Papežova tisková konference po návštěvě Bahrajnu

Z PAPEŽSKÉHO LETU - Vatican News

Zde je pracovní přepis rozhovoru papeže Františka s novináři při zpátečním letu z Bahrajnu.

1) Fatema Alnajem (Bahrajnská tisková agentura)

Než vám položím svou otázku, ráda bych vám něco řekla. V mém srdci máte zvláštní místo, nejen proto, že jste navštívil mou zemi, ale také proto, že když jste byl zvolen papežem, bylo to v den mých narozenin. Mám otázku: jak hodnotíte výsledky své historické návštěvy Bahrajnského království a jak hodnotíte úsilí, které Bahrajn vynakládá na upevnění a podporu soužití ve všech sférách společnosti, všech náboženství, pohlaví a ras?

Byla to cesta setkání, protože cílem byl mezináboženský dialog s islámem a ekumenický dialog s Bartolomějem. Myšlenky velkého imáma z Al-Azharu směřovaly právě k tomu, aby se hledala jednota, jednota uvnitř islámu s respektem k odlišnostem, ale s jednotou, jednotou s křesťany a s jinými náboženstvími, a aby bylo možné zahájit mezináboženský nebo ekumenický dialog, je třeba mít vlastní identitu. Nemůžete vycházet z rozptýlené identity. "Jsem muslim", "jsem křesťan", ale mám tuto identitu, a tak mohu mluvit s identitou. Když nemáte svou vlastní identitu, tak je to trochu na vzduchu, je to trochu obtížné pro dialog, protože chybí bod vycházení a návratu, a proto je to důležité - a tito dva, kteří přišli, jak velký imám Al-Azharu, tak patriarcha Bartoloměj, mají silnou identitu. A to je dobře. Z islámského hlediska jsem pozorně poslouchal tři projevy velkého imáma a zaujalo mě, jak moc trval na dialogu uvnitř islámu, mezi vámi, ne na stírání rozdílů, ale na vzájemném porozumění a spolupráci, ne na tom, abyste byli proti sobě. My křesťané máme poněkud ošklivou historii rozdílů, které nás vedly k náboženským válkám: katolíci proti pravoslavným nebo proti luteránům. Nyní, díky Bohu, došlo po koncilu ke sblížení a můžeme vést dialog a spolupracovat, což je důležité, je to svědectví i v tom, že můžeme konat dobro pro druhé. Odborníci, teologové pak budou diskutovat o teologických věcech, ale my musíme jít společně jako věřící, jako přátelé, jako bratři a konat dobro. Také mě zaujaly věci, které zazněly na Radě starších, o stvoření a ochraně stvoření, což je společný zájem všech, muslimů, křesťanů, všech.  Nyní letí stejným letadlem z Bahrajnu do Káhiry státní sekretář Vatikánu a velký imám Al-Azharu, společně jako bratři. To je něco dojemného. To je dobře. Přítomnost patriarchy Bartoloměje, který je autoritou na ekumenickém poli, také prospěla. Viděli jsme to v ekumenické bohoslužbě, kterou jsme sloužili, a ve slovech, která také předtím řekl. Shrnuto a podtrženo: byla to cesta setkání. Pro mě je novinkou poznávání kultury, která je otevřená všem. Ve vaší zemi je místo pro každého. Také jsem viděl, jak mi král řekl: "Tady si každý dělá, co chce, když chce žena pracovat, ať pracuje." Řekl mi, že je tam úplná volnost. Vy to víte, vy pracujete.  A také náboženská část, otevřenost. Zarazilo mě množství křesťanů, Filipínců, Indů z Kéraly, kteří zde žijí a pracují.

Fatema Alnajem

Mají vás velmi rádi.

To je právě ta myšlenka, našel jsem tam něco nového a to mi pomáhá více porozumět a komunikovat s lidmi. Klíčovým slovem je dialog, dialog, a abyste mohli vést dialog, musíte vycházet ze své identity, mít identitu.

Fatema Alnajem

Děkuji vám, Vaše Svatosti. Budu se modlit k Alláhovi Všemohoucímu, aby vám požehnal dobrým zdravím, štěstím a dlouhým životem.  

