Papež: Dialog s těmi, kdo rozpoutali válku, je obtížný, ale je třeba ho vést
Vatican News
Vždy musíme vést dialog. Během letu zpět do Říma papež František odpověděl na otázky novinářů, kteří ho doprovázeli do Kazachstánu, a vrátil se k tématu války na Ukrajině, práva na obranu a obchodu se zbraněmi. Hovořil však také o roli politiky a Západu v krizi hodnot, která může vyvolat populismus. V odpovědi na otázku týkající se situace v Německu František vysvětluje, že církev potřebuje pastýře, nikoli pastorační plány. Na začátku tiskové konference popřál papež k narozeninám novinářce listu Avvenire Stefanii Falasce a poté nechal na oslavu naservírovat dort.
Zhanat Akhmetova, TV AGENCY KHABAR
Dobrý den, Svatý otče. Děkuji vám za vaši návštěvu Kazachstánu, co bylo výsledkem vaší návštěvy ke kořenům našeho národa, co vás inspirovalo?
I pro mě to bylo překvapení. Protože já jsem o Střední Asii – kromě Borodinovy hudby – opravdu nic nevěděl. Překvapením bylo, že jsem se setkal se zástupci těchto národů. A také Kazachstán byl pro mě velkým překvapením, protože jsem to takhle nečekal. Věděl jsem, že je to země, město, které se dobře a inteligentně rozvíjí. Ale že po třiceti letech od získání nezávislosti dojde k takovému vývoji, to jsem nečekal. Tak velká země s devatenácti miliony obyvatel... Neuvěřitelné. Velmi disciplinované a krásné. S mnoha krásami: architektura města je vyvážená, přehledná. Moderní město, město, které je, řekl bych, možná "město budoucnosti". To na mě udělalo velký dojem: touha jít kupředu nejen v průmyslu, v ekonomickém a materiálním rozvoji, ale také v kulturním rozvoji. Bylo to překvapení, které jsem nečekal. Pak kongres... velmi důležitá věc. Jedná se již o sedmé konání. To znamená, že je to země s vizí, která sdružuje ty, kteří jsou obvykle zavrženi. Protože panuje pokrokové pojetí světa, pro které jsou náboženské hodnoty tím prvním, co je třeba zavrhnout. Je to země, která stojí před světem s takovým návrhem... sedmkrát už se to stalo, je to úžasné! Pak, pokud bude čas, se k tomuto mezináboženskému setkání vrátím. Můžete být hrdí na svou zemi a vlast, kterou máte.
Rudiger Kronthaler, ARD
"Svatý otče, děkuji vám za vaše poselství míru, jsem Němec, jak můžete slyšet z mého přízvuku. Moji lidé jsou zodpovědní za miliony mrtvých před osmdesáti lety. Rád bych se zeptal na mír, protože můj národ má na svědomí miliony mrtvých, ve škole se učíme, že člověk by nikdy neměl používat zbraně, nikdy násilí: jedinou výjimkou je sebeobrana. Měla by podle vás Ukrajina v této době dostávat zbraně?
