Papež se v Bahrajnu setkal s klérem a pastoračními pracovníky
Setkání s biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami, seminaristy a pastoračními pracovníky
Manama, Bahrajn, kostel Nejsvětějšího srdce Páně, 6. listopadu 2022
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí biskupové, kněží, zasvěcení muži a ženy a seminaristé, pastorační pracovníci, dobré ráno!
Jsem šťastný, že jsem se ocitl mezi vámi, v tomto křesťanském společenství, které tak dobře ukazuje svou "katolickou", tedy univerzální tvář: je to církev obývaná lidmi z mnoha částí světa, kteří se scházejí, aby vyznávali jedinou víru v Krista. Biskup Hinder, kterému děkuji za jeho službu a za jeho slova, včera hovořil o "malém stádu složeném z migrantů": když tedy každého z vás zdravím, obracím se ba vás také s myšlenkou na lidi, ke kterým patříte, na vaše rodiny, které s trochou nostalgie nosíte v srdci, na vaše země původu. Zvláště když vidím přítomné věřící z Libanonu, ujišťuji vás o svých modlitbách a blízkosti této milované zemi, tolik unavené a zkoušené, a všem trpícím národům na Blízkém východě. Je krásné patřit k církvi, která se skládá z různých historií a tváří, jež nacházejí harmonii v jediné Ježíšově tváři. A taková rozmanitost - viděl jsem ji v těchto dnech - je zrcadlem této země, národů, které ji obývají, ale také krajiny, která ji charakterizuje a která, ačkoli jí dominuje poušť, se může pochlubit bohatým a rozmanitým výskytem rostlin a živých bytostí.
Ježíšova slova, která jsme slyšeli, hovoří o živé vodě, která proudí z Krista a z věřících (srov. J 7,37-39). Přiměla mě přemýšlet právě o této zemi: je pravda, že je tu hodně pouště, ale také tu tiše proudí prameny sladké vody, které ji zavlažují. Je to krásný obraz toho, čím jste, a především toho, jak víra působí v životě: na povrchu se objevuje naše lidství, vyprahlé tolika slabostmi, obavami, výzvami, kterým musí čelit, osobními i společenskými neduhy nejrůznějšího druhu; ale v hloubi duše, přímo uvnitř, v hloubi srdce, klidně a tiše proudí sladká voda Ducha, zavlažuje naše pouště, obnovuje sílu toho, čemu hrozí vyschnutí, smývá to, co nás zošklivuje, hasí naši žízeň po štěstí. A vždy obnovuje život. Právě o této živé vodě mluví Ježíš, je to zdroj nového života, který nám slibuje: dar Ducha svatého, něžná, milující a obnovující Boží přítomnost v nás.
Bude tedy dobré, když se zastavíme u scény, kterou popisuje evangelium. Ježíš je v jeruzalémském chrámu, kde se slaví jeden z nejdůležitějších svátků, během něhož lid děkuje Hospodinu za dar země a úrodu a připomíná si tak smlouvu. V tento sváteční den se konal důležitý obřad: velekněz šel k rybníku Siloe, nabral vodu a pak ji za zpěvu a jásotu lidu vylil za městské hradby, aby naznačil, že z Jeruzaléma bude pro všechny plynout velké požehnání. O Jeruzalému totiž žalmista řekl: "V tobě jsou všechny mé prameny" (Ž 87,7) a prorok Ezechiel mluvil o prameni vody, který vytryskne z chrámu a jako řeka zavlaží a zúrodní celou zemi (srov. Ez 47,1-12).
S takovými předpoklady dobře chápeme, co nám chce Janovo evangelium touto scénou sdělit: jsme v poslední den slavnosti, Ježíš "vystoupí" a hlasitě prohlašuje: "Kdo žízní, ať přijde ke mně" (J 7,37), a proto pak z jeho lůna potečou "řeky živé vody" (v. 38). Krásné pozvání... A evangelista vysvětluje: "To řekl o Duchu, kterého v něm věřící přijmou, protože Duch ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven" (v. 39). Odkazuje na hodinu, kdy Ježíš zemře na kříži: v té chvíli už nebude z kamenného chrámu, ale z otevřeného Kristova boku vytékat voda nového života, životodárná voda Ducha svatého, určená k obnově celého lidstva a osvobození od hříchu a smrti.
Bratři a sestry, mějme stále na paměti toto: Církev se rodí tam, kde se rodí z otevřeného Kristova boku, z koupele obnovy v Duchu svatém (srov. Tit 3,5). Křesťany nejsme kvůli svým zásluhám nebo jen proto, že se hlásíme k nějakému vyznání víry, ale proto, že jsme ve křtu dostali živou vodu Ducha, která z nás činí milované Boží děti a bratry a sestry mezi námi a činí z nás nové stvoření. Všechno plyne z milosti, všechno je milost, všechno pochází z Ducha svatého. A tak mi dovolte, abych se s vámi krátce zastavil u tří velkých darů, které nám Duch svatý dává a žádá, abychom je přijímali a žili: radosti, jednoty a proroctví. Radost, jednota a proroctví.
