František při letecké tiskovce: Proti původním obyvatelům docházelo ke genocidě

VATICAN NEWS

Na začátku tiskové konference, která se uskutečnila na palubě papežského speciálu při letu z Iqaluitu do Říma, František nejprve poděkoval novinářskému doprovodu za jeho práci a také za společnost během cesty. První otázky pak jako obvykle kladli zástupci hostitelské země.

Jessica Ka’nhehsíio Deer (CBC RADIO - CANADA INDIGENOUS):

Pocházím z rodiny jednoho přeživšího internátní školy. Přeživší se v rámci vaší omluvy dožadovali konkrétních činů, včetně prohlášení o tzv. Doctrin of discovery („Doktrína objevu“, koncept mezinárodního práva, který byl v 19. století prosazován v soudních sporech mezi novými státy Americké federace a původními obyvateli a byl používán pro přivlastnění území „katolickými“ mocnostmi s ohledem na prolínání zájmů evangelizace a kolonizace, pozn. red.) V ústavách USA a Kanady je původním národům nadále vyvlastňováno jejich území na základě papežských bul a této doktríny. Nemyslíte si, že jste promarnil příležitost, když jste během své cesty neučinil žádné prohlášení o tomto tématu?

Papež: Nerozuměl jsem druhé části otázky. Můžete vysvětlit, co míníte pod pojmem „Doctrin of discovery“?

Jessica Ka’nhehsíio Deer:

Když se bavím s původními obyvateli, prohlašují, že jim byla odebrána půda na základě této doktríny, která stanovila, že vůči katolíkům zaujímali méněcenné postavení. Právě takto se z Kanady a USA staly samostatné země…

Papež: „Děkuji vám za otázku. Myslím, že se jedná o problém jakéhokoli kolonialismu, a to též dnes. Dnešní ideologické kolonizace se vyznačují stejným schématem: kdo jim překáží v cestě – rozumí se, že v jejich cestě – považuje se za něco podřadného. Chtěl bych ale tuto otázku rozvinout ještě více, protože domorodé národy nebyly pouze vnímány jako méněcenné, ale existovali také někteří poněkud šílení teologové, kteří se dotazovali, zda tyto populace vůbec mají duši. Když se Jan Pavel II. vydal do Afriky k bráně, kudy nastupovali do lodí otroci („brána, z níž není návratu“ na senegalském ostrově Gorée, pozn. red.), upozornil tak na tuto skutečnost, abychom dospěli k pochopení onoho zločinného dramatu. Oni lidé byli naháněni do lodí a přepravováni v příšerných podmínkách, aby se z nich později v Americe stali otroci. Pravdou je, že se objevily hlasy, které o tom hovořily zcela jasně – jako Bartolomeo de Las Casas a Pedro Claver, ale byly v menšině. K vědomí o lidské rovnosti se přicházelo jen pomalu – a říkám k „vědomí“, protože v podvědomí ještě leccos přetrvává…Nadále si osobujeme kolonialistické postoje, které by jejich kultury chtěly přizpůsobit té naší, přičemž vycházejí z našeho rozvinutého životního stylu, který ovšem někdy postrádá hodnoty původních populací. Domorodé národy si například uchovávají jednu velkou hodnotu, jakou je život v souladu se stvořením. Přinejmenším některé, které znám, ji vyjadřují v pojmu „dobrého žití“, což nelze chápat jako u nás na Západě, že se jim „dobře daří“, anebo jako „dolce vita“. Nikoli, dobrý život znamená péči o stvoření, což považuji za významnou hodnotu původních národů: tuto harmonii. Uvykli jsme tomu, že se omezujeme jen na myšlení, kdežto – míním to všeobecně – osobnost původních národů se projevuje třemi jazyky: hlavou, srdcem a rukama. Používají všechny tři souběžně a touto řečí se obracejí ke všemu stvořenému. Naše společnosti naopak řídí stále se zrychlující, přemrštěný, neurotický pokrok – který je sám o sobě dobrý, avšak nese s sebou úzkostlivost. Ztratili jsme schopnost poetického nazírání, kterou si domorodé národy uchovaly, aniž bych se dopouštěl nějaké idealizace. A pak tato doktrína o kolonizaci, která je opravdu špatná, nespravedlivá a užívá se také dnes. V téže míře, i když možná v hedvábných rukavičkách. Biskupové z jedné země mi například sdělili, že když jejich stát žádá mezinárodní organizace o nějakou půjčku, bývá její udělení podmiňováno kolonialistickou legislativou, která pak do jejich kultury vnáší některé životní změny. Když se nyní vrátíme k našemu případu kolonizace na americkém kontinentu, ze strany Angličanů, Francouzů, Španělů a Portugalců, je třeba uznat, že zde vždy existovalo ono nebezpečí, či spíše mentalita, považující příchozí za nadřazené a znevažující domorodé populace. To je vážné, a je tudíž třeba pracovat směrem, který jste naznačila: vrátit se zpět a ozdravit, co bylo učiněno špatně, avšak za vědomí, že dnes pokračuje tentýž kolonialismus. Pomyslete na jeden příklad – který, jak bych si dovolil říci, má univerzální platnost – a jímž jsou Rohingové v Myanmaru, kteří jsou považováni za druhořadé a nemají právo na občanství. A to se děje dnes.“