Toto je politické rozhodnutí, které může být morální, morálně přijatelné, pokud je učiněno v souladu s podmínkami morálky, kterých je mnoho, a pak se o nich můžeme bavit. Může to však být nemorální, pokud se to děje s úmyslem vyvolat další válku nebo prodat zbraně či se zbavit těch zbraní, které už nepotřebuji. Motivace je to, co do značné míry kvalifikuje morálnost tohoto činu. Bránit se je nejen zákonné, ale také výrazem lásky k vlasti. Kdo se nebrání, kdo něco nebrání, nemiluje to, zatímco kdo se brání, miluje. To se dotýká něčeho jiného, co jsem řekl v jednom ze svých projevů, totiž že bychom se měli více zamyslet nad pojmem spravedlivé války. Protože dnes všichni mluví o míru: už tolik let, sedmdesát let mluví OSN o míru, pronáší tolik projevů o míru. Kolik válek ale probíhá právě teď? Ta, kterou jste zmínil, Ukrajina-Rusko, nyní Ázerbájdžán a Arménie, která se trochu zastavila, protože Rusko vystoupilo jako garant, ručitel míru tady a válčí tam... Pak je tu Sýrie, deset let války – co se tam děje, že to nepřestává? Jaké zájmy hýbou těmito věcmi? Pak je tu Africký roh, pak sever Mosambiku nebo Eritrea a část Etiopie, pak Myanmar s tím trpícím lidem, který mám tak rád, Rohingy, kteří stále kočují jako cikáni a nenacházejí klid. Ale jsme ve světové válce, prosím.... Vzpomínám si na něco osobního, jako dítěti mi bylo devět let. Vzpomínám si, jak jsem slyšel alarm největších novin v Buenos Aires: tenkrát při oslavách nebo špatných zprávách houkaly sirény, teď už ne, a bylo to slyšet po celém městě. "Co se děje?" zeptala se matka. Byli jsme ve válce, rok 1945. Sousedka přišla do domu a řekla: "Zazněl poplach..." a vykřikla: "Válka skončila!" A ještě dnes vidím maminku a sousedku, jak pláčou radostí, protože válka skončila, v jedné jihoamerické zemi, tak daleko! Tyto ženy věděly, že mír je větší než všechny války, a plakaly radostí, když byl nastolen mír. Na to nezapomínám. Ptám se sám sebe: Nevím, zda dnes s tím poučeným srdcem můžeme plakat radostí, když vidíme mír. Vše se změnilo. Pokud nevedete válku, nejste k ničemu! Pak je tu výroba zbraní. Tohle je skvělý obchod. Někdo, kdo rozumí statistice, mi řekl, že kdybyste na rok přestali vyrábět zbraně, vyřešili byste veškerý hlad na světě... Nevím, jestli je to pravda, nebo ne. Ale hlad, vzdělání... nic, to nejde, protože musíte vyrábět zbraně. Do Janova před několika lety, před třemi nebo čtyřmi lety, připlula loď se zbraněmi, které měly být přeloženy na větší loď, jež měla plout do Afriky, poblíž Jižního Súdánu. Přístavní dělníci to nechtěli udělat, stálo je to, ale řekli: "Nespolupracuji". Je to jen anekdota, která však dává člověku pocítit dobré svědomí. Mluvil jste o své vlasti. Jednou z věcí, které jsem se od vás naučil, je schopnost činit pokání a prosit o odpuštění za chyby ve válce. A také nejen žádat o odpuštění, ale i platit za válečné chyby: to o vás vypovídá dobře. Je to příklad, který by se měl následovat. Válka sama o sobě je chyba, je to chyba! A my právě teď dýcháme tento vzduch: když není válka, zdá se, že není život. Trochu chaotické, ale řekl jsem vše, co jsem chtěl říct o spravedlivé válce. Ale právo na obranu ano, ale použijte ho, když je to nutné.
Sylwia Wysocka, PAP
Svatý otče, řekl jste: Nikdy nemůžeme ospravedlnit násilí. Vše, co se nyní děje na Ukrajině, je čisté násilí, smrt a totální destrukce ze strany Ruska. My v Polsku máme válku tak blízko a dva miliony uprchlíků. Chtěla bych se zeptat, zda si myslíte, že existuje červená linie, za kterou by se nemělo říkat: jsme otevřeni dialogu s Moskvou. Protože mnozí mají potíže s pochopením této otevřenosti. A také bych se chtěla zeptat, zda příští cesta povede do Kyjeva.
Budu na to reagovat, ale byl bych raději, kdyby se nejdříve mluvilo o této cestě... Myslím, že je vždy těžké pochopit dialog se státy, které válku začaly, a zdá se, že první krok byl odtamtud, z této strany. Je to těžké, ale nesmíme to odmítat, musíme dát příležitost k dialogu všem, každému! Protože vždy existuje možnost, že v dialogu můžeme věci změnit a také nabídnout jiný úhel pohledu, jiný pohled na věc. Nevylučuji dialog s žádnou mocností, ať už je ve válce, ať už je to agresor... někdy se dialog vést musí, ale musí se vést, „zapáchá“, ale musí se vést. Vždy o krok vpřed, vždy s nataženou rukou! Protože naopak zavíráme jediné rozumné dveře k míru. Někdy nepřijímají dialog: škoda! Dialog je však třeba vždy vést, přinejmenším ho nabízet, a to je dobré pro ty, kdo ho nabízejí; člověk pak dýchá.