Ano, modlete se za mě, ne proti mně (smích).

2) Imad Atrach

Svatý otče, od podpisu "Dokumentu o lidském bratrství" před třemi lety, přes návštěvu Bagdádu až po nedávnou návštěvu Kazachstánu: přináší podle vás tato cesta hmatatelné ovoce? Můžeme očekávat, že vyvrcholí setkáním ve Vatikánu? Pak bych vám chtěl poděkovat za to, že jste dnes zmínil Libanon, protože jako Libanonec vám mohu říci, že opravdu nutně potřebujeme vaši návštěvu, také a především proto, že nyní nemáme ani prezidenta, abyste jel a přímo se ujal lidí.

Děkujeme. V těchto dnech jsem hodně přemýšlel - a mluvili jsme o tom s velkým imámem - o tom, jak vznikla myšlenka dokumentu z Abú Zabí, toho dokumentu, který jsme společně vytvořili, toho prvního. Přijel do Vatikánu na zdvořilostní návštěvu: po našem protokolárním setkání, když už se blížil čas oběda a on odcházel, a když jsem ho doprovázel na rozloučenou, zeptal jsem se ho: " A kam jdete na oběd?" Nevím, co mi řekl. "Ale pojďme se společně naobědvat." Bylo to něco, co vycházelo zevnitř. Pak jsme seděli u stolu, on, jeho tajemník, dva poradci, já, můj tajemník, můj poradce, vzali jsme chléb, lámali jsme ho a dali jsme si ho navzájem. Gesto přátelství, nabídka chleba. Byl to velmi příjemný oběd, velmi bratrský. A ke konci, už nevím, kdo s tím nápadem přišel, jsme si řekli: ale proč o tom setkání nenapíšeme? Tak se zrodil dokument Abu Dhabi. Dva tajemníci se pustili do práce, návrh byl připraven, pak se vracel, pak byl upraven, a nakonec jsme využili setkání v Abú Zabí k jeho zveřejnění. Byla to Boží věc, jinak to nelze pochopit, protože nikdo z nás to neměl na mysli. Vznikla během přátelského oběda, a to je velká věc. Pak jsem přemýšlel dál a dokument z Abú Zabí se stal základem pro "Fratelli tutti"; to, co jsem napsal o lidském přátelství ve " Fratelli tutti", vychází z dokumentu z Abú Zabí. Věřím, že na takovou cestu nelze myslet bez toho, aniž bychom mysleli na zvláštní požehnání od Pána během této cesty. Chci to říct spravedlivě, myslím, že je spravedlivé, abyste věděli, jak Pán inspiroval tuto cestu. Ani jsem nevěděl, jak se velký imám jmenuje, pak jsme se spřátelili a něco podnikli jako dva přátelé a teď spolu mluvíme pokaždé, když se potkáme. Dokument je aktuální a my pracujeme na tom, aby se o něm vědělo.

Pak Libanon (...) Libanon je pro mě utrpení. Protože Libanon není země sama o sobě, řekl to už jeden papež přede mnou, Libanon není jen země, je to poselství. Libanon má pro nás všechny velký význam. A Libanon právě teď trpí. Modlím se a využívám této příležitosti, abych apeloval na libanonské politiky: nechte osobní zájmy stranou, starejte se o zemi a dohodněte se. Nejprve Bůh, pak vlast, pak zájmy. Avšak nejdřív Bůh a vlast. Nechci teď říkat "zachránit Libanon", protože my nejsme zachránci, ale prosím, podpořte Libanon, pomozte, aby Libanon zastavil tento úpadek, aby Libanon znovu získal svou velikost. Jsou tu prostředky, (...), je tu velkorysost Libanonu, kolik má Libanon politických uprchlíků! Je tak velkorysý a trpí. Využívám této příležitosti, abych vás požádal o modlitbu za Libanon, modlitba je také přátelství. Jste novináři, podívejte se na Libanon a mluvte o něm, abyste zvýšili povědomí. Děkuji.