Brittany Hobson (THE CANADIAN PRESS):

„Často upozorňujete na nezbytnost jasných, poctivých a odvážných slov. Víte, že Kanadská komise pro pravdu a smížení popsala systém internátních škol jako „kulturní genocidu“, což bylo posléze změněno na „genocidu“. Lidé, kteří v těchto dnech vyslechli vaši prosbu o odpuštění, vyjádřili rozčarování nad tím, že tento pojem nezazněl. Užil byste tohoto slova, abyste prohlásil, že se členové církve podíleli na genocidě?“

Papež: „To je pravda, neužil jsem tohoto výrazu, protože mi nepřišel na mysl, ale popsal jsem genocidu a požádal jsem o odpuštění za ono genocidní „dílo“. Odsoudil jsem, že byly odnímány děti, že docházelo ke změně kultury, myšlení, tradic, rasy, veškerého kulturního zázemí. Termín „genocida“ je odborný a ačkoli jsem ho nepoužil, protože mne v tu chvíli nenapadl, můj popis nasvědčoval tomu, že je to pravda, že docházelo ke genocidě, takže klidně můžete napsat, že jsem to tak definoval.“

Valentina Alazraki (TELEVISA)

Papeži Františku, předpokládáme, že tato cesta do Kanady byla svým způsobem testovací a zkušební, co se týče vašeho zdravotního stavu, vzhledem k tomu, co jste popsal jako svá „fyzická omezení“. Chtěli jsme se tedy po tomto týdnu dozvědět, co nám můžete sdělit o svých příštích cestách, zda chcete nadále takto cestovat, jestli nějaké cesty kvůli těmto omezením nevykonáte, anebo jestli uvažuje o operaci kolene, která by mohla situaci vyřešit a umožnit návrat ke dřívějšímu způsobu cestování.

Papež: Nevím, nemyslím si, že bych mohl pokračovat v rytmu předchozích cest. Věřím, že ve svém věku a s tímto omezením se musím trochu šetřit, abych mohl sloužit církvi. Anebo naopak zvažovat možnost, že se stáhnu stranou, což ve vší upřímnosti není žádná katastrofa – papeže lze změnit a není to žádný problém. Myslím, že musím trochu omezit takovýto namáhavý program, protože chirurgický zákrok na kolenním kloubu v mém případě není vhodný. Odborníci by s ním souhlasili, ale vystává zde problém anestezie. Dosud se totiž projevují dozvuky šestihodinové anestezie, kterou jsem podstoupil před deseti měsíci. S anestezií se nehraje a nežertuje, takže z toho důvodu se případný zákrok nepovažuje za přiměřený. Budu se snažit, abych pokračoval v cestách a projevoval tak blízkost vůči lidem, protože se domnívám, že to jeden ze způsobů, jak sloužit: být nablízku. Nemám, co více bych k tomu řekl, doufejme... Do Mexika se zatím s žádnou cestou nepočítá, že?

Valentina Alazraki: Ne, ne, to vím, ale je tu Kazachstán, a když pojedete do Kazachstánu, neměl byste jet na Ukrajinu?

