Katecheze o apoštolské cestě do Bahrajnu
Is 2,2.4
„Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky, budou k ní proudit všechny národy. (...) Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit“.
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Je trochu chladno, že? Ale je krásně. Předtím, než budu mluvit o tom, co jsem si připravil, bych rád upozornil na tyto dvě děti, které sem přišly na pódium. Nežádaly o dovolení, nepomyslely na to, že by měly mít strach, ale prostě přišly. Taková přímost má být také v našem vztahu s Bohem. Daly nám příklad toho, jak se chovat k Bohu, k Pánu: jít k němu, protože On nás ustavičně očekává. Potěšilo mne, když jsem viděl důvěru těch dětí: byl to příklad pro nás všechny. S takovouto svobodou máme stále přistupovat k Pánu. Děkuji.
Před třemi dny jsem se vrátil z cesty do Království Bahrajn, které jsem neznal. Skutečně jsem ani nevěděl, kde leží. Rád bych poděkoval všem, kteří tuto cestu provázeli a podporovali modlitbou, a opětovně bych chtěl vyjádřit uznání za vřelé přijetí Jeho Veličenstvu, bahrajnskému králi, dalším představitelům, místní církvi a obyvatelům. Také bych chtěl poděkovat organizátorům této cesty. Příprava této cesty vyvolala velký pohyb lidí: státní sekretariát usilovně pracoval na promluvách, zajišťuje se logistika, pak jsou zde překladatelé, jednotky vatikánské stráže a švýcarské gardy, které jsou výborné, zkrátka je to ohromná práce! Všem bych rád veřejně poděkoval za vše, co děláte, aby papežská cesta dobře probíhala. Děkuji.
Vyvstává spontánní otázka: proč si papež přál navštívit tuto malou zemi s početnou islámskou většinou? Existuje přece mnoho křesťanských zemí, proč nejprve nenavštíví jednu po druhé? Chtěl bych odpovědět pomocí tří slov: dialog, setkání a pouť.
Dialog. Příležitost k této cestě, po níž jsem dlouho toužil, se naskytla díky pozvání bahrajnského krále na Fórum o dialogu mezi Východem a Západem. Dialogu, který slouží k tomu, abychom odkryli bohatství příslušníků jiných národů, kultur a vyznání. Bahrajn, souostroví tvořené mnoha ostrovy, které se téměř dotýkají, nám pomohlo pochopit, že nelze žít ve vzájemné izolaci, nýbrž je nutné sblížit se, jak si to žádá mír, „okysličovaný dialogem“. Zapamatujte si to: dialog okysličuje mír, ale také domácí pokoj. Jestliže nastane válka mezi manželem a manželkou, díky vzájemnému rozhovoru lze jít dál v pokoji. V rodině je třeba vést dialog, aby se díky dialogu zachoval pokoj. Když téměř před šedesáti lety II. Vatikánský koncil hovořil o budování míru, prohlásil, že „toto velké dílo lásky (...) vyžaduje, aby (lidé) svými duchovními a myšlenkovými obzory přesahovali hranice vlastního národa, odložili národní sobectví a ctižádostivé nároky vládnout nad ostatními národy a měli hlubokou úctu k celému lidstvu, které se už s námahou propracovává ke své větší jednotě“ (Gaudium et spes, 82). V Bahrajnu jsem vnímal tento požadavek a vyslovil jsem přání, že náboženští a občanští představitelé po celém světě dohlédnou za vlastní hranice a společenství, aby se ujali péče o celek. Pouze takto lze totiž řešit určitá všeobecná témata, kupříkladu zapomnění na Boha, tragický hlad, péči o stvoření a nastolení míru. Společně lze promýšlet všechny tyto otázky. V tomto smyslu vyzvalo Fórum pro dialog, které proběhlo pod titulem „Východ a Západ pro lidské soužití“, k volbě cesty vedoucí skrze setkávání a odmítání střetů. Nakolik to všichni potřebujeme! Nakolik se potřebujeme setkávat! Myslím na šílenou, opravdu strašlivou válku, jejíž obětí je trýzněná Ukrajina, a na mnohé další konflikty, které se nikdy nevyřeší prostřednictvím infantilní zbrojní logiky, nýbrž jedině mírnou silou dialogu. Kromě Ukrajiny, z níž se stává zmučená země, pomysleme na jiné, letité války – na Sýrii, kde se válčí více než deset let, na jemenské děti, na Myanmar...všude se válčí. Ukrajina je nám nejblíže, ale co působí ostatní války? Zkázu, ničí lidstvo, ničí vše. Konflikty se nesmí řešit válkou.
