Papežova homilie o Božím milosrdenství
PAPEŽ FRANTIŠEK
Dnes se vzkříšený Pán zjevuje učedníkům a nabízí jim, kteří ho opustili, své milosrdenství a ukazuje jim své rány. Jeho slova k nim jsou proložena pozdravem, který se v dnešním evangeliu objevuje třikrát: "Pokoj vám!" (J 20,19.21.26). Pokoj s vámi! Je to pozdrav Vzkříšeného Pána, který přichází vstříc každé lidské slabosti a chybě. Sledujme tedy Ježíšovo trojí "Pokoj vám!": objevíme v nich tři projevy Božího milosrdenství. Nejprve přináší radost, pak vzbuzuje odpuštění a nakonec utěšuje v únavě.
1. Boží milosrdenství především přináší radost, zvláštní radost, radost z pocitu nepodmíněného odpuštění. Když o velikonočním večeru učedníci poprvé uvidí Ježíše a uslyší ho říci "Pokoj vám!", zaradují se (srov. v. 20). Byli zavřeni doma ve strachu, ale byli také zavřeni sami v sobě, přemoženi pocitem selhání. Byli to učedníci, kteří opustili Mistra: v okamžiku jeho zatčení utekli. Petr ho dokonce třikrát zapřel a jeden z jejich skupiny - jeden z nich! - byl zrádce. Existovaly důvody, proč se cítit nejen vystrašeni, ale i neúspěšní, lidé k ničemu. V minulosti se rozhodovali odvážně, následovali Mistra s nadšením, oddaností a velkorysostí, ale nakonec se všechno zhroutilo, zvítězil strach a oni se dopustili velkého hříchu - velkého hříchu: nechali Ježíše samotného v nejtragičtějším okamžiku. Před Velikonocemi si mysleli, že jsou stvořeni k velkým věcem, hádali se, kdo z nich je největší a tak dále... Teď se ocitli na samém dně.
V tomto klimatu přichází první "Pokoj vám!" Učedníci by se měli stydět, ale místo toho se radují. Kdo jim rozumí... Proč? Kvůli té tváři, tomu pozdravu a těm slovům se jejich pozornost přesouvá od nich samotných k Ježíši. Text upřesňuje, že "učedníci se zaradovali, když uviděli Pána" (v. 20). Odvracejí pozornost od sebe a svých selhání a jsou přitahováni jeho pohledem, kde není přísnost, ale milosrdenství. Kristus jim nevyčítá minulost, ale přináší jim dobrotu jako vždy. A to je oživuje, vlévá do jejich srdcí ztracený pokoj, činí z nich nové lidi, očištěné odpuštěním daným bez vypočítavosti a odpuštěním daným bez zásluh.
To je Ježíšova radost, radost, kterou jsme i my zakusili, když jsme zakusili jeho odpuštění. Byli jsme jako učedníci o Velikonocích: po pádu, hříchu, selhání. V takových chvílích se zdá, že už se nedá nic dělat. Ale právě tam Pán dělá vše pro to, aby nám dal svůj pokoj: skrze zpověď, slova člověka, který je nám blízký, vnitřní útěchu Ducha, nečekanou a překvapivou událost... Bůh se různými způsoby stará o to, abychom pocítili náruč jeho milosrdenství, radost, která pramení z přijetí "odpuštění a pokoje". Ano, Boží radost se rodí z odpuštění a pokoje. Taková je: rodí se z odpuštění a zanechává pokoj; radost, která povznáší, aniž by ponižovala, jako by Pán nechápal, co se děje. Bratři a sestry, vzpomeňme si na odpuštění a pokoj, které přijímáme od Ježíše. Každý z nás je obdržel, každý z nás s nimi má zkušenost. Udělejme si malou připomínku, udělá nám to dobře! Dávejme přednost vzpomínkám na Boží objetí a pohlazení před vzpomínkami na naše chyby a pády. Tímto způsobem budeme živit radost. Protože pro ty, kdo zakoušejí Boží radost, už nikdy nic nemůže být jako předtím! Tato radost nás mění.
2. „Pokoj vám!" Pán to říká podruhé a dodává: "Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás" (v. 21). A dává učedníkům Ducha svatého, aby z nich učinil prostředníky smíření: "Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny" (v. 23). Nejenže přijímají milosrdenství, ale stávají se šiřiteli téhož milosrdenství, které přijali. Tuto moc dostávají, ale ne na základě svých zásluh, svého studia, ne, ne: je to čistý dar milosti, který však spočívá na jejich zkušenosti jakožto lidí, kterým bylo odpuštěno. A já vás vyzývám, misionáři milosrdenství: pokud se někdo z vás necítí být člověkem, kterému bylo odpuštěno, zastavte a nedělejte misionáře milosrdenství, dokud se nebudete cítit odpuštěnými. A z této přijaté milosti budete schopni dát mnoho milosrdenství, dát mnoho odpuštění. Dnes a vždy v církvi se k nám musí odpuštění dostat tímto způsobem, skrze pokornou dobrotu milosrdného zpovědníka, který ví, že není držitelem nějaké moci, ale kanálem milosrdenství, který na druhé vylévá odpuštění, z něhož měl sám prospěch. A odtud pramení odpuštění všeho, protože Bůh odpouští všechno - všechno a vždycky. My jsme ti, kdo se unavují prosit o odpuštění, ale On vždy odpouští. A vy musíte být kanály tohoto odpuštění, a to prostřednictvím své vlastní zkušenosti, že vám bylo odpuštěno. Nemučte věřící, kteří přicházejí s hříchy. Máte vědět, o co se jedná? Ne. Naslouchejte a odpouštějte. A poskytněte dobrou radu do budoucna. Bůh odpouští všechno: nezavírejte ty dveře...!