Loup Besmond de Senneville, LA CROIX
Vaše Svatosti, velmi Vám děkuji za tyto dny ve Střední Asii. Během této cesty se hodně mluvilo o hodnotách a etice, zejména během mezináboženského kongresu někteří náboženští představitelé poukazovali na úpadek Západu v důsledku jeho morálního úpadku. Jaký na to máte názor? Domníváte se, že Západ je ve stavu zmaru, ohrožen ztrátou svých hodnot? Mám na mysli zejména debatu o eutanazii, o konci života, která probíhá v Itálii, ale také ve Francii a Belgii.
Je pravda, že Západ obecně není v současné době na nejvyšší úrovni příkladnosti. Není to dítě u prvního přijímání, to opravdu ne. Západ se vydal špatnou cestou, vzpomeňte si například na sociální nespravedlnost, která je mezi námi, jsou země, které jsou v oblasti sociální spravedlnosti trochu rozvinuté, ale myslím na svůj kontinent, Latinskou Ameriku, která je Západem. Pamatujeme také na Středozemí, které je Západem: dnes je největším hřbitovem nikoli Evropy, ale lidstva. Co Západ ztratil, že zapomněl přijímat, ačkoliv lidi potřebuje. Když se zamyslíte nad demografickou zimou, kterou máme: potřebujeme lidi, jak ve Španělsku – především ve Španělsku –, tak i v Itálii jsou prázdné vesnice, je tam jen dvacet starých žen a pak už nic. Proč ale nevytvořit západní politiku, která by zahrnovala imigranty podle zásady, že migrant musí být přijat, doprovázen, podporován a integrován? To je velmi důležité, integrovat, ale místo toho "ne", necháte věci prázdné. Je to nedostatek v chápání hodnot, kdy Západ zažil, že jsme země, které migrovaly. V naší zemi, která má nyní tuším 49 milionů obyvatel, máme jen necelý milion původních obyvatel a všichni ostatní mají migrantské kořeny. Všichni: Španělé, Italové, Němci, polští Slované, z Malé Asie, Libanonci, všichni... Krev se tam smísila a tato zkušenost nám velmi pomohla. V zemích Latinské Ameriky se to pak z politických důvodů nedaří, ale myslím si, že migraci je třeba v této době brát vážně, protože zvyšuje intelektuální a duchovní hodnotu Západu. Naopak s touto demografickou zimou, kam směřujeme? Západ v tomto ohledu upadá, trochu se opožďuje, ztrácí se... Zamysleme se nad ekonomickou stránkou: daří se mu dobře, ale zamysleme se nad politickým a mystickým duchem Schumana, Adenauera, De Gasperiho, těchto velikánů: kde jsou dnes? Jsou tu i někteří skvělí, ale ti nemohou společnost posunout kupředu. Západ potřebuje mluvit, respektovat sám sebe, a pak je tu nebezpečí populismu. Co se děje v takovém společensko-politickém stavu? Rodí se mesiáši: mesiáši populismu. Pozorujeme nyní, jak se rodí populismy, myslím, že jsem několikrát zmínil knihu od Ginzberga Syndrom 1933: přesně vypráví, jak se rodí populismus v Německu po pádu výmarské vlády. Tak se rodí populismy: když je polovičatá úroveň bez síly a někdo slibuje mesiáše. Nemyslím si, že jsme to my, lidé ze Západu, kdo na nejvyšší úrovni pomáhá jiným národům – jsme snad trochu v dekadenci? Možná ano, ale musíme si vzít zpět hodnoty, hodnoty Evropy, hodnoty otců zakladatelů, kteří založili Evropskou unii, těch velkých. Nevím, jsem trochu zmatený, ale myslím, že jsem odpověděl.
Loup Besmond de Senneville:
A co eutanazie?
Zabíjení není lidské, tečka. Pokud zabíjíte záměrně, ano... nakonec budete zabíjet víc a víc. Zabíjení přenechme šelmám.