3) Carol Glatz (CNS)

Vaše Svatosti, během této cesty do Bahrajnu jste hovořil o základních právech, včetně práv žen, o jejich důstojnosti, o právu mít své místo ve společenské a veřejné sféře a povzbudil jste mladé lidi, aby měli odvahu, aby se ozvali a aby se zasadili o spravedlivější svět. Vzhledem k situaci, která panuje v Íránu v souvislosti s protesty vyvolanými některými ženami a mnoha mladými lidmi, kteří chtějí více svobody, podporujete tento závazek žen a mužů požadujících základní práva, která jsou také obsažena v dokumentu o lidském bratrství?

Musíme si však říkat pravdu. Boj za práva žen je neustálý. Protože na některých místech jsou ženy rovnoprávné s muži. Na jiných místech však nikoliv. Ne? Vzpomínám si na 50. léta, kdy se v naší zemi bojovalo za občanská práva žen: za to, aby mohly volit. Protože až do roku 1950 to mohli dělat víceméně jen muži. A myslím na stejný boj za volební právo žen v USA, který je proslulý. Ale proč - ptám se sám sebe - musí žena tak tvrdě bojovat, aby si udržela svá práva? Existuje - nevím, jestli je to legenda - legenda o původu ženských šperků - možná legenda - která vysvětluje krutost mnoha situací vůči ženám. Říká se, že žena nosí hodně šperků, protože v nějaké zemi - už si to nepamatuji, možná je to historický fakt - existoval zvyk, že když měl manžel ženy plné zuby, řekl jí: "Jdi pryč!" a ona se nemohla vrátit ani za nic. Musela odejít s tím, co měla u sebe. A (proto) hromadili zlato, aby si s sebou vzali alespoň něco. Říká se, že odtud pochází šperky. Nevím, jestli je to pravda nebo ne, ale tenhle příběh pomáhá.

Práva jsou zásadní: jak je ale možné, že v dnešním světě nedokážeme zastavit tragédii ženské obřízky? Tohle je ale hrozné. Dnes. Že existuje tato praxe, že lidstvo nemůže zastavit to, co je zločinem, kriminálním činem!  Podle dvou komentářů, které jsem slyšel, jsou ženy buď "materiál na jedno použití" - to je špatné, ne? - nebo jsou "chráněným druhem". Rovnost mezi muži a ženami však stále není všeobecně rozšířená a dochází k těmto případům: ženy jsou druhořadé nebo méněcenné. Musíme tedy i nadále bojovat, protože ženy jsou dar. Bůh nestvořil muže, aby mu pak dal malého psa na pobavení. Neudělal to. Stvořil je dva, rovnocenné, muže a ženu. A to, co Pavel napsal v jednom ze svých listů o vztahu muže a ženy, který nám dnes připadá staromódní, bylo v té době tak revoluční, že to pohoršovalo - co do vzájemné věrnosti mezi mužem a ženou. (Řekl): Ať se muž stará o ženu jako o vlastní tělo. To byla v té době převratná věc. Všechna práva žen vycházejí z této rovnosti. A společnost, která není schopna postavit ženu na její místo, se nepohne kupředu. Máme (s tím) zkušenosti. V knize, kterou jsem napsal, "Pojďme znovu snít", píši například v části o ekonomii: na světě jsou nyní ekonomky, které změnily ekonomickou vizi a jsou schopné ji posunout dál. Protože mají jiný dar. Vědí, jak věci řídit jiným způsobem, který není horší, ale je doplňkový. Jednou jsem hovořil s hlavou vlády, významnou hlavou vlády, matkou s několika dětmi, která velmi úspěšně vyřešila velmi obtížnou situaci. A já jsem se jí zeptal: "Řekněte mi, paní, jak jste vyřešila tak složitou situaci? A začala takto mlčky pohybovat rukama. Pak mi řekla: "Jak to děláme (my) matky. Žena má svou vlastní cestu k řešení problému, která není cestou muže. A obě cesty musí fungovat společně: žena je rovnocenná muži a pracuje pro společné dobro s intuicí, kterou ženy mají. Viděl jsem, že ve Vatikánu se situace zlepší pokaždé, když do práce nastoupí žena. Například náměstek guvernéra Vatikánu je žena, náměstkyně guvernéra je žena a věci se dobře změnily. V Radě pro ekonomiku zasedalo šest kardinálů a šest laiků, všichni muži. Změnil jsem laiky a zařadil jednoho muže a pět žen. A to je revoluce, protože ženy vědí, jak najít správnou cestu, vědí, jak jít kupředu. A nyní jsem Mariannu Mazzuccato zařadil do Papežské akademie pro život. Je to skvělá ekonomka ze Spojených států, (uvedl jsem ji), abych tomu dodal trochu více lidskosti. Ženy si přinášejí své. Nemusí být jako muži. Ne, jsou to ženy, my je (potřebujeme). A společnost, která vymazává ženy z veřejného života, je společností, která ochuzuje sama sebe. Ochuzuje se. Ano, rovnost práv. Ale také rovnost příležitostí. Rovnost (příležitostí) k postupu, protože jinak by se člověk naopak ochudil. Myslím, že jsem tím řekl, co je třeba udělat v celosvětovém měřítku. Stále však máme před sebou ještě kus cesty. Protože je to machismus. Pocházím z machistického národa. Argentinci jsou vždycky macho. A to je špatně: ale pak jdeme za matkami, které problémy řeší. Ale tento machismus zabíjí lidskost.  Děkuji, že jste mi dali příležitost říct to, co nosím v srdci. Bojujeme nejen za práva, ale také proto, že potřebujeme ženy ve společnosti, aby nám pomohly se změnou.

