Papež promluvil na zakončení Kongresu světových náboženství
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry!
Kráčeli jsme spolu. Děkuji vám, že jste přijeli z různých částí světa a přivezli sem bohatství své víry a kultury. Děkuji vám, že jste intenzivně prožili tyto dny sdílení, práce a nasazení ve znamení dialogu, o to cennějšího v tak těžké době, na kterou doléhá kromě pandemie i nesmyslné válečné šílenství. Příliš mnoho nenávisti a rozdělení, příliš mnoho nedostatku dialogu a porozumění druhým: v globalizovaném světě je to ještě nebezpečnější a skandálnější. Nemůžeme pokračovat ve spojení a odloučení, ve spojení a rozdělení kvůli příliš mnoha nerovnostem. Děkuji vám proto za vaše úsilí o mír a jednotu. Děkuji místním úřadům, které nás hostily a s velkou péčí připravily a uspořádaly tento kongres, a přátelskému a odvážnému lidu Kazachstánu, který je schopen přijímat jiné kultury a zároveň si zachovávat svou vznešenou historii a vzácné tradice. Kiop raqmet! Bolshoe spasibo! Děkuji mnohokrát!
Motto mé návštěvy, která se nyní chýlí ke konci, zní Poslové míru a jednoty. Je v množném čísle, protože cesta je společná. A tento sedmý kongres, který nám Nejvyšší dopřál prožít, znamenal důležitý milník. Od svého založení v roce 2003 si tato akce vzala za vzor Den modliteb za světový mír, který v roce 2002 svolal Jan Pavel II. do Assisi, aby potvrdil pozitivní přínos náboženských tradic k dialogu a svornosti mezi národy. Po událostech z 11. září 2001 bylo nutné reagovat, a to společně, na vznětlivou atmosféru, kterou chtělo podnítit teroristické násilí a která hrozí tím, že se náboženství stane faktorem konfliktu. Pseudonáboženský terorismus, extremismus, radikalismus a nacionalismus zahalený do roušky posvátna však stále vyvolávají obavy a strach z náboženství. V těchto dnech bylo tedy prozřetelné sejít se a znovu potvrdit jeho pravou a nezcizitelnou podstatu.
V tomto ohledu prohlášení našeho kongresu potvrzuje, že extremismus, radikalismus, terorismus a jakékoli jiné podněty k nenávisti, nepřátelství, násilí a válce, ať už mají jakoukoli motivaci nebo cíl, nemají nic společného s autentickým duchem náboženství a musí být co nejdůrazněji odmítnuty (srov. č. 5): odsouzeny, bez "kdyby" a bez "ale". Kromě toho jsme se na základě skutečnosti, že Všemohoucí stvořil všechny lidi rovné, bez ohledu na jejich náboženskou, etnickou nebo sociální příslušnost, shodli na tom, že vzájemný respekt a porozumění musí být v náboženském učení považovány za zásadní a nezbytné (srov. č. 13).
Kazachstán, který leží v srdci velkého a rozhodujícího asijského kontinentu, byl pro nás přirozeným místem setkání. Její vlajka nám připomněla, že je třeba zachovat zdravý vztah mezi politikou a náboženstvím. Jestliže zlatý orel na praporu připomíná pozemskou autoritu a připomíná starověké říše, modré pozadí evokuje barvu nebe, transcendenci. Mezi politikou a transcendencí tedy existuje zdravé spojení, zdravá koexistence, která udržuje obě sféry odlišené. Rozlišování, nikoliv zmatení nebo oddělování. "Ne" zmatku pro dobro lidské bytosti, která potřebuje stejně jako orel volné nebe k letu, volný prostor otevřený nekonečnu, který není omezen pozemskou mocí. Transcendence, která na druhou stranu nesmí podlehnout pokušení proměnit se v moc, jinak by nebe spadlo na zem, božské nadpozemno by bylo uvězněno v pozemském teď, láska k bližnímu v zaujatých rozhodnutích. "Ne" zmatku, tedy. "Ne" však také oddělování politiky a transcendence, protože nejvyšší lidské aspirace nelze vyloučit z veřejného života a odsunout je do soukromé sféry. Kéž jsou tedy vždy a všude chráněni ti, kdo chtějí legitimně vyjadřovat své přesvědčení. Kolik lidí je však ještě dnes pronásledováno a diskriminováno kvůli své víře! Důrazně jsme vyzvali vlády a příslušné mezinárodní organizace, aby pomáhaly náboženským skupinám a etnickým komunitám, které trpí porušováním svých lidských práv a základních svobod a násilím ze strany extremistů a teroristů, a to i v důsledku válek a vojenských konfliktů (viz č. 6). Především musíme usilovat o to, aby náboženská svoboda nebyla abstraktním pojmem, ale konkrétním právem. Braňme pro všechny právo na náboženství, na naději, na krásu: na nebe. Protože nejen Kazachstán, jak hlásá jeho hymna, je "zlatým sluncem na nebi", ale každý člověk: každý muž a každá žena ve své neopakovatelné jedinečnosti, pokud jsou v kontaktu s božským, mohou na zemi vyzařovat zvláštní světlo.
Proto katolická církev, která se nikdy neunaví hlásat nedotknutelnou důstojnost každého člověka, stvořeného "k obrazu Božímu" (srov. Gn 1,26), věří také v jednotu lidské rodiny. Věří, že "všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země" (Nostra aetate, 1). Proto se Svatý stolec od počátku tohoto kongresu, zejména prostřednictvím Dikasteria pro mezináboženský dialog, aktivně účastní. A chce v tom pokračovat: cesta mezináboženského dialogu je společnou cestou míru a pro mír, a jako taková je nutná a nezvratná. Mezináboženský dialog už není jen příležitostí, ale naléhavou a nenahraditelnou službou lidstvu, ke chvále a slávě Stvořitele všech.