Papež: Uvedl jsem, že bych se rád vypravil na Ukrajinu. Uvidíme, jaká teď bude situace po návratu domů. V tuto chvíli by mne také potěšila cesta do Kazachstánu, která by byla klidná a bez nadměrných přesunů, protože se jedná o mezináboženský kongres. Momentálně tedy všechny plány zůstávají v platnosti. Měl bych se také vydat do Jižního Súdánu, a to ještě dříve než do Konga, protože se jedná o cestu s canterburským arcibiskupem a biskupem skotské církve, s nimiž jsme se před dvěma lety sešli na duchovní obnově…A pak Kongo, ale to až příští rok kvůli období dešťů, uvidíme…Ze své strany do toho vkládám veškerou dobrou vůli, ale uvidíme, co řekne noha…“

Carolina Pigozzi (PARIS MATCH)

Dnes dopoledne jste se na arcibiskupství (v Québeku, pozn. red.) setkal se svou rodinou – místními členy Tovaryšstva Ježíšova, jako to vždy děláte během svých cest. Před devíti lety, když jsme se vraceli z Brazílie, jsem se vás zeptala, jestli se dosud cítíte jezuitou, a vaše odpověď byla kladná. Loni 4. prosince jste při setkání s řeckými jezuity prohlásil, že poté, co člověk uvede do chodu nějaký proces, mu má dopřát samostatný růst a rozvoj a sám odejít do ústraní. Řekl jste, že by se takto měl zachovat každý jezuita, protože žádné jeho dílo mu nepatří, jelikož je dílem Pánovým. Mohl by tento výrok jednoho dne platit také pro papeže jezuitu?

Papež: Myslím, že ano…ano.

Carolina Pigozzi: Znamená to, že byste se mohl stáhnout, jako to činí jezuité?

Papež: Ano, ano. Je to povolání.

Carolina Pigozzi: Povolání být papežem anebo jezuitou?

Papež: „Ať se vysloví Pán. Jezuita se snaží – snaží se, nikoli vždy se tak děje, ale snaží se – činit Boží vůli, a totéž platí pro papeže-jezuitu. Když k tobě Pán mluví a říká, že máš pokračovat, jdeš dál, ale když ti sdělí, abys šel stranou, tak tam jdeš. Určující je Pán…“

Carolina Pigozzi: To, co říkáte, znamená, že člověk tedy čeká na smrt…

Papež: Všichni čekáme na smrt…

Carolina Pigozzi: Chtěla jsem se zeptat, jestli neodstoupíte předtím?

Papež: Udělám to, co řekne Pán, který může vyzvat k rezignaci. Pán přikazuje. Chtěl bych se zmínit o jednom postoji sv. Ignáce, který je důležitý. Když byl někdo unavený a nemocný, Ignác ho zprostil modlitby, ale nikdy mu neudělil dispens od zpytování svědomí, které se provádí dvakrát denně a zabývá se hnutími srdce. Nikoli hříchy či „nehříchy“, ale tím, jaký duch mne toho dne podněcoval. Naším povoláním je hledat, co se onoho dne stalo. Předpokládejme, že zjistím, že ke mně Pán nějak promluvil, něco se mi stalo a dostalo se mi nějakého vnuknutí. Potom musím rozlišit, co Pán požaduje. Je možné, že mne Pán chce poslat stranou, protože On je vládcem. Takový je jezuitský řeholní život, který si žádá duchovní rozlišování, abychom se zhostili různých rozhodnutí, zvolili si nějakou práci, určitý závazek…Rozlišování je klíčem k jezuitskému povolání a je důležité. Svatý Ignác v tomto ohledu projevoval nebývalou jemnost, protože jeho vlastní prožitek duchovního rozlišování jej přivedl k obrácení. Ignácova duchovní cvičení jsou skutečnou školou rozlišování. Jezuita z podstaty svého povolání tedy má být rozlišujícím mužem: rozpoznávat situace, rozlišovat ve vlastním svědomí a mezi různými volbami. Z toho důvodu si má zachovat otevřenost vůči čemukoli, co od něj Pán může žádat. V této otevřenosti tak trochu spočívá naše spiritualita“.