Iacopo Scaramuzzi, LA REPUBBLICA
Vrátím se k poslední otázce: ve svých projevech jste hodně zdůrazňoval spojení mezi hodnotami, náboženskými hodnotami a životaschopností demokracie. Co podle vás chybí našemu kontinentu, Evropě? Co by se měla naučit z jiných zkušeností? A jestli dovolíte, dodal bych jednu věc, protože za několik dní se v Itálii uskuteční demokratické hlasování a bude se volit nová vláda. Až se setkáte s příštím premiérem nebo premiérkou, co jim doporučíte? Co považujete za priority pro Itálii, jaké jsou vaše obavy, jakým rizikům je třeba se vyhnout?
„Myslím, že jsem na to odpověděl už při své poslední cestě. Setkal jsem se se dvěma italskými prezidenty nejvyšší úrovně: Napolitanem a současným prezidentem, kteří jsou skvělí. Ostatní politiky neznám. Při své poslední cestě jsem se jednoho ze svých sekretářů zeptal, kolik vlád měla Itálie v tomto století: dvacet. Nedokážu si to vysvětlit. Neodsuzuji ani nekritizuji, jen si to neumím vysvětlit. Pokud se takto mění vlády, je třeba si položit mnoho otázek, protože být politikem, velkým politikem, je dnes obtížná cesta. Míním politika, který se vydává všansc za hodnoty, velké hodnoty své vlasti, a nehraje za vlastní zájmy, křeslo, pohodlí... Všechny země, včetně Itálie, mají hledat velké politiky, schopné dělat politiku, což je umění. Politika je ušlechtilé povolání. Myslím, že jeden z papežů, nevím, zda Pius XII. nebo svatý Pavel VI., řekl, že politika je jednou z nejvyšších forem lásky. Musíme usilovat o to, abychom našim politikům pomohli udržet úroveň vysoké politiky, nikoliv politiky nízké, která vůbec nepomáhá a spíše táhne stát dolů, ochuzuje ho. Politika v evropských zemích by se dnes měla zabývat například problémem demografického propadu, průmyslového a přírodního rozvoje, problémem migrantů... Politika by měla brát problémy vážně, aby se mohla posunout vpřed. Mluvím o politice obecně. Nerozumím italské politice: jen ten počet dvaceti vlád za dvacet let je trochu zvláštní, ale každý má svůj způsob, jak tančit tango... můžete tančit tak či onak a politika se tančí tak či onak. Evropa musí získat zkušenosti odjinud, některé budou lepší, jiné ne. Musí však být otevřená, každý kontinent musí být otevřený zkušenostem ostatních“.
Elise Allen, CRUX
Děkuji vám, že jste dnes večer s námi. Včera jste na kongresu hovořil o důležitosti náboženské svobody, a jak víte, ve stejný den přijel do města také čínský prezident, kde je tato otázka již dlouhou dobu velmi znepokojující, zejména nyní v souvislosti s procesem proti kardinálu Zenovi. Považujete proces proti němu za porušení náboženské svobody?
„Pochopit Čínu trvá století a my sto let nežijeme. Čínská mentalita je mentalitou bohatou, a když trochu onemocní, ztratí své bohatství, dopouští se chyb. Abychom si porozuměli, zvolili jsme cestu dialogu, otevřenou dialogu. Existuje bilaterální vatikánsko-čínská komise, která postupuje dobře, pomalu, protože čínský rytmus je pomalý, mají na to věčnost: jsou to lidé nekonečné trpělivosti. To víme ze zkušeností, které máme z dřívějška: vzpomeňte na italské misionáře, kteří tam jezdili a byli uznáváni jako vědci; vzpomeňte také na dnešní mnohé kněze nebo věřící lidi, kteří byli povoláni čínskou univerzitou, protože to dává hodnotu tamní kultuře. Není snadné pochopit čínskou mentalitu, ale je třeba ji respektovat, já ji vždy respektuji. A tady ve Vatikánu existuje komise pro dialog, která dobře funguje, kardinál Parolin jí předsedá a je to člověk, který toho o Číně a čínském dialogu ví v současné době nejvíc. Jde to pomalu, ale stále se činí kroky kupředu. Necítím se na to, že bych měl popsat Čínu jako nedemokratickou, protože je to tak složitá země... Ano, je pravda, že jsou věci, které nám připadají nedemokratické, to je pravda. Myslím, že kardinál Zen půjde v těchto dnech k soudu. Říká, co cítí, a jak vidno, tam to má svá omezení. Spíše než přesně vymezovat, protože je to těžké a nemám pocit, že bych měl hodnotit na základě dojmů, se snažím podpořit cestu dialogu. V dialogu se pak vyjasňuje mnoho věcí, a to nejen církevních, ale i z jiných oblastí, například rozsah Číny. Guvernéři jednotlivých provincií se odlišují, v Číně jsou různé kultury, je to gigant, pochopit Čínu je obrovská věc. Nesmíme však ztratit trpělivost, i když je to náročné. Musíme pokračovat s dialogem. Osobně se snažím zdržet nějaké definice.. ale pojďme dál“.
