Papež: Žasněme společně nad krásou liturgie

Vatican News
Apoštolský list Božímu lidu o liturgii, který připomíná hluboký význam slavení eucharistie, jak vyplynul z koncilu, a vyzývá k liturgické formaci. Papež František vydává "Desiderio desideravi", které ve svých 65 odstavcích rozvádí výsledky plenárního zasedání Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti z února 2019 a navazuje na motu proprio "Traditionis custodes", které potvrzuje důležitost církevního společenství shromážděného okolo liturgického obřadu, jenž vzešel z pokoncilní liturgické reformy. Nejedná se o nový návod nebo direktivu s konkrétními normami, ale spíše o meditaci, která má pomoci pochopit krásu liturgického slavení a jeho roli při evangelizaci. A končí výzvou: "Zanechme polemik, abychom společně naslouchali tomu, co Duch říká církvi, zachovejme společenství, pokračujme v úžasu nad krásou liturgie" (65).
Křesťanská víra, píše František, je buď setkáním s živým Ježíšem, nebo není vůbec. A "liturgie nám zaručuje možnost takového setkání. Nepotřebujeme mlhavou vzpomínku na Poslední večeři: potřebujeme být u této večeře přítomni." Papež připomněl význam konstituce Sacrosanctum Concilium II. vatikánského koncilu, která vedla ke znovuobjevení teologického chápání liturgie, a dodal: "Přál bych si, aby krása křesťanského slavení a jeho nezbytné důsledky v životě církve nebyly znehodnoceny povrchním a reduktivním chápáním jeho hodnoty nebo, což je ještě horší, jeho instrumentalizací ve službách nějaké ideologické vize, ať už je jakákoli" (16).

Poté, co František varoval před "duchovní světskostí" a gnosticismem a neopelagianismem, které ji živí, vysvětluje, že "účast na eucharistické oběti není naším úspěchem, jako bychom se jí mohli chlubit před Bohem a našimi bratry a sestrami" a že "liturgie nemá nic společného s asketickým moralismem: je to dar Pánových Velikonoc, který, přijatý s poslušností, činí náš život novým. Do Večeřadla se nevstupuje jinak než přitažlivou silou jeho touhy jíst s námi velikonoční večeři" (20). K léčbě duchovní světskosti je třeba znovuobjevit krásu liturgie, ale toto znovuobjevení "není snahou o rituální estetizaci, která se těší pouze z péče o vnější formální stránku obřadu nebo se spokojuje s úzkostlivým dodržováním rubrik. Toto tvrzení samozřejmě v žádném případě nemá schvalovat opačný postoj, který zaměňuje jednoduchost za nedbalou banalitu, podstatnost za nechápavou povrchnost, konkrétnost rituálního jednání za přehnaný praktický funkcionalismus" (22).

Papež vysvětluje, že "je třeba dbát na každý aspekt slavení (prostor, čas, gesta, slova, předměty, roucha, zpěv, hudba, ...) a dodržovat každou rubriku: tato pozornost by stačila k tomu, aby shromáždění nebylo oloupeno o to, co mu náleží, tedy o velikonoční tajemství slavené rituálním způsobem stanoveným církví. Ale i kdyby byla zaručena kvalita a norma slavnostní akce, nestačilo by to k tomu, aby naše účast byla úplná" (23). Pokud by nám skutečně chyběl "úžas nad velikonočním tajemstvím" přítomný "v konkrétnosti svátostných znamení, mohli bychom skutečně riskovat, že budeme nepřístupní oceánu milosti, který zaplavuje každé slavení" (24). Tento údiv, upřesňuje František, nemá nic společného s "mlhavým výrazem 'smysl pro tajemství': někdy se mezi údajnými obviněními proti liturgické reformě objevuje i to, že ho - jak se říká - vyřadila ze slavení". Údiv, o němž papež mluví, není jakýmsi zmatením tváří v tvář nejasné skutečnosti nebo záhadnému obřadu, ale je "naopak úžasem nad tím, že se nám v Ježíšových Velikonocích zjevil Boží plán spásy" (25).