4) Antonio Pelayo (Vida Nueva)

Svatý otče, pouze jednou na této cestě jste hovořil o "sužované Ukrajině" a "mírových jednáních". Chtěl bych se vás zeptat, zda nám můžete říci něco o tom, jak probíhají jednání na straně Vatikánu, a další otázka: hovořil jste v poslední době s Putinem nebo máte v úmyslu tak učinit v blízké budoucnosti?

Tak především: Vatikán je neustále pozorný, státní sekretariát pracuje, pracuje dobře. Vím, že tam dobře pracuje sekretář Mons. Gallagher. Dále trochu historie. Den po (začátku) války - myslel jsem si, že to není možné, je to velmi neobvyklá věc - jsem šel na ruské velvyslanectví, abych si promluvil s velvyslancem, který je dobrý člověk. Znám ho už šest let, od jeho příchodu, humanista. Vzpomínám si, jak mi tehdy řekl: "Nous sommes tombés dans la dictature de l'argent" (Upadli jsme do diktatury peněz), když mluvil o civilizaci. Humanista, člověk bojující za rovnost. Řekl jsem mu, že jsem ochoten jet do Moskvy a promluvit si s Putinem, pokud to bude potřeba. Lavrov (ministr zahraničí, pozn. red.) mi velmi zdvořile odpověděl - "Děkuji" - (ale) že to v tuto chvíli není nutné. Ale od té doby jsme se o to velmi zajímali. Třikrát jsem telefonoval s prezidentem Zelenským, pak ještě několikrát s velvyslancem. A pracuje se na tom, aby se dosáhlo sblížení, aby se hledala řešení. Svatý stolec také dělá to, co musí, pokud jde o vězně, tyto věci... jsou to věci, které se dělají vždy a Svatý stolec je vždy dělal, vždy. A (pak) kázání o míru. Co mě zaráží - proto jsem použil pro Ukrajinu slovo "mučená" - je krutost, která možná není ruského národa... protože ruský národ je velký národ, jsou to žoldáci, vojáci, kteří jdou do války jako do dobrodružství, žoldáci... Raději o tom přemýšlím takto, protože si ruského národa, ruského humanismu velmi vážím. Jen si vzpomeňte na Dostojevského, který nás dodnes inspiruje, inspiruje křesťany k promýšlení křesťanství. Mám velkou náklonnost k ruskému lidu a mám velkou náklonnost i k ukrajinskému lidu. Když mi bylo jedenáct let, byl poblíž mě kněz, který sloužil mši v ukrajinštině a neměl ministranty, a ten mě naučil ministrovat v ukrajinštině a všechny ty ukrajinské písně znám v jejich jazyce, protože jsem se je naučil jako dítě, takže mám k ukrajinské liturgii velmi velký vztah. Jsem uprostřed dvou národů, které miluji. Ale nejen já, Svatý stolec měl mnoho důvěrných setkání, mnoho věcí s dobrými výsledky. Protože nemůžeme popřít, že válka nás zpočátku možná činí statečnými, ale pak nás unavuje a bolí a vidíme zlo, které válka způsobuje. Tolik k té lidštější, bližší části. Pak bych si chtěl postěžovat a využít této otázky: za sto let tři světové války! Ta z let 1914-1918, ta z let 1939-1945 a teď tato!  