Elise Allen, CRUX
A co Si Ťin-pching?
„Byl tam na státní návštěvě, ale neviděl jsem ho“.
Maria Angeles Conde Mir, ROME REPORTS
V prohlášení, které podepsali (na mezináboženském kongresu, pozn. red.), všichni představitelé zdůrazňují výzvu vládám a mezinárodním organizacím, aby chránily lidi pronásledované kvůli jejich etnickému původu nebo náboženství. To se bohužel děje v Nikaragui. Víme, že jste o tom mluvil 21. srpna při modlitbě Anděl Páně. Možná byste ale mohl připojit ještě něco navíc pro katolické národy, zejména v Nikaragui. A dále – na této cestě jste (ze zdravotního hlediska) působil dobrým dojmem. Rádi bychom proto věděli, zda po této cestě uskutečníte odloženou návštěvu Afriky a zda jsou v plánu další cesty.
Všechny zprávy o Nikaragui jsou jasné. Probíhá zde dialog. Proběhla jednání s vládou, byl navázán dialog. To neznamená schválení nebo nesouhlas se vším, co tamní vláda dělá. Nikoli. Probíhá dialog a je třeba řešit problémy, které tam nyní jsou. Očekávám, že se vrátí alespoň sestry Matky Terezy. Tyto ženy jsou skvělé revolucionářky, ale jejich revolucí je evangelium, s nikým neválčí! Naopak, všichni je potřebujeme. (Jejich vyhoštění, pozn. překl.) je gesto, kterému nikdo nerozumí... Doufejme však, že se vrátí a že bude dialog pokračovat. Dialog se nikdy nesmí zastavit, ačkoli některým krokům nelze porozumět, například odnětí souhlasu nunciovi je z diplomatického hlediska závažná věc. Onen nuncius je dobrý člověk, který byl nyní jmenován někam jinam. Tyto věci je těžké pochopit a také vstřebat. Ale v Latinské Americe takové situace nastávají na jedné či druhé straně.
Co se týče cestování: je to obtížné. Koleno se stále nezahojilo. Je to těžké, ale příští cestu vykonám (odkaz je na plánovanou cestu do Bahrajnu v listopadu tohoto roku, pozn. red.). Pak jsem nedávno mluvil s monsignorem Welbym (anglikánský primas, arcibiskup z Canterbury, pozn. red.) a zvážili jsme únor jako vhodnou možnost k cestě do Jižního Súdánu. A pokud pojedu do Jižního Súdánu, pojedu také do Konga. Pokoušíme se o to. Musíme jett všichni tři společně: hlava skotské církve, monsignor Welby a já. Nedávno jsme měli videokonferenci na toto téma....
Alexej Gotovskij, EWTN
Děkujeme, Svatý otče, že jste navštívil naši zemi. Chtěl bych se zeptat: jak mohou katolíci žijící v Kazachstánu, kde převažují muslimové, v tomto kontextu evangelizovat? A je něco, co vás inspirovalo, když jste viděl katolíky v Kazachstánu?