Carolina Pigozzi: Cítíte se ale více papežem nebo jezuitou?

Papež: „Nikdy jsem to nepoměřoval, zda jsem více papež, anebo jezuita. Vnímám se jako Pánův služebník s jezuitskými návyky. Neexistuje papežská spiritualita, nic takového není. Každý papež pokračuje ve své vlastní spiritualitě: pomyslete na sv. Jana Pavla II. s jeho krásnou mariánskou spiritualitou, kterou měl již dříve a jako papež si ji zachoval, anebo pomyslete na mnohé jiné papeže, kteří žili dál podle své spirituality. Papežství není spiritualita, nýbrž práce, funkce, služba. Každý ho naplňuje svou duchovností, svými milostmi, svou věrností, ale také svými hříchy. Papežská spiritualita ovšem neexistuje, a proto nelze provádět toto srovnání“.

Severina Elisabeth Bartonitschek (CIC)

Včera jste také hovořil o bratrství v církvi, o společenství, které umí naslouchat a vést dialog, podporuje dobrou kvalitu vzájemných vztahů. Před několika dny ovšem bylo zveřejněno prohlášení Svatého stolce o synodální cestě v Německu, aniž by tento text byl podepsán. Myslíte si, že takový způsob komunikace je přínosný, anebo spíše brání dialogu?

Papež: „V prvé řadě: ono prohlášení vydal státní sekretariát…omylem to nebylo řečeno, ačkoli se domnívám, že bylo označeno jako prohlášení státního sekretariátu Svatého stolce, ale nejsem si tím jist. Státní sekretariát tedy pochybil, že se nepodepsal, ale jednalo se o úřední omyl, nikoli o zlou vůli. O synodální cestě jsem napsal list, který jsem sestavil sám po měsíční modlitbě, úvahách a poradách. Stojí v něm vše, co jsem o této synodální cestě měl říci, více již nevyslovím. Onen list, který jsem napsal před dvěma lety, je papežským magisteriem o synodální cestě. Při psaní onoho listu jsem přeskočil kurii, protože jsem se s ní neradil, zamýšlel jsem jej jako vlastní pouť a také jako pouť pastýře v církvi, která hledá svou cestu. Psal jsem ho jako bratr, otec a věřící. Tento list obsahuje veškeré mé poselství, ačkoli to nemusí být jednoduché. Děkuji“.

Ignazio Ingrao (RAI – TG1)

Itálie prochází složitým údobím, které působí znepokojení rovněž na mezinárodní rovině. Je tu hospodářská krize, pandemie, válka, a nyní také chybí vláda. Jste primasem Itálie – v blahopřejném telegramu k narozeninám prezidenta Mattarelly jste hovořil o období, vyznačujícím se nemalými obtížemi, které vyzývá ke klíčovým rozhodnutím. Jak hodnotíte Draghiho pád?

Papež: „Za prvé se nehodlám vměšovat do italské vnitřní politiky. Za druhé, nikdo nemůže popřít, že by premiér Draghi nebyl mužem vysoké mezinárodní kvality. Řídil Evropskou centrální banku, má za sebou vzletnou kariéru. Zeptal jsem se jednoho ze svých spolupracovníků, kolik vlád měla Itálie v tomto století, a on odvětil, že dvacet. To je tedy má odpověď“.

Ignazio Ingrao: K čemu byste vyzval italské politické síly v souvislosti s příštími a obtížnými volbami?

Papež: „K odpovědnosti. Občanské odpovědnosti“.

Claire Giangrave (RELIGION NEWS SERVICE)

Mnozí katolíci, ale též mnozí teologové se domnívají, že by bylo nezbytné rozvinout nauku církve o antikoncepčních prostředcích. Zdá se, že také váš předchůdce Jan Pavel I. měl za to, že jejich naprostý zákaz by si možná zasloužil přehodnocení. Co si v tomto ohledu myslíte – připouštíte, že by k něčemu takovému mohlo dojít? Anebo existuje možnost, že by páry braly antikoncepci v úvahu?