Tato válka je světová, protože je pravda, že když říše, ať už na jedné nebo druhé straně, oslabí, potřebují válku, aby se cítily silné a také aby prodávaly zbraně, že! Protože dnes se domnívám, že největší pohromou na světě je zbrojní průmysl. Prosím! Bylo mi řečeno, nevím, jestli je to pravda, že kdybyste rok nevyráběli zbraně, skoncovali byste s hladem ve světě. Zbrojní průmysl je hrozný. Před několika lety, před třemi nebo čtyřmi, připlula z jedné země do Janova loď plná zbraní, které museli přeložit na větší loď, aby je odvezla do Jemenu. Dělníci v Janově to nechtěli udělat... Bylo to gesto. Jemen: více než deset let války. Děti v Jemenu nemají žádné jídlo. Rohingové, kteří se stěhují z jednoho místa na druhé, protože byli vyhnáni, jsou stále ve válce. Myanmar, to je hrozné, co se děje... Teď doufám, že se něco zastaví dnes v Etiopii, smlouvou... Ale my jsme ve válce všude a nerozumíme tomu. Nyní se nás v Evropě úzce dotýká rusko-ukrajinská válka. Ale je to všude, už léta. V Sýrii se válčí dvanáct až třináct let a nikdo neví, jestli jsou tam vězni a co se tam děje. Pak Libanon, mluvili jsme o té tragédii... Nevím, jestli jsem vám to někdy říkal: když jsem jel do Redipuglie, v roce 2014, viděl jsem to - a můj dědeček absolvoval Piavu a vyprávěl mi, co se tam děje - a ty hroby mladých mužů... Plakal jsem, plakal jsem, nestydím se to říct. Pak jednou 2. listopadu, což vždycky chodím na hřbitov, jsem šel do Anzia a viděl tam hroby těch amerických chlapců, (kteří zemřeli) při vylodění v Anziu. (Bylo jim) 19-20-22-23 let a já jsem plakal, opravdu, šlo mi to od srdce... A myslel jsem na matky, co jim klepou na dveře: "Paní, obálka pro vás". Otevírá obálku: "Paní, mám tu čest vám sdělit, že máte syna, který je hrdinou vlasti..." Tragédie války. Nechci nikoho očerňovat, ale dotklo se mě to: když se konala vzpomínková akce na vylodění v Normandii, byli tam šéfové mnoha vlád, aby si to připomněli. Byl to začátek pádu nacismu, to je pravda. Ale kolik chlapců zůstalo na pláži v Normandii? Říká se, že třicet tisíc... Kdo myslí na ty chlapce? To vše zasévá válka. Proto vy, kteří jste novináři, buďte pacifisty, mluvte proti válce, bojujte proti válce. Žádám vás jako bratr. Děkuji.

5) Hugues Lefevre (I.Media)

Svatý otče, dnes ráno jste ve své promluvě k bahrajnským duchovním hovořil o důležitosti křesťanské radosti, ale v posledních dnech mnozí francouzští věřící tuto radost ztratili, když v tisku zjistili, že církev v roce 2021 utajila odsouzení biskupa, který je nyní na odpočinku a který se v 90. letech minulého století jako kněz dopustil sexuálního zneužívání; když se tato zpráva objevila v tisku, přihlásilo se pět nových obětí. Mnoho katolíků dnes chce vědět, zda by se kultura utajování kanonické justice měla změnit a stát se transparentní - chtěli bychom vědět, zda si myslíte, že by kanonické tresty měly být zveřejněny, děkuji.