„Inspirovalo...to nevím... ale byl jsem dnes v katedrále šťastný, když jsem viděl katolíky tak nadšené, šťastné, radostné. Takový dojem jsem získal o kazašských katolícících. A pak soužití s muslimy: na tom se dost pracuje a pokročili jsme v něm, a to nejen v Kazachstánu. Zmiňme některé severoafrické země, kde je dobré soužití... například v Maroku. V Maroku probíhá docela dobrý dialog. Chtěl bych se ještě zastavit u mezináboženského setkání. Někdo mě kritizoval a namítal, že je to podněcování, pěstování relativismu. Nejednalo se nicméně o žádný relativismus! Každý měl svůj názor, každý respektoval postoj druhého, ale vedli jsme dialog jako bratři. Protože pokud není dialog, buď nastupuje nevědomost, anebo válka. Lepší je žít jako bratři, máme jedno společné, všichni jsme lidé. Žijme tedy jako dobře vychovaní lidé a hovořme o svých názorech. Dohodněme se, promluvme si, poznejme se. Mnohokrát jsou tyto nepochopené takzvaně „náboženské“ války důsledkem nedostatku znalostí. A to není relativismus, nezříkám se své víry, když mluvím s vírou jiného, naopak. Ctím svou víru, protože jí naslouchá jiný a já naslouchám té jeho. Obdivoval jsem, že tak mladá země, která má tolik problémů, například s klimatem, dokázala uspořádat sedm ročníků takového setkání: světového setkání, kde byli Židé, křesťané, muslimové, východní náboženství... U stolu bylo vidět, že všichni spolu mluví a naslouchají si s respektem. To je jedna z dobrých věcí, které vaše země udělala. Ačkoli leží poněkud stranou, dokázala svolat takové setkání, které na mne zapůsobilo tímto dojmem. Vaše hlavní město se skví prvotřídní architektonickou krásou. Dále mne zaujala také starostlivost vašich vládních přestavitelů – předseda Senátu vedl mezináboženský kongres, ale pak si našel čas, aby mě seznámil s jedním mladým zpěvákem, kterého určitě znáte a který je velice otevřený kultuře. To jsem nečekal a rád jsem vaši zemi a národ poznal“.
Rudolf Gehrig EWTN
Svatý otče, mnohé církve v Evropě, například německá církev, trpí vážným úbytkem věřících, mladí lidé už zřejmě nejsou ochotni chodit na mši. Jak moc vás tento trend znepokojuje a co s ním chcete dělat?
„Je to částečně pravda, částečně je to relativní. Je pravda, že duch sekularizace a relativismu vede ke zpochybňování, to je pravda. V první řadě musíte být důslední ve své víře. Pomysleme, že pokud nějaký biskup nebo kněz není důsledný, mladí lidé to vycítí... a pak nazdar! Když církev, ať už je jakákoli, v jakékoli zemi nebo v jakémkoli odvětví, myslí spíše na peníze, rozvoj, pastorační plány, a nikoli na pastorační práci, a vydá se touto cestou, lidi to nepřitáhne. Když jsem před třemi lety napsal dopis německému lidu, našli se pastýři, kteří ho zveřejnili a šířili mezi lidmi. Pokud se našel nějaký farář blízký lidu, řekl si, že lid musí vědět, co si papež myslí. Myslím, že pastýři musí jít vpřed, ale pokud ztratili pach ovcí a ovce ztratily pach pastýřů, tak se dál neposunete. Někdy, mluvím obecně o všech, nejen o Německu, lidé přemýšlejí o tom, jak obnovit a zmodernizovat pastoraci: to je v pořádku, ale musí vždy zůstat v rukou pastýře. Pokud je pastorační práce v rukou pastoračních „znalců“, kteří zde vyjadřují své názory a prohlašují, co by se mělo udělat... (nepohneme se kupředu, pozn. red.). Ježíš vytvořil církev s pastýři, nikoli s politickými vůdci. Vytvořil církev s nevědomými lidmi: dvanáct jich bylo a jeden neznalejší než druhý a církev pokračovala dál. Proč? Protože stádce poznalo pastýře po čichu a pastýř poznal po čichu své stádce. To je onen nejhlubší vztah, na který hledím, když v nějakém místě, v nějaké provincii nastane krize... Ptám se sám sebe: je pastýř v kontaktu se stádcem, je mu nablízko? Má toto stádo pastýře? Problémem jsou pastýři. K tomu bych vám doporučil přečíst si komentář svatého Augustina o pastýřích, přečtete ho za hodinu, ale je to jedna z nejmoudřejších věcí, která byla pro pastýře napsána, a díky ní můžete toho či onoho pastýře hodnotit. Nejde o modernizaci: samozřejmě je třeba aktualizovat metody, to je pravda, ale pokud chybí pastýřské srdce, nefunguje žádná pastorace. Opravdu žádná“.
Přeložili Petr Vacík a Jana Gruberová
