PODCAST: Homilie papeže Františka na Slavnost Ježíše Krista Krále
Asti, 20. listopadu 2022
PAPEŽ FRANTIŠEK
Máme tu mladého muže Štěpána, který požádal o přijetí služby akolyty na své cestě ke kněžství. Musíme se za něj modlit, aby pokračoval ve svém povolání a byl věrný; ale musíme se také modlit za tuto církev v Asti, aby Pán seslal kněžská povolání, protože jak vidíte, většina je stará, jako já: potřebujeme mladé kněze, jako jsou někteří zde, kteří jsou velmi dobří. Modlíme se k Pánu, aby této zemi požehnal.
Z těchto zemí odešel můj otec do Argentiny a v těchto zemích, které jsou ceněny díky kvalitním produktům půdy a především díky opravdové pracovitosti lidí, jsem znovu objevil své kořeny. Dnes je to však opět evangelium, které nás přivádí zpět ke kořenům víry. Najdeme je ve vyprahlé půdě Kalvárie, kde Ježíšova setba dala jeho smrtí vyklíčit naději: zasazen v srdci země nám otevřel cestu do nebe; svou smrtí nám dal věčný život; skrze dřevo kříže nám přinesl plody spásy. Pohlédněme tedy na Něho, pohlédněme na Ukřižovaného.
Na kříži je jen jedna věta: "On je židovský král" (Lk 23,38). Zde je jeho titul: Král. Když se však podíváme na Ježíše, naše představa o králi se obrací. Zkusme si krále představit vizuálně: budeme myslet na silného muže sedícího na trůnu s drahocennými insigniemi, žezlem v rukou a třpytivými prsteny na prstech, jak promlouvá slavnostní slova ke svým poddaným. Zhruba takový je obraz, který máme v hlavě. Při pohledu na Ježíše však vidíme, že je tomu právě naopak. Nesedí na pohodlném trůnu, ale visí na šibenici; Bůh, který "svrhává mocné z jejich trůnů" (Lk 1,52), působí jako služebník, kterého mocní vysadili na kříž; ozdobený jen hřeby a trním, zbavený všeho, ale bohatý láskou, z trůnu kříže už neučí zástupy slovy, už nezvedá ruku, aby učil. Dělá víc: na nikoho neukazuje prstem, ale otevírá svou náruč všem. Takto se projevuje náš Král: s otevřenou náručí.
Teprve když vstoupíme do jeho objetí, pochopíme, že Bůh šel tak daleko, až k paradoxu kříže, právě proto, aby přijal všechno, co je v nás, i to, co je mu nejvzdálenější: naši smrt - přijal naši smrt -, naši bolest, naši chudobu, naši křehkost a naši bídu. On to všechno přijal. Nechal se urážet a zesměšňovat, aby v žádném ponížení už nikdo z nás nebyl sám; nechal se svléknout, aby se nikdo necítil zbaven své důstojnosti; vystoupil na kříž, aby v každém ukřižovaném člověku v dějinách byl přítomen Bůh. Zde je náš Král, Král každého z nás, Král vesmíru, protože překročil nejzazší hranice člověka, vstoupil do černých děr nenávisti a černých děr opuštěnosti, aby osvítil každý život a objal veškerou realitu. Bratři a sestry, toto je Král, kterého dnes slavíme! Není snadné mu porozumět, ale je to náš Král. A otázka, kterou si musíme položit, zní: Je tento Král vesmíru Králem mé existence? Věřím v Něho? Jak ho mohu oslavovat jako Pána všech věcí, pokud se nestane Pánem mého života? A ty, kdo dnes začínáš tuto cestu ke kněžství, nezapomeň, že je to tvůj vzor: nelpi na poctách, ne. To je tvůj vzor; pokud si nemyslíš, že budeš knězem jako tento král, raději toho nech.
My však stále upíráme svůj zrak na ukřižovaného Ježíše. Vidíte, On si nevšímá vašeho života jen na okamžik a konec, nevěnuje vám jen letmý pohled, jak to často děláme my s ním, ale zůstává, s otevřenou náručí, aby vám mlčky řekl, že mu na vás není nic cizího, že vás chce obejmout, pozvednout a zachránit vás takové, jací jste, s vaší historií, s vaší bídou, s vašimi hříchy. Ale Bože, je to pravda? S mým trápením mě tak miluješ? Každý v této chvíli přemýšlí o své vlastní chudobě: "Ale miluješ mě i s těmito duchovními nedostatky, které mám, s těmito omezeními?" A On se usmívá a dává nám poznat, že nás miluje a že za nás dal svůj život. Trochu se zamysleme nad našimi omezeními, dokonce i nad těmi dobrými: On nás miluje takové, jací jsme, jací jsme teď. Dává nám možnost vládnout v životě, pokud se odevzdáte jeho mírné lásce, která zve, ale nikdy se nevnucuje - Boží láska se nikdy nevnucuje -, jeho lásce, která vám vždycky odpouští. Často nás unavuje odpouštět lidem a lámeme nad nimi hůl, děláme takový společenský pohřeb. On se nikdy neunaví odpouštět, nikdy, nikdy: vždycky tě postaví zpátky na nohy, vždycky ti vrátí královskou důstojnost. Ano, odkud pochází spása? Od toho, abychom se nechali milovat Jím, protože jen tak se osvobodíme od otroctví svého ega, od strachu, že budeme sami, od myšlenky, že to nezvládneme. Bratři a sestry, často se stavme před krucifix a dovolme si být milováni, protože tato otevřená náruč nám také otevírá ráj, jako "dobrému lotrovi". Slyšme tu větu, která je nám adresována, jedinou, kterou dnes Ježíš říká z kříže: "Se mnou budeš v ráji" (Lk 23,43). To je to, co nám Bůh chce říci, nám všem, pokaždé, když mu dovolíme, aby na nás pohlédl. A pak pochopíme, že nemáme neznámého Boha, který je tam nahoře na nebi, mocný a vzdálený, ne: ale Boha, který je blízko, blízkost je Boží styl: blízkost s něhou a milosrdenstvím. To je Boží styl. jiný styl nemá. Blízký, milosrdný a něžný. Něžný a soucitný, jehož otevřená náruč utěšuje a hladí. Tohle je náš král!