Děkuji za otázku. Rád bych začal trochou historie. Problém zneužívání existoval vždy, nejen v církvi, ale všude. Víte, že 42-46 % případů sexuálního zneužívání se odehrává v rodině nebo v sousedství; to je velmi závažné, ale vždycky se to tajilo, v rodině se i dnes všechno tají, a dokonce i v sousedství se všechno tají, nebo alespoň většina případů; ošklivý zvyk, který se v církvi začal měnit, když došlo ke skandálu v Bostonu v době kardinála Lawa, který kvůli skandálu odstoupil; to bylo poprvé, kdy (případ zneužívání) vyšel najevo jako skandál. Od té doby si to církev uvědomuje a začíná pracovat, zatímco ve společnosti a jiných institucích se to obvykle zakrývá. Když se konalo setkání předsedů biskupských konferencí (k této problematice), požádal jsem Unicef, OSN, o statistiku tohoto jevu, o procentuální údaje: v rodinách, ve čtvrtích, ve školách, ve sportu... A provedli také podrobný výzkum, který zahrnoval církev... A někdo říká, že jsme v malé menšině, ale (já říkám) kdyby to byl byť jen jediný případ, stejně by to bylo tragické, protože vy, kněz, máte povolání dávat lidem růst a takové chování je naopak ničí; pro kněze je zneužívání jako jít proti své vlastní kněžské přirozenosti a proti své vlastní sociální přirozenosti, proto je to tragické a nesmíme přestat usilovat, nesmíme přestat.

V tom probouzení, vyšetřování a obviňování to nebylo vždy (a všude) všechno stejné, některé věci se tajily, před bostonským skandálem se měnili lidé (přesouvali se kněží), teď je to všechno jasné a postupuje se v tom dál, takže se nedivme, že se takové případy objevují, teď mě napadá další případ jiného biskupa a takových je, víte? A (nyní) není snadné říci "nevěděli jsme" nebo "bylo to v tehdejší kultuře a nadále je společenskou kulturou skrývat". Řeknu vám toto: Církev je v této věci pevná a chci zde veřejně poděkovat hrdinství kardinála O'Malleyho, dobrého kapucínského řeholníka, který vycítil potřebu institucionalizovat tuto záležitost komisí pro ochranu nezletilých, kterou vede, a to nám všem prospívá a dodává nám odvahu. Pracujeme ze všech sil, ale víme, že v církvi jsou lidé, kteří to stále nevidí jasně, kteří to nesdílejí... Je to proces, který děláme, a provádíme ho s odvahou, a ne každý má odvahu; někdy je tu pokušení dělat kompromisy a všichni jsme také otroky svých hříchů, ale vůle církve je vše objasnit.  V posledních měsících jsem například obdržel dvě stížnosti na případy zneužívání, které církev ututlala a neposoudila dobře: ihned jsem požádal o nové studium (obou případů) a nyní se vynáší nový rozsudek; pak také dochází k revizi starých rozsudků, které nebyly vyneseny dobře. Děláme, co můžeme, všichni jsme hříšníci, víte? A první, co musíme cítit, je stud, hluboký stud. Věřím, že stud je milost. Můžeme bojovat proti všemu zlu na světě, ale bez hanby..... (je to zbytečné), proto mě udivilo, že svatý Ignác v Duchovních cvičeních, když tě nutí prosit o odpuštění všech hříchů, které jsi spáchal, tě nutí jít až ke studu, a pokud nemáš milost studu, nemůžeš jít dál. Jedna z nadávek, které se u nás používají, zní: "Jste nestydatí", a já si myslím, že církev nemůže být "nestydatá", musí se stydět za špatné věci a zároveň děkovat Bohu za dobré věci, které dělá. To vám mohu říci: (máme) veškerou dobrou vůli pokračovat, také díky vaší pomoci.

