Papež: Je načase zabránit zvýrazňování rivality a posilování protichůdných bloků
Pane prezidente republiky,
Vážení členové vlády a diplomatického sboru,
ctění církevní a občanští představitelé,
významní představitelé občanské společnosti a světa kultury,
Dámy a pánové!
Srdečně vás zdravím a děkuji panu prezidentovi za slova, která mi adresoval. Je mi ctí být zde s vámi, v této rozlehlé i starobylé zemi, kam přicházím jako poutník míru, hledající dialog a jednotu. Náš svět to naléhavě potřebuje, potřebuje znovuobjevit harmonii. Harmonii, kterou lze v této zemi dobře ilustrovat na tradičním a charakteristickém hudebním nástroji, který jsem poznal: dombra. Je kulturním symbolem a jedním z nejdůležitějších symbolů Kazachstánu, a to natolik, že mu byl nedávno věnován zvláštní den. Rád bych si vzal právě dombru jako prvek, kolem kterého bude obíhat to, oč se s vámi chci podělit.
Při přípravě na tuto cestu jsem se dozvěděl, že na některé verze dombry se hrálo už ve středověku a že po staletí doprovázela hudební vyprávění ság a básnických děl a propojovala minulost se současností. Je symbolem kontinuity v rozmanitosti, dává tak rytmus paměti této země a připomíná nám, jak důležité je tváří v tvář probíhajícím rychlým hospodářským a společenským změnám nezanedbávat vazby na život těch, kteří tu byli před námi, a to i prostřednictvím tradic, které umožňují vážit si minulosti a posilovat to, co jsme zdědili. Mám na mysli například krásný zvyk, který je u vás rozšířen, a to péct v pátek ráno sedm chlebů na počest předků.
Paměť Kazachstánu, který papež Jan Pavel II. při své pouti označil za „zemi mučedníků a věřících, zemi deportovaných a hrdinů, zemi myslitelů a umělců“ (projev při uvítacím ceremoniálu, 22. 9. 2001), nese slavnou historii kultury, lidskosti a utrpení. Jak bychom mohli nevzpomenout zejména na vězeňské tábory a masové deportace, v nichž bylo utlačováno tolik obyvatel ve městech a v bezbřehých stepích těchto regionů? Kazaši se však nenechali tímto zneužíváním uvěznit: z paměti na věznění vykvetla péče o začlenění. V této zemi, kterou od pradávna procházelo množství národů, je vzpomínka na prožité utrpení a zkoušky nezbytným zavazadlem na cestu do budoucnosti, která klade důstojnost člověka, každého člověka a každé etnické, sociální a náboženské skupiny, na první místo.
Vraťme se k dombře: hraje se na ni drnkáním na dvě struny. Kazachstán se také vyznačuje schopností postupovat tak, že vytváří harmonii mezi „dvěma paralelními strunami“: teplotami stejně nízkými v zimě jako vysokými v létě; tradicí a pokrokem, což dobře symbolizuje setkání historických měst s moderními, jako je toto hlavní město. Především v této zemi rezonují tóny dvou duší, asijské a evropské, což z ní činí trvalou „propojující misi mezi dvěma kontinenty“ (Jan Pavel II., projev k mladým lidem, 23. 9. 2001); „most mezi Evropou a Asií“, „spojnici mezi Východem a Západem“ (Jan Pavel II., projev na rozloučenou, 25. 9. 2001). Struny dombry obvykle rezonují společně s dalšími strunnými nástroji typickými pro tato místa: harmonie zraje a roste v souboru, v chóru, který činí společenský život harmonickým. „Zdrojem úspěchu je jednota“ – pramenem úspěchu je jednota, praví krásné místní přísloví. Platí-li to všude, pak v Kazachstánu to platí obzvlášť: přibližně sto padesát etnických skupin a více než osmdesát jazyků, které se v zemi vyskytují, tvoří se svými rozmanitými dějinami, kulturními a náboženskými tradicemi neobyčejnou symfonii a činí z Kazachstánu jedinečnou multietnickou, multikulturní a multináboženskou laboratoř, která odhaluje jeho zvláštní poslání - být zemí setkávání.