Dialog však nemůže existovat bez setkání, což je druhé slovo. První slovo bylo „dialog“, druhé slovo „setkání“. V Bahrajnu jsme se setkali a vícekrát jsem pocítil touhu, aby těchto setkání mezi křesťany a muslimy přibývalo, aby se navázaly pevnější vztahy, abychom jeden druhého měli více na srdci. Jak je to na Východě zvykem, v Bahrajnu si lidé při pozdravu kladou ruku na srdce. Podají ruku a poté se dotknou srdce. Učinil jsem totéž, abych ve svém nitru vytvořil prostor pro lidi, s nimiž jsem se setkával. Bez přijetí totiž dialog zůstane prázdný a vnějškový, ustrne na rovině idejí, a nikoli reality. Mezi mnoha setkáními se mi opětovně vybavuje rozhovor s drahým bratrem, velkým imámem al-Azhar – drahým bratrem! – a setkání s mladými lidmi ve škole Nejsvětějšího Srdce. Tito studenti, křesťané i muslimové, nám dali velikou lekci, protože studují společně. Je třeba se poznávat už v dětství a mládí, aby tak bratrské setkávání předcházelo ideologickému rozdělení. A zde bych rád poděkoval škole Nejsvětějšího Srdce a sestře Rosalyn, která ji velice dobře vede, tamním mladým lidem, kteří vystoupili s proslovy, modlitbami, tancem, zpěvem. Velmi dobře si na ně pamatuji a mnohokrát děkuji. Ovšem také staří lidé nám poskytli svědectví o bratrské moudrosti: vracím se v myšlenkách k setkání s Muslimskou radou starších, mezinárodní organizací, která vznikla před několika lety a podporuje dobré vztahy mezi islámskými komunitami v duchu úcty, umírněnosti a pokoje, zasazuje se za odmítání integralismu a násilí.
Dostáváme se tak ke třetímu slovu: pouť. Chtěl bych cestu shrnout třemi slovy, a toto je to třetí: pouť. Cestu do Bahrajnu nelze nahlížet jako osamocenou epizodu, neboť je součástí širší cesty, kterou zahájil sv. Jan Pavel II., když se odebral do Maroka. První papežská návštěva Bahrajnu tak byla novým krokem na pouti mezi křesťanskými a muslimskými věřícími, nikoli proto, abychom zmátli nebo rozředili víru, protože něco takového dialog nečiní, nýbrž abychom budovali bratrské spojenectví ve jménu otce Abrahama, který putoval na zemi pod milosrdným zrakem jediného nebeského Boha, Boha pokoje. Z toho důvodu znělo motto této cesty: „Pokoj na zemi lidem dobré vůle“. Proč říkám, že při dialogu nehrozí rozředění? Protože dialog vyžaduje, abychom měli vlastní identitu, z níž musíme vycházet. Pokud ji nemáš, nemůžeš vést dialog, protože jsi něčím, čemu ani ty sám nerozumíš. Jestliže máme vést dobrý dialog, je nutno vycházet z vlastní identity, být si ji vědomi – a takto lze vést dialog.
Dialog, setkání a pouť se v Bahrajnu uskutečnily rovněž mezi křesťany – například první setkání bylo ekumenickou modlitbou za mír, společně s drahým patriarchou a bratrem Bartolomějem a s bratry a sestrami různých vyznání a obřadů. Toto setkání se konalo v katedrále, zasvěcené Panně Marii Arabské, jejíž stavba připomíná stan, v němž se podle Bible v poušti setkal Bůh s Mojžíšem během jeho putování. Bratři a sestry ve víře, s nimiž jsem se v Bahrajnu setkal, jsou skutečně „na cestě“, protože se většinou jedná o zahraniční pracující, kteří emigrovali a žijí daleko od svých domovů, své kořeny nacházejí v Božím lidu a svou rodinu ve veliké církevní rodině. Je nádherné vidět tyto migranty – Filipínce, Indy a další křesťany, jak se shromažďují a navzájem se podporují ve víře. Jdou vpřed v radosti a jistotě, že Boží naděje neklame (srov. Řím 5,5). Když jsem se setkal s pastýři, zasvěcenými muži a ženami, pastoračními pracovníky a při slavnostní a dojemné mši na stadionu také s mnohými věřícími, pocházejícími rovněž z jiných zemí Zálivu, předal jsem jim lásku celé církve. Tolik k cestě.
Dnes bych chtěl předat vám jejich ryzí, prostou a krásnou radost. Když jsme se společně setkali a modlili se, pociťovali jsme, že máme jedno srdce a jednu duši. Když pomyslíme na jejich pouť a na jejich každodenní zkušenost dialogu, vnímejme také my všichni, že jsme povoláni k rozšíření obzorů. Prosím, mějme široké, nikoli uzavřené, tvrdé srdce. Otevřte svá srdce, abychom se všichni stali bratry, aby toto lidské bratrství šlo vpřed. Rozšiřte horizonty, otevřete je, rozpřáhněme doširoka své zájmy a věnujme se poznání druhých. Jestliže se věnuješ poznávání druhých, nikdy tě nebude nic ohrožovat. Pokud ale máš strach z druhých, také ty sám pro ně budeš ohrožením. Má-li pouť bratrství a míru pokračovat, potřebuje všechny a každého zvlášť. Když podám ruku, ale na druhé straně žádná ruka nebude, ničemu to neposlouží. Kéž nám Matka Boží pomáhá na této cestě!
Přeložila Jana Gruberová