Papež: „Jedná se o velice aktuální téma. Nicméně vězte, že dogma a morálka se neustále vyvíjejí, ale týmž směrem. Myslím, že jsem již vícekrát při těchto příležitostech řekl, že existuje velice jasné a ozřejmující pravidlo, které se týká teologického rozvoje nějaké morální nebo dogmatické otázky. Vyslovil je svatý Vincenc Lérinský, který říká, že pravá nauka ve svém pokračování a rozvoji nikdy neustrne v klidu, ale rozvíjí se ut annis consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate (s průběhem let se má upevňovat, s časem rozvíjet a s průběhem věků růst do výšky). Tedy časem se upevňuje, rozpíná a ustaluje, ovšem za neustálého postupu. Z tohoto důvodu se mají teologové zabývat bádáním a teologickou reflexí, nelze uvažovat teologicky a preventivně něco zamítat. Pak se třeba záporně vysloví magisterium, protože se překročila mez a je třeba se vrátit zpět, ale teologický vývoj má být otevřený a je úkolem teologů. Magisterium má napomoci k chápání mezí. Vím, že o problematice antikoncepce a jiných tématech vztahujících se k manželství vyšla jedna publikace, která shromažďuje akta jednoho kongresu. Jak známo, na kongresech vystupují různé strany, které pak spolu diskutují a předkládají návrhy. Je třeba jasně říci, že organizátoři tohoto kongresu splnili svou povinnost, protože se snažili rozvíjet nauku, ovšem v církevním smyslu, podle onoho citovaného pravidla sv. Vincence Lérinského, nikoli mimo církev. Magisterium se pak vysloví kladně nebo záporně, což se týká mnoha dalších hledisek. Například jaderných zbraní, jejichž užití a vlastnictví jsem oficiálně prohlásil za nemorální, anebo trestu smrti: dnes lze říci, že jsme blízko jeho nemorálnosti, protože mravní svědomí se v tomto ohledu dobře vyvinulo. Chceme-li to upřesnit: je dobré, když se dogma a morálka vyvíjejí, ovšem v onom směru naznačeném citovanými třemi pravidly. Myslím, že je to zřejmé: církev, která své myšlení nerozvíjí v církevním smyslu, se vrací zpět, což je dnešní problém mnoha lidí, kteří se označují za tradiční. Nikoli, nejsou tradiční, ale zpátečničtí, protože se vracejí zpět, aniž by brali v potaz kořeny. Oponují tím, že v minulém století „se to vždycky tak dělalo“. Toto zpátečnictví je hřích, protože nepostupuje s církví vpřed. Zatímco tradice, jak někdo prohlásil a jak jsem to uvedl v některém z nedávných rozhovorů, je živou vírou mrtvých, kdežto oni zpátečníci, tradicionalisté, mají mrtvou víru živých. Církevní tradice je ukotvení v kořenech a podnět k pokračování vpřed –její vertikála je vždycky taková. „Zpátečnictví“ naopak znamená cestu zpět, je uzavřené. Je důležité, abychom dobře pochopili úlohu tradice a její neustálé otevřenosti, podobné kořenům stromu, který se rozrůstá…Jeden hudebník, Gustav Mahler, v jednom svém krásném výroku tvrdí, že takto se tradice stává zárukou budoucnosti, a nikoli muzejním exponátem. Pokud pod tradicí rozumíme uzavřenost, nejedná se o křesťanskou tradici, protože jí schází šťáva z kořenů, která vždy pohání vpřed. Promýšlet a nést vpřed morálku a víru je tedy dobré, pokud se tak děje ve směru kořenů a jejich mízy a podle oněch tří zmíněných pravidel Vincence Lérinského.“

Eva Fernandez (Cadena Cope)

Na konci srpna nás čeká konzistoř. V poslední době se vás mnozí dotazovali, zda nepřemýšlíte o rezignaci – buďte klidný, tentokrát se vás nezeptáme, ale zajímalo by nás, jestli jste někdy přemýšlel o vlastnostech, jaké byste rád viděl u svého nástupce?