6) Vania De Luca (Rai-Tg3)

Vaše Svatosti, v těchto dnech jste také hovořil o migrantech. Čtyři lodě u pobřeží Sicílie se stovkami žen, mužů a dětí mají potíže, ale ne všichni se mohou vylodit. Obáváte se, že se v Itálii vrací politika "uzavřených přístavů" ze strany pravého středu, a jak hodnotíte postoj některých severoevropských zemí k této otázce? A pak jsem se vás chtěla zeptat obecně: jaký máte dojem z nové italské vlády, kterou poprvé vede žena?

Je to výzva. Pokud jde o migranty, platí zásada: migranty je třeba přijímat, doprovázet, podporovat a integrovat, pokud tyto čtyři kroky nelze učinit, práce s migranty nemůže být dobrá. Přivítání, doprovod, podpora a integrace: je třeba dojít až k integraci. A druhá věc, kterou říkám: každá vláda EU se musí dohodnout, kolik migrantů může přijmout. Naopak, existují čtyři země, které přijímají migranty: Kypr, Řecko, Itálie a Španělsko, což jsou země nejblíže Středozemnímu moři, ve vnitrozemí jsou některé, jako Polsko, Bělorusko... ale (když už mluvíme o těch migrantech na moři): je třeba zachránit životy. Víte dnes, že Středozemní moře je hřbitov? Možná největší hřbitov na světě. Myslím, že jsem vám minule říkal, že jsem přečetl knihu ve španělštině, která se jmenuje Hermanito, je malá, čte se rychle, myslím, že byla určitě přeložena do francouzštiny a také do italštiny. Lze ji přečíst za dvě hodiny. Je to příběh chlapce z Afriky, nevím, zda z Tanzanie nebo odkud, který po stopách svého bratra dorazil do Španělska: než se vydal na cestu, zažil pět otroctví! Mnoho lidí, vypráví, je v noci odvedeno na tyto lodě - ne na ty velké lodě, které mají jinou úlohu - a pokud nechtějí nastoupit, pal, pal! A nechávají je na pláži - to, co ti lidé dělají, je opravdu diktatura otroctví - a pak je tu riziko, že zemřou na moři. Pokud máte čas, přečtěte si to, což je důležité. Na politice vůči migrantům se musí dohodnout všechny země, bez konsensu nelze dělat politiku, a Evropská unie se musí chopit politiky spolupráce a pomoci, nemůže nechat na Kypru Řecku, Itálii a Španělsku odpovědnost za všechny migranty, kteří připlouvají na pláže. Dosavadní vládní politika byla zaměřena na záchranu životů, to je pravda. Do určitého okamžiku se to tak dělalo a myslím, že tato (italská) vláda má stejnou politiku... podrobnosti neznám, ale nemyslím si, že by to chtěla opustit, ale myslím si, že už vystoupili děti, matky, nemocní, podle toho, co jsem slyšel, alespoň ten záměr tam byl. Itálie, tady se zamysleme... tato vláda, zamysleme se život na levici, nemůže nic dělat bez dohody s Evropou, odpovědnost je evropská, a pak bych se chtěl zmínit o další evropské odpovědnosti vůči Africe, myslím, že to řekla jedna z velkých státnic, které jsme měli a máme, Merkelová, řekla, že problém migrantů se musí řešit v Africe, ale pokud budeme uvažovat o Africe s heslem: Afrika se musí vykořisťovat, tak je logické, že migranti, lidé utíkají. Musíme, Evropa se musí pokusit vytvořit rozvojové plány pro Afriku. Myslet si, že některé země v Africe nejsou pány svého vlastního podloží, že jsou stále závislé na koloniálních mocnostech. Řešit problém migrantů v Evropě je pokrytectví, řešme ho i u nich doma. Vykořisťování lidí v Africe je kvůli tomuto konceptu strašné. 1. ledna jsem se setkal s univerzitními studenty z Afriky. Setkání bylo stejné jako s Loyolskou univerzitou ve Spojených státech. Tito studenti mají schopnost, inteligenci, kritičnost a touhu jít kupředu, ale někdy nemohou kvůli kolonialistické síle, kterou má Evropa v jejich vládách. Chceme-li problém migrantů vyřešit nadobro, řešme Afriku. Migrantů, kteří přicházejí odjinud, je méně, je jich méně, ale máme Afriku, pomozme Africe. Nová vláda začíná právě teď, já tady říkám: přeji jí to nejlepší. Vládě vždycky přeji to nejlepší, protože vláda je pro všechny a přeji jí to nejlepší, aby mohla Itálii posunout dál, a všem ostatním, kteří jsou proti vítězné straně, aby spolupracovali kriticky, s pomocí, ale aby to byla vláda spolupráce, ne vláda, kde vám jen křiví tvář, nutí vás padnout, když se jim nelíbí to či ono. Prosím, žádám o zodpovědnost v této věci. Řekněte mi, je pravda, že od začátku století až do současnosti měla Itálie 20 vlád? Přestaňme s těmito vtipy.... 