Bratři a sestry, co můžeme dělat, pokud se na to takto podíváme? Dnešní evangelium před nás staví dvě cesty. Před Ježíšem jsou ti, kteří jsou diváky, a ti, kteří se zapojují. Diváků je mnoho, většina. Dívají se, je to podívaná, když někdo umírá na kříži. Ve skutečnosti - jak říká text - "lid se díval" (v. 35). Nebyli to špatní lidé, mnozí byli věřící, ale při pohledu na Ukřižovaného zůstali diváky: neudělali krok vpřed k Ježíši, ale dívali se na něj zpovzdálí, zvědavě a lhostejně, aniž by se o něj skutečně zajímali, aniž by přemýšleli, co by mohli udělat. Možná komentovali: "Ale podívejte se na to..." Možná vyslovovali soudy a názory: "Ale on je nevinný, podívejte se na to..." Možná si někdo stěžoval, ale všichni stáli se založenýma rukama. Ale i blízko u kříže jsou diváci: vůdci lidu, kteří chtějí být svědky krvavé podívané na Kristův neslavný konec; vojáci, kteří doufají, že poprava brzy skončí, aby mohli jít domů; jeden z těch lotrů, který si na Ježíši vybíjí zlost. Posmívají se, urážejí, vybíjejí si vztek.
A všichni tito přihlížející sdílejí refrén, který text třikrát uvádí: "Jsi-li král, zachraň se!" (srov. v. 35.37.39) Takto ho urážejí, vyzývají ho! Zachraň se sám, což je přesný opak toho, co dělá Ježíš, který nemyslí na sebe, ale na záchranu těch, kteří ho urážejí. Ale ono "zachraň sám sebe" je nakažlivé: od vůdců přes vojáky až po lidi, vlna zla zasáhne téměř každého. Berme vážně to, že zlo je nakažlivé, že nás nakazí: jako když se nakazíme infekční nemocí, okamžitě se infikujeme. A tito lidé mluví o Ježíši, ale ani na chvíli se na něj nezaměří. Udržují si odstup a mluví. Je to smrtící nákaza lhostejnosti. Ošklivá nemoc, lhostejnost. "To se mě nedotýká, to se mě netýká." Lhostejnost k Ježíši a lhostejnost také k nemocným, k chudým, k ubohým na zemi. Rád se ptám lidí a ptám se každého z vás; vím, že každý z vás dává almužnu chudým, ale ptám se vás: "Když dáváte almužnu chudým, díváte se jim do očí? Dokážete se podívat do očí chudému muži nebo ženě, kteří vás žádají o almužnu? Když dáváte almužnu chudým, házíte minci, nebo se dotýkáte jejich ruky? Jsi schopen dotknout se lidského neštěstí?" Ať si každý odpoví sám. Tito lidé byli lhostejní. Tito lidé mluví o Ježíši, ale nenaladí se na něj. A to je smrtící nákaza lhostejnosti: vytváří vzdálenosti a bídu. Takto se vždy šíří vlna zla: začíná tím, že se člověk distancuje, že se dívá, aniž by cokoli dělal, že se nezajímá, pak už myslí jen na to, co ho zajímá, a zvykne si odvracet se. To je také riziko pro naši víru, která chřadne, pokud zůstane teorií a nestane se praktickou, pokud se do ní nezapojíme, pokud se do ní nevložíme. Pak se z nás stávají svíčkoví křesťané - jak jsem slyšel říkat doma -, kteří říkají, že věří v Boha a chtějí mír, ale nemodlí se a nestarají se o své bližní, a vlastně je nezajímá ani Bůh, ani mír. Tito křesťané jsou jen křesťané podle jména, jsou povrchní!
To byla ta zlá vlna, která byla na Kalvárii. Ale je tu také dobrá vlna dobra. Mezi tolika diváky se zapojí i jeden, a to ten "dobrý lotr". Ostatní se Kristu vysmívají, on ho však oslovuje jménem: "Ježíši"; mnozí na něj vrhají svůj hněv, on se Kristu vyznává ze svých chyb; mnozí říkají: "zachraň se", on se modlí: "