Papež: „Víte, to je práce Ducha svatého. Nikdy bych se o tom neodvážil uvažovat…Duch svatý to ví lépe než já a než my všichni. Vnuká totiž papeži jeho rozhodnutí, a to ustavičně. Živě působí v církvi, kterou bez Ducha svatého nelze pochopit: právě On působí její rozmanitost a někdy také hřmotí – pomyslete na ráno o Letnicích – a pak zase uvádí do souladu. Důležité je hovořit o harmonii, spíše než o „jednotě“. Vítám jednotu, ale jako souzvuk, nikoli jako cosi neměnného. Duch svatý nás obdařuje progresívním souladem, který postupuje vpřed. Líbí se mi výrok sv. Basila o Duchu svatém: Ipse armonia est, On je harmonie. Navozuje soulad poté, co nejprve ztropil povyk různorodostí charismat. Ponechme tedy tuto práci Duchu svatému. Co se týče mé rezignace, rád bych poděkoval jedné z vás, která ve svém článku pěkně popsala všechny signály, které mohly vést k případné abdikaci, a všechny další, které se objevují. Byla to dobrá novinářská práce, která nakonec vyslovuje svůj názor, ale nejdříve upozorní na všechna zjevná znamení, a nikoli pouze na prohlášení, která mezi řádky vysílají rovněž určité signály. Umět číst znamení, anebo se je alespoň snažit vyložit – ať tak či onak –  je kvalitní práce, za kterou vám velice děkuji“.

Phoebe Natanson (ABC NEWS)

Promiňte, Svatý otče, vím, že jste již zodpověděl mnoho podobných otázek, ale chtěl jsem se zeptat, zda vás v tomto období zdravotních obtíží a všeho dalšího napadlo, že nastal čas odejít?  Objevily se zde problémy, které vás k takové myšlence přivedly? Nastaly těžké chvíle, při kterých vás to napadlo?

Papež: Dveře jsou otevřené a jedná se o normální volbu, ale až do dneška jsem na ty dveře nezaklepal, neřekl si, do jaké místnosti povedou, a nevnímal jsem, že bych o této možnosti měl uvažovat. To ovšem neznamená, že pozítří o tom nezačnu přemýšlet. Upřímně řečeno, v tuto chvíli však nikoli. Také tato cesta byla tak trochu testovací. Je pravda, že v tomto stavu nelze cestovat, že je třeba trochu změnit styl, ubrat, splatit dluhy za cesty, které je ještě třeba vykonat, dát vše do pořádku…Ale to řekne Pán. Pravdou je, že dveře jsou otevřené…Než se rozloučím, chtěl bych mluvit o něčem, co osobně považuji za důležité: cesta do Kanady byla silně provázána s postavou sv. Anny. Hovořil jsem tedy také o ženách, zejména o starších ženách, matkách a babičkách. A zdůraznil jsem něco velice zřejmého, totiž že víru je nutno předávat v nářečí – a jak jsem zřetelně vyzdvihl – v mateřském nářečí, v dialektu babiček. Přijali jsme víru v oné ženské dialektální formě, a to je velice důležité: ona úloha ženy při předávání a rozvoji víry. Právě matka či babička totiž učí modlitbě, podávají první vysvětlení o víře, když dítě něco nechápe. Mohu prohlásit, že toto nářeční předávání víry se uskutečňuje v ženské linii. Někdo by mohl namítnout, jak si to vysvětluji teologicky? Řekl bych mu, že církev je tou, která předává víru, a církev je žena, nevěsta. Církev není muž, ale žena. Musíme se vnořit do tohoto pojetí církve jako ženy, jako matky, které je mnohem důležitější než jakékoli machistické představy o úřadech a moci. Církev jako mater, církev mateřská, církev jako obraz Pánovy Matky. V tomto ohledu je důležité podtrhnout význam předávání víry v tomto mateřském nářečí. Objevil jsem to například při četbě o mučednictví Makabejských, kde se dvakrát nebo třikrát praví, že je matka povzbuzovala na duchu v rodné řeči. Víra se předává rodnou řečí, kterou hovoří ženy. A v tom spočívá veliká radost církve, která je ženou a nevěstou. Chtěl jsem toto jasně říci, samozřejmě s odkazem ke svaté Anně. Děkuji vám za trpělivost a vyslechnutí, odpočiňte si a šťastnou cestu.“

Na závěr ještě papež požádal o mikrofon, aby pozdravil vatikanistu italského listu „La Repubblica“, Paola Rodariho, který se naposledy účastnil papežského letu.

Přeložila Jana Gruberová