Především Duch je zdrojem radosti. Sladká voda, kterou chce Pán nechat proudit v pouštích našeho lidství, smíšených se zemí a křehkostí, je jistota, že na cestě životem nikdy nebudeme sami. Duch je ten, který nás nenechává samotné, je Utěšitel, utěšuje nás svou diskrétní a blahodárnou přítomností, doprovází nás láskou, podporuje nás v našich zápasech a těžkostech, povzbuzuje naše nejkrásnější sny a největší touhy, otevírá nám zázrak a krásu života. Radost v Duchu tedy není příležitostným stavem nebo momentální emocí, a už vůbec ne "konzumní a individualistickou radostí, která je dnes tak přítomná v některých kulturních zkušenostech" (Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, 128). Radost v Duchu je naopak radost, která pramení ze vztahu s Bohem, z vědomí, že i v těžkostech a temných nocích, kterými někdy procházíme, nejsme sami, ztraceni ani poraženi, protože On je s námi. A s Ním můžeme čelit všemu a překonat vše, dokonce i propasti bolesti a smrti.
Vám, kteří jste tuto radost objevili a prožíváte ji ve společenství, bych chtěl říci: zachovejte si ji, opatrujte ji, ba dokonce ji rozmnožte. A víte, jak to nejlépe udělat? Dávat. Ano, je to tak: křesťanská radost je nakažlivá, protože evangelium nutí člověka vyjít ze sebe a předávat krásu Boží lásky. Proto je důležité, aby se v křesťanských společenstvích radost neztrácela a sdílela se; abychom se neomezovali na opakování gest ze zvyku, bez nadšení, bez kreativity. Naopak, tak ztratíme víru a staneme se nudným společenstvím: to je ošklivé! Je důležité, abychom kromě liturgie, zejména slavení mše svaté, která je zdrojem a vrcholem křesťanského života (srov. Sacrosanctum Concilium, 10), šířili radost z evangelia také v živé pastorační činnosti, zejména pro mladé lidi, pro rodiny a pro povolání ke kněžskému a řeholnímu životu. Křesťanskou radost si nelze nechat pro sebe, ne: křesťanskou radost si nelze nechat pro sebe, a když ji pustíme do oběhu, znásobí se.
Za druhé, Duch svatý je zdrojem jednoty. Ti, kdo ho přijímají, přijímají Otcovu lásku a stávají se jeho dětmi (srov. Řím 8,15-16); a jsou-li Božími dětmi, jsou také bratry a sestrami. Nemůže zde být místo pro skutky těla, to znamená pro sobectví: pro rozdělení, hádky, pomluvy. Pozor na pomlouvání, prosím: pomlouvání ničí komunitu. Rozdělení světa, a dokonce ani etnické, kulturní a rituální rozdíly nemohou ublížit jednotě Ducha ani ji ohrozit. Naopak, jeho oheň spaluje světské touhy a zapaluje naše životy vstřícnou a soucitnou láskou, kterou nás miluje Ježíš, abychom i my mohli takto milovat jeden druhého. Proto když Duch Zmrtvýchvstalého sestupuje na učedníky, stává se zdrojem jednoty a bratrství proti veškerému sobectví; otevírá jediný jazyk lásky, aby různé lidské jazyky nezůstaly vzdálené a nesrozumitelné; boří bariéry nedůvěry a nenávisti, aby vytvořil prostor přijetí a dialogu; osvobozuje nás od strachu a dodává odvahu vyjít vstříc druhým s odzbrojující silou milosrdenství.
A právě to Duch svatý dělá, když od samého počátku utváří církev tímto způsobem: počínaje Letnicemi se různá prostředí, citlivosti a vize harmonizují ve společenství, vytvářejí jednotu, která není uniformitou: je to harmonie, protože Duch svatý je harmonie. Pokud jsme přijali Ducha, je naším církevním posláním především zachovávat jednotu a pěstovat celistvost, tedy, jak říká svatý Pavel, "zachovávat jednotu ducha skrze svazek pokoje". Jedno tělo a jeden duch, jako jedna je naděje, k níž jsme povoláni" (Ef 4,3-4).