Jsem zde, abych zdůraznil důležitost a naléhavost této otázky, k jejímuž řešení jsou povolána zejména náboženství, a proto budu mít tu čest zúčastnit se sedmého Kongresu představitelů světových a tradičních náboženství. Kazachstánská ústava, která tento stát definuje jako sekulární, vhodně stanoví svobodu náboženského vyznání a přesvědčení. Zdravá sekularita, která uznává cennou a nezastupitelnou úlohu náboženství a působí proti extremismu, který ji rozkládá, je nezbytnou podmínkou spravedlivého zacházení s každým občanem a posilování pocitu sounáležitosti se zemí u všech jejích etnických, jazykových, kulturních a náboženských složek. Náboženství, která plní nezastupitelnou úlohu hledání a vydávání svědectví o Absolutnu, totiž potřebují svobodu projevu. A tak je náboženská svoboda nejlepším základem občanského soužití.
Je to potřeba vepsaná do jména tohoto národa, do slova „Kazach“, které evokuje právě svobodnou a nezávislou pouť. Ochrana svobody, touha vepsaná do srdce každého člověka, jediná podmínka toho, aby setkání mezi lidmi a skupinami bylo skutečné, a nikoli umělé, se v občanské společnosti projevuje především uznáním práv, která jsou doprovázena povinnostmi. Z tohoto pohledu bych rád ocenil potvrzení hodnoty lidského života prostřednictvím zrušení trestu smrti ve jménu práva na naději pro každou lidskou bytost. Vedle toho je důležité zaručit svobodu myšlení, svědomí a projevu, dát prostor jedinečné a rovnocenné úloze, kterou každý člověk hraje pro celek.
Podnětem může být i dombra. Je to především populární hudební nástroj a jako takový zprostředkovává krásu plynoucí ze zachování geniality a živosti tohoto národa. Ty jsou svěřeny především vládním představitelům, kteří jsou primárně odpovědní za podporu obecného blaha, a uskutečňují se zvláštním způsobem prostřednictvím podpory demokracie, která je nejvhodnější formou pro to, aby se moc proměnila ve službu ve prospěch všeho lidu, a nikoli jen několika málo osob. Vím, že zejména v posledních měsících byl zahájen proces demokratizace zaměřený na posílení pravomocí parlamentu a místních orgánů a obecněji na větší rozdělení moci. Je to záslužná a náročná cesta, rozhodně ne krátká, která vyžaduje, aby člověk pokračoval k cíli a neohlížel se zpět. Důvěra v ty, kdo vládnou, se totiž zvyšuje, když sliby nejsou manipulativní, ale jsou skutečně plněny.
Všude je třeba, aby demokracie a modernizace nezůstaly jen u proklamací, ale aby se promítly do konkrétní služby lidem: dobrá politika spočívá v naslouchání lidem a reagování na jejich oprávněné potřeby, v neustálém zapojení občanské společnosti a nevládních a humanitárních organizací, ve zvláštní péči o pracující, mladé lidi a nejslabší skupiny. A také, což potřebuje každá země na světě, v opatřeních proti korupci. Tento skutečně demokratický politický styl je nejúčinnější odpovědí na možný extremismus, personalismus a populismus, které ohrožují stabilitu a blahobyt národů. Mám na mysli také potřebu určité ekonomické jistoty, na kterou se zde na začátku roku odvolávali v regionech, kde je sice dostatek energetických zdrojů, ale pociťují se různé obtíže. Je to výzva, která se netýká jen Kazachstánu, ale celého světa, jehož integrální rozvoj je rukojmím rozsáhlé nespravedlnosti, v jejímž důsledku jsou zdroje rozdělovány nerovnoměrně. A je povinností státu, ale i soukromého sektoru, aby se ke všem skupinám obyvatelstva choval spravedlivě a s rovnými právy a povinnostmi a aby podporoval hospodářský rozvoj nikoli na základě výdělku několika málo osob, ale na základě důstojnosti každého pracovníka.