"Těm, kterým odpustíte hříchy, budou odpuštěny." Tato slova stojí na počátku svátosti smíření, ale nejen jí. Celá církev byla Ježíšem ustanovena jako společenství rozdávající milosrdenství, jako znamení a nástroj smíření pro lidstvo. Bratři a sestry, každý z nás obdržel ve křtu Ducha svatého, aby byl mužem a ženou smíření. Když zakoušíme radost z osvobození od břemene hříchů a selhání, když na vlastní kůži poznáváme, co to znamená znovuzrození po zkušenosti, která se zdála být bez východiska, pak se musíme s lidmi kolem nás dělit o chléb milosrdenství. Cítíme se k tomu povoláni. A ptejme se sami sebe: Já, tady, kde žiji, já, ve své rodině, já, v práci, ve svém společenství, podporuji společenství, jsem tkalcem smíření? Snažím se zmírňovat konflikty, přinášet odpuštění tam, kde je nenávist, mír tam, kde je zášť? Nebo se propadám do světa pomluv, které vždycky zabíjejí? Ježíš v nás hledá svědky těchto svých slov před světem: Pokoj vám! Obdržel jsem pokoj: dávám ho druhým.
3. „Pokoj vám!" opakuje Pán potřetí, když se po osmi dnech znovu zjevuje učedníkům, aby potvrdil Tomášovu víru. Tomáš se chce dívat a dotýkat se. A Pán se nepohoršuje nad jeho nevěrou, ale přichází k němu: "Vlož sem svůj prst a podívej se na mé ruce" (v. 27). To nejsou slova výzvy, ale milosrdenství. Ježíš chápe Tomášovy potíže: nechová se k němu tvrdě a apoštol je takovou laskavostí vnitřně dojat. A tak se z nevěřícího stává věřícím a činí nejjednodušší a nejkrásnější vyznání víry: "Pán můj a Bůh můj!" (v. 28). Je to krásná invokace, kterou si můžeme přivlastnit a opakovat ji po celý den, zvláště když prožíváme pochybnosti a temnotu jako Tomáš.
Protože v Tomášovi je příběh každého věřícího, každého z nás, každého věřícího: jsou těžké chvíle, kdy se zdá, že život odporuje víře, kdy jsme v krizi a potřebujeme se dotknout a vidět. Ale stejně jako Tomáš právě zde znovu objevujeme Pánovo srdce, jeho milosrdenství. V těchto situacích k nám Ježíš nepřichází triumfálně a s ohromujícími důkazy, neprovádí bombastické zázraky, ale nabízí hřejivá znamení milosrdenství. Utěšuje nás stejným způsobem jako v dnešním evangeliu: nabízí nám své rány. Nezapomínejme na to, že tváří v tvář hříchu, a to i tomu nejošklivějšímu, ať už našemu nebo cizímu, je vždy přítomen Pán, který nám nabízí své rány. Nezapomeňte na to. A ve své zpovědnické službě dávejte lidem najevo, že před jejich hříchy jsou Pánovy rány, které jsou mocnější než hřích.
A také nás to nutí objevovat rány našich bratří a sester. Ano, Boží milosrdenství nás v našich krizích a zápasech často přivádí do kontaktu s utrpením našich bližních. Mysleli jsme si, že jsme to my, kdo je na vrcholu utrpení, na vrcholu těžké situace, a tady, mlčky, zjišťujeme, že je tu někdo, kdo prožívá horší časy, horší období. A když se postaráme o rány svých bližních a vylijeme na ně milosrdenství, zrodí se v nás nová naděje, která utěšuje tváří v tvář únavě. Zeptejme se tedy sami sebe, zda jsme se v nedávné době dotkli ran někoho, kdo trpí na těle nebo na duchu; zda jsme přinesli pokoj zraněnému tělu nebo zlomenému duchu; zda jsme věnovali nějaký čas naslouchání, doprovázení, utěšování. Když tak činíme, setkáváme se s Ježíšem, který se na nás z očí životem zkoušených dívá milosrdně a říká: Pokoj vám! Rád vzpomínám na přítomnost Panny Marie mezi apoštoly a na to, jak jsme na ni po Letnicích mysleli jako na Matku církve: tak rád na ni myslím v pondělí, po neděli milosrdenství, jako na Matku milosrdenství: ať nám pomáhá jít vpřed v naší velmi krásné službě.
Přeložil Petr Vacík