Ve svém svědectví Chris uvedla, že když byla velmi mladá, na katolické církvi ji fascinovala "společná zbožnost všech věřících", bez ohledu na barvu pleti, zeměpisný původ nebo jazyk: všichni se shromáždili v jedné rodině a všichni zpívali chvály Hospodinu. To je síla křesťanského společenství, první svědectví, které můžeme vydat světu. Buďme strážci a budovatelé jednoty! Abychom byli důvěryhodní v dialogu s ostatními, žijme bratrství mezi sebou. Dělejme to v komunitách a oceňujme charismata všech, aniž bychom někoho utlačovali; dělejme to v řeholních domech jako živá znamení svornosti a míru; dělejme to v rodinách, aby se pouto svátostné lásky promítlo do každodenních postojů služby a odpuštění; dělejme to také v multináboženské a multikulturní společnosti, v níž žijeme: vždy ve prospěch dialogu, vždy jako tkalci společenství s bližními jiných vyznání a s bližními jiných náboženství. Vím, že na této cestě již nabízíte pěkný příklad, ale bratrství a společenství jsou dary, o které nesmíme unavovat prosit Ducha, abychom odrazili pokušení nepřítele, který vždy zasévá neshody.
A konečně, Duch je zdrojem proroctví. Radost, jednota a proroctví: to je třetí. Jak víme, dějiny spásy jsou protkány mnoha proroky, které Bůh povolává, posvěcuje a posílá mezi lidi, aby mluvili jeho jménem. Proroci dostávají od Ducha svatého vnitřní světlo, které z nich činí pozorné vykladače skutečnosti, schopné v někdy nepřehledných dějinách zachytit Boží přítomnost a ukázat ji lidem. Slova proroků jsou často sžíravá: pojmenovávají zlé projekty, které se skrývají v lidských srdcích, zpochybňují falešné lidské a náboženské jistoty, vyzývají k obrácení.
I my máme toto prorocké povolání: všichni pokřtění přijali Ducha a všichni jsou proroky. A proto nemůžeme předstírat, že nevidíme skutky zla, žít v "poklidu", abychom si neušpinili ruce. Křesťan si musí dříve či později ušpinit ruce, aby mohl žít svůj křesťanský život a vydávat svědectví. Naopak, obdrželi jsme Ducha proroctví, abychom svým svědectvím o životě přinesli evangelium. Proto svatý Pavel nabádá: "Usilovně žádejte dary Ducha, zvláště proroctví" (1 Kor 14,1). Proroctví nás činí schopnými praktikovat evangelijní blahoslavenství v každodenních situacích, tj. s vytrvalou mírností budovat Boží království, v němž láska, spravedlnost a pokoj stojí proti všem formám sobectví, proti všem formám násilí a degradace. Ocenil jsem, že sestra Rose mluvila o službě mezi vězeňkyněmi, ve věznicích: to je krásné! Možnost, za kterou můžeme být vděční. Proroctví, které tyto lidi buduje a utěšuje, spočívá ve sdílení času s nimi, v rozšiřování Pánova slova, v modlitbě s nimi. Je třeba jim věnovat pozornost, protože tam, kde jsou bratři v nouzi, jako jsou vězni, tam je zraněný Ježíš, sám Ježíš zraněný v každém trpícím člověku (srov. Mt 25,40). Víte, co si myslím, když vstoupím do vězení? "Proč oni a ne já?" Je to Boží milosrdenství... Ale péče o vězně je dobrá pro všechny jako lidské společenství, protože podle toho, jak se zachází s posledními, se měří důstojnost a naděje společnosti.
Drazí bratři a sestry, v těchto měsících se hodně modlíme za mír. V této souvislosti je nadějí podepsaná dohoda o situaci v Etiopii. Vyzývám všechny, aby podpořili tento závazek k trvalému míru, aby s Boží pomocí mohly pokračovat cesty dialogu a lidé mohli brzy znovu najít pokojný a důstojný život. A nechci také zapomenout na modlitbu - a říci vám, abyste se modlili - za sužovanou Ukrajinu, aby tato válka skončila. A nyní, milí bratři a sestry, jsme na konci: Ach, jaká úleva... ne? [smích] Chtěl bych vám poděkovat za tyto dny, které jsme spolu prožili - ale nezapomeňte na radost, jednotu a proroctví, nezapomeňte na ně. Se srdcem plným vděčnosti vám všem žehnám, zejména těm, kteří se o tuto cestu zasloužili. A protože toto jsou má poslední veřejná slova, dovolte mi, abych poděkoval Jeho Veličenstvu králi a představitelům této země - také zde přítomnému ministru spravedlnosti - za jejich vynikající pohostinnost. Povzbuzuji vás, abyste ve své duchovní a církevní cestě pokračovali vytrvale a s radostí. A nyní se dovolávejme mateřské přímluvy Panny Marie, kterou s radostí uctívám jako Pannu Marii Arabskou. Kéž nám pomáhá, aby nás vždy vedl Duch svatý, a zachovává nás radostné, sjednocené v lásce a modlitbě. A počítám s tím: nezapomeňte se za mě modlit.