Bratři a sestry, když přemýšlím o této společné cestě, ptám se sám sebe: kde je náš průsečík? Jan Pavel II. - který Kazachstán navštívil právě před jednadvaceti lety - řekl, že "všechny cesty církve vedou k člověku" a že člověk je "cestou církve" (encyklika Redemptor hominis, 14). Chtěl bych dnes říci, že člověk je také cestou všech náboženství. Ano, konkrétní lidská bytost, oslabená pandemií, vyčerpaná válkou, zraněná lhostejností! Člověk, křehké a úžasné stvoření, které "bez Stvořitele zaniká" (Gaudium et spes, 36) a bez ostatních neexistuje! Před důležitými rozhodnutími se více než na strategické a ekonomické cíle, národní, energetické a vojenské zájmy zaměřme na dobro člověka. Abychom se mohli rozhodovat skutečně skvěle, obraťme se na děti, mladé lidi a jejich budoucnost, starší lidi a jejich moudrost, obyčejné lidi a jejich skutečné potřeby. A my pozvedněme hlas, abychom křičeli, že lidská osoba není redukována na to, co produkuje a vydělává; že musí být vítána a nikdy zavržena; že rodina, v kazašském jazyce "hnízdo duše a lásky", je přirozeným a nenahraditelným zázemím, které je třeba chránit a podporovat, aby muži a ženy zítřka mohli růst a dospívat.
Velká moudrost a náboženství jsou pro všechny lidské bytosti povolány svědčit o existenci společného duchovního a morálního dědictví, které je založeno na dvou základních kamenech: transcendenci a bratrství. Transcendence, přesah, úcta. Je krásné, že se každý den miliony a miliony mužů a žen různého věku, kultur a sociálních poměrů scházejí k modlitbě na nesčetných místech, kde se konají bohoslužby. Je to skrytá síla, která udržuje svět v chodu. A pak bratrství, bližní, blízkost, neboť nemůže vyznávat pravou oddanost Stvořiteli ten, kdo nemiluje jeho tvory. V tomto duchu se nese i prohlášení našeho kongresu, o němž bych na závěr rád zdůraznil tři slova.
První je syntézou všeho, vyjádřením srdečného volání, snem a cílem naší cesty: mír! Beybitşilik, mir, mír! Mír je naléhavý, protože jakýkoli vojenský konflikt nebo vypuknutí napětí a konfrontace dnes může mít jen škodlivý "dominový efekt" a vážně ohrozit systém mezinárodních vztahů (srov. č. 4). Mír však "Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně se o něm mluví jako o „díle spravedlnosti“ (Iz 32,17)" (Gaudium et spes, 78). Vychází tedy z bratrství, roste v zápase proti nespravedlnosti a nerovnosti a buduje se tím, že se obrací k druhým. My, kteří věříme ve Stvořitele všech, musíme stát v čele šíření mírového soužití. Musíme o tom svědčit, kázat a prosit. Proto deklarace vyzývá světové vůdce, aby zastavili konflikty a krveprolití všude na světě a zanechali agresivní a destruktivní rétoriky (viz č. 7). Prosíme vás ve jménu Boha a v zájmu lidstva: zasaďte se o mír, ne o zbrojení! Pouze službou míru zůstane vaše jméno v dějinách velké.
Chybí-li mír, je to proto, že chybí pozornost, laskavost a schopnost vytvářet život. A tak je třeba ji hledat prostřednictvím většího zapojení - a to je to druhé slovo - ženy. Protože žena dává světu péči a život: je cestou k míru. Proto jsme se vyslovili pro potřebu chránit její důstojnost a zlepšit její sociální postavení jako rovnoprávného člena rodiny a společnosti (srov. č. 24 23). Ženám musí být také svěřena větší úloha a odpovědnost. Kolika smrtelným rozhodnutím bychom se vyhnuli, kdyby ženy byly v centru rozhodování! Usilujme o to, aby byly více respektovány, uznávány a zapojovány.
A konečně třetí slovo: mladí. Jsou posly míru a jednoty dneška i zítřka. Jsou to právě oni, kdo více než ostatní vyzývají k míru a úctě ke společnému domu stvoření. Logika nadvlády a vykořisťování, hromadění zdrojů, nacionalismů, válek a zón vlivu naopak kreslí starý svět, který mladí lidé odmítají, svět uzavřený jejich snům a nadějím. Stejně tak rigidní a dusivá religiozita nepatří budoucnosti, ale minulosti. Když myslíme na nové generace, potvrzujeme zde důležitost vzdělávání, které posiluje vzájemné přijetí a respektující soužití mezi náboženstvími a kulturami (srov. č. 11 a 21). Dejme mladým lidem příležitost ke vzdělání, ne destruktivní zbraně! A naslouchejme jim, aniž bychom se báli, že se nás budou ptát. Především budujme svět s ohledem na ně!
Bratři a sestry, lid Kazachstánu, otevřený zítřku a svědek tolika utrpení v minulosti, nám svou mimořádnou multireligiozitou a multikulturalismem nabízí příklad budoucnosti. Vyzývá nás, abychom ji budovali, aniž bychom zapomínali na transcendenci a bratrství, na uctívání Nejvyššího a na přijetí druhého. Jděme takto vpřed, kráčejme společně po zemi jako děti nebe, tkalci naděje a řemeslníci svornosti, poslové míru a jednoty!
Přeložil Petr Vacík