7) Ludwig Ring-Eifel (Centrum informationis Catholicum),

Nejprve chci říci něco osobního, protože se cítím velmi emotivně, protože po osmileté přestávce jsem se vrátil na papežský let. Jsem velmi vděčný, že tu mohu být znovu....

Vítejte zpět.

Ludwig

Děkuji, jsem rád. Nás v německé skupině je málo, jen tři v tomto letu, a tak jsme si říkali: jak můžeme propojit to, co jsme viděli v Bahrajnu, se situací v Německu. Protože v Bahrajnu jsme viděli malou církev, malé stádo, chudou církev, s mnoha omezeními a tak dále, ale živou církev, plnou naděje, která roste. Na druhé straně máme v Německu velkou církev s velkou tradicí, bohatou, s teologií, penězi a vším možným, ale každý rok ztrácíme tři sta tisíc věřících, kteří odcházejí a jsou v hluboké krizi. Můžeme se z tohoto malého stádečka, které jsme viděli v Bahrajnu, pro velké Německo něco naučit?

Německo má starou náboženskou historii. Cituji Hoelderlina a řeknu: “Vieles haben sie verlernt, vieles” (Mnoho věcí jsme zapomněli, mnoho"). Vaše náboženské dějiny jsou velké a složité, bojuje se v nich. Říkám německým katolíkům: Německo má velkou a krásnou evangelickou církev; nechci další, která nebude (nikdy) tak dobrá jako ta, co tu už je, ale chci tu katolickou po katolicku, v bratrství s evangelickou. Někdy ztrácíme náboženský smysl pro lid, pro svatý věřící Boží lid, a upadáme do moralistních diskusí, diskusí o souvislostech, diskusí, které mají teologické důsledky, ale nejsou jádrem teologie. Co si myslí svatý věřící Boží lid? Jak se cítí svatý Boží lid? Jděte tam a hledejte, jak to cítí, tu prostou religiozitu, kterou najdete u prarodičů. Neříkám, abyste se vrátili zpět, to ne, ale abyste se vrátili ke zdroji inspirace v kořenech. Všichni máme v historii kořeny víry; i národy je mají: najděte je! Připomíná mi to Hoelderlinův citát pro naši dobu: “Dass dir halte der Mann, was er als Knabe gelobt” (Starý ať dodrží sliby z mládí). My jsme si v dětství slibovali mnoho věcí, mnoho věcí. Nyní se dostáváme do etických diskusí, do kontextuálních diskusí, ale kořenem náboženství je facka, kterou vám dává evangelium, setkání s živým Ježíšem Kristem: a odtud důsledky, všechny; odtud apoštolská odvaha, odtud jít na periferie, dokonce na morální periferie lidí, abyste jim pomohli; ale ze setkání s Ježíšem Kristem. Pokud nedojde k setkání s Ježíšem Kristem, bude existovat etika převlečená za křesťanství. To jsem chtěl říct, ale od srdce. Děkuji.

(Překlad pracovního přepisu Dikasteria pro komunikaci)