Vraťme se naposledy k dombře – řeknete si, že tenhle papež je hudebník... Spojuje Kazachstán s několika okolními zeměmi a přispívá k šíření jeho kultury po celém světě. Doufám, že jméno této velké země bude i nadále synonymem harmonie a míru. Kazachstán je křižovatkou důležitých geopolitických uzlů: hraje proto zásadní roli při zmírňování konfliktů. Právě sem přijel Jan Pavel II. zasít naději bezprostředně po tragických útocích v roce 2001. Přicházím sem uprostřed šílené a tragické války, která vyústila v invazi na Ukrajinu, zatímco naši dobu ohrožují další střety a hrozby konfliktů. Přicházím, abych podpořil volání mnoha lidí, kteří žádají o mír, základní cestu rozvoje našeho globalizovaného světa. Avšak mír je právě toto: cesta k rozvoji našeho globalizovaného světa.
Proto je stále naléhavěji třeba rozšířit diplomatické snahy o dialog a setkávání, protože něčí problém je nyní problémem všech a ti, kdo mají ve světě větší moc, mají větší odpovědnost vůči ostatním, zejména vůči zemím, které jsou konfliktem nejvíce postiženy. Na toto by se měl brát zřetel, nikoli pouze na výhodnost vlastních zájmů. Je načase zabránit zvýrazňování rivality a posilování protichůdných bloků. Potřebujeme vůdce, kteří na mezinárodní úrovni umožní lidem vzájemně se pochopit a hovořit spolu a vytvoří nového „helsinského ducha“, vůli posílit multilateralismus, vybudovat stabilnější a mírumilovnější svět s ohledem na nové generace. A k tomu je zapotřebí porozumění, trpělivost a dialog se všemi. Opakuji, se všemi.
Právě s ohledem na celosvětové úsilí o mír vřele vítám zřeknutí se jaderných zbraní, k němuž tato země odhodlaně přistoupila, stejně jako rozvoj energetických a environmentálních politik zaměřených na dekarbonizaci a investice do čistých zdrojů, na něž upozornila mezinárodní výstava před pěti lety. Spolu s pozorností věnovanou mezináboženskému dialogu jsou to konkrétní semena naděje zasetá do společné půdy lidstva. Na nás záleží, abychom je pěstovali pro budoucí generace; pro mladé, na jejichž touhy se máme dívat při rozhodování o dnešku a zítřku. Svatý stolec je vám na této cestě blízký: hned po získání nezávislosti země, před třiceti lety, byly navázány diplomatické vztahy a jsem rád, že mohu tuto zemi navštívit právě v den tohoto výročí. Ujišťuji vás, že katolíci, kteří jsou ve Střední Asii přítomni od pradávna, chtějí i nadále vydávat svědectví o duchu otevřenosti a uctivého dialogu, jímž se tato země vyznačuje, a činí tak nikoli v duchu proselytismu.
Vážený pane prezidente, drazí přátelé, děkuji vám za přijetí, které jste mi poskytli a které prozrazuje váš známý smysl pro pohostinnost, a za příležitost strávit tyto dny bratrského dialogu společně s představiteli mnoha náboženství. Kéž Nejvyšší požehná povolání k míru a jednotě v Kazachstánu, zemi setkání. Vám, kteří nesete hlavní odpovědnost za společné dobro, a každému jejímu obyvateli vyjadřuji radost z toho, že jsem zde, a přání doprovázet modlitbou a blízkostí každé úsilí o prosperující a harmonickou budoucnost této velké země. Raqmét! [Děkuji!] Bůh žehnej Kazachstánu!
Přeložila Jana Gruberová
