Papežova předmluva ke knize Edith Bruckové: Světlé body v propastnosti šoa
Papež František
Když jsem si 26. ledna 2021, v předvečer Dne památky obětí holocaustu, přečetl v L'Osservatore Romano krásný rozhovor Francescy Romany de' Angelis s Edith Bruckovou, byl jsem ohromen klidem a zářivou silou této ženy. Dokázala ve svém životě a poté i ve svém literárním díle najít několik "světlých bodů" v jedné z nejtemnějších propastí lidských dějin. Zavřel jsem noviny a zavolal šéfredaktorovi zmíněného listu, Andreovi Mondovi, s prosbou, aby mi zprostředkoval seznámení, případně setkání s paní Bruckovou.
A tak jsem ji po necelém měsíci navštívil v jejím domově v centru Říma. Byla to pro nás oba velmi emotivní návštěva. Emoce, které paní Brucková nyní chtěla vylíčit, a já jsem jí za to vděčný, v této knize, která se snaží vystihnout zážitek, který je velmi obtížné popsat a zprostředkovat. Jakmile jsem vystoupil z výtahu, přivítala mě ve dveřích mlčky, protože jí dojetí téměř nedovolilo promluvit: mezi slzami, které se jí zmocnily, mi poděkovala za návštěvu a já jí na oplátku poděkoval za svědectví, které vydala, které vydávala po celá ta léta, či, řečeno ještě lépe, za svědectví, kterým byla a je. Měl jsem před očima živou paměť: v této štíhlé a elegantní devadesátileté dámě, obdařené silou, která jí umožňovala plakat, přijímat dar slz a nebránit se mu, jsem uvažoval o živé paměti, o stvořeném člověku.
Přivítala mě ve svém obývacím pokoji spolu s nejbližšími příbuznými a dlouho jsme si povídali. Vzpomínám si, že jsme si povídali o těch "světlých bodech", které dokázala vylíčit ve svých knihách, ale i o jiných věcech, o stavu starých lidí, o jejích intenzivních zkušenostech s manželem Nelem Risim, který dlouhodobě trpěl Alzheimerovou chorobou, a o filmu (s jejím synovcem Marcem jsme si povídali o filmu Il sorpasso, česky Sváteční vyjížďka, pozn. red.), jak se to dělá v příjemném domácím, rodinném rozhovoru.
Poté jsme spolu hovořili a znovu se setkali, při veřejných příležitostech a nedávno opět v soukromí, tentokrát však u mě doma, v Domě sv. Marty. Bylo to opět 27. ledna, v Den připomínky šoa. Mezitím se situace ve světě změnila a válečný vítr začal znovu vát i v Evropě. Paní Edith mě přišla navštívit se svou věrnou pomocnicí Olgou, Ukrajinkou, se kterou jsme si nevyhnutelně povídali o tom, co se děje na hranicích této nyní tak sužované země. Jak je důležité, aby se paměť neztratila! Potřebujeme lidi, kteří, i když třeba jen tím, že žijí, udržují paměť při životě, udržují její oheň. Edith a Olga mi přinesly vlastnoručně upečený chléb, který připomínal onen matčin "ztracený chléb", který spisovatelka zvěčnila v jedné ze svých knih. Snad žádný chléb není nikdy definitivně ztracen, vždy se dá vykoupit. Naděje vždycky vstane z mrtvých a vždycky nás překvapí. Je to nejmenší sestra, která táhne za ruku své dvě větší sestry, Víru a Lásku, jak vyzpíval Péguy. Ten chléb, který už nebyl ztracen, byl nyní v našich rukou. Společně jsme ho rozlámali a část snědli. Prosté lidské gesto. Jako modlitba. A tak jsme téměř mlčky vytvářeli společenství, které si ulamuje z jediného chleba. Možná tak můžeme začít znovu, začít znovu jako lidstvo, dělat něco společně, možná tu nejjednodušší věc, nasytit se.
Lidskost je něco křehkého, křehkého, vždy náchylného ke zlomení, k poškození, k degeneraci. Někdy se však také stane, že potkáme lidi, což je případ paní Edith, kteří odhalí, že mají nepředstavitelné zdroje, sílu, která pramení kdoví odkud a která překonává všechna protivenství a umožňuje nám zůstat lidmi.
Kniha, kterou držíte v rukou, je pokusem vylíčit toto setkání, které mi dalo tolik síly, naděje a pocitu vděčnosti a důvěry, o nichž jsem přesvědčen, že budou předány i těm, kteří se rozhodnou ji číst; alespoň v to doufám.
