papežově radě a výzvě“. Navíc, jak poznamenává, se „se syromalabarská církev v průběhu staletí vyznačovala právě svou věrností, která překonala tolik historických nedorozumění, a nyní vzkvétá, pokud jde o povolání a misijní styl. Pán nezapomene na oběť, kterou mu přinášíte“, ujišťuje papež, „protože tak otevíráte svá srdce hojnosti jeho požehnání“.

(jag)