Jak tedy můžeme znovu získat schopnost prožívat liturgické dění v jeho plnosti? Tváří v tvář zmatku z postmoderny, individualismu, subjektivismu a abstraktního spiritualismu nás papež vyzývá, abychom se vrátili k velkým koncilním konstitucím, které nelze od sebe oddělit. A píše, že "bylo by banální číst napětí, které se bohužel kolem slavení objevuje, jako prostý rozpor mezi různou citlivostí vůči určité formě ritu. Problém je především eklesiologický" (31). Za bojem o ritus se zkrátka skrývají různé představy o církvi. Papež zdůrazňuje, že nelze říci, že uznáváme platnost koncilu, a zároveň nepřijmout liturgickou reformu, která se zrodila v "Sacrosanctum Concilium".

František cituje teologa Romana Guardiniho, který je v apoštolském listě hojně zmiňován, a uvádí, že bez liturgické formace "reformy ritu a textu příliš nepomohou" (34). Trvá na důležitosti formace, především v seminářích: "Liturgicko-sapienciální přístup k teologické formaci v seminářích by měl jistě pozitivní účinky i v pastorační činnosti. Neexistuje žádný aspekt církevního života, který by v něm nenacházel svůj vrchol a zdroj. Celková, organická a integrovaná pastorace je spíše než výsledkem propracovaných programů důsledkem toho, že nedělní eucharistická slavnost, základ společenství, je středem života společenství. Teologické chápání liturgie v žádném případě neumožňuje chápat tato slova tak, jako by se vše redukovalo na aspekt kultu. Oslava, která neevangelizuje, není autentická, stejně jako není autentické hlásání, které nevede k setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem při slavení: obojí je tedy bez svědectví lásky jako znějící kov nebo cimbál zvučící" (37).

Je důležité, vysvětluje dále papež, vychovávat k chápání symbolů, což je pro moderního člověka stále obtížnější. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, "je jistě péče o umění slavit", které "nelze redukovat na pouhé dodržování rubrikového aparátu, ani si ho nelze představovat jako imaginativní - někdy divokou - tvořivost bez pravidel". Obřad je sám o sobě normou a norma není nikdy cílem sama o sobě, ale vždy slouží vyšší skutečnosti, kterou chce střežit" (48). Umění slavení se nelze naučit, " navštěvováním kurzů veřejného vystupování nebo přesvědčovacích komunikačních technik", ale je třeba "pilně se věnovat slavení a nechat slavení, aby nám samo předalo své umění" (50). A "mezi rituálními gesty, která patří celému shromáždění, zaujímá naprosto důležité místo mlčení", které "vede k pokání a touze po obrácení; vzbuzuje naslouchání slovu a modlitbu; disponuje k adoraci Těla a Krve Kristovy" (52).

František pak poznamenává, že v křesťanských komunitách je jejich způsob prožívání slavení "podmíněn - v dobrém i bohužel v horším - tím, jak jejich farář předsedá shromáždění". A uvádí několik "modelů" neadekvátního předsedání, i když opačného znaménka: "strohá rigidita nebo rozjitřená kreativita; spiritualizující mysticismus nebo praktický funkcionalismus; zbrklý spěch nebo zdůrazněná pomalost; nedbalá nevšímavost nebo přílišná rafinovanost; nadměrná líbivost nebo obřadnická netečnost". Všechny modely mají jediný kořen: "přehnaný personalismus způsobu celebrování, který někdy vyjadřuje špatně skrývanou mánii protagonismu" (54), umocněnou vysíláním obřadů na internetu. Zatímco "předsedat eucharistii znamená být ponořen do ohně Boží lásky. Když je nám dáno tuto skutečnost pochopit nebo dokonce vytušit, rozhodně už nepotřebujeme direktivu, která by nám vnucovala vhodné chování" (57).

V závěru listu papež žádá "všechny biskupy, presbytery a jáhny, formátory v seminářích, učitele teologických fakult a teologických škol a všechny katechety a katechetky, aby pomáhali svatému Božímu lidu čerpat z toho, co bylo vždy hlavním zdrojem křesťanské spirituality", znovu potvrdit to, co bylo stanoveno v "Traditionis custodes", aby "církev v různých jazycích vznášela jedinou a stejnou modlitbu, která by byla schopna vyjádřit její jednotu", a touto jedinou modlitbou je římský ritus, který vzešel z koncilní reformy a byl ustanoven svatými papeži Pavlem VI. a Janem Pavlem II.

Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti doprovodilo vydání Apoštolského listu Desiderio desideravi tiskovým prohlášením, jehož překlad přinesl portál liturgie.cz.

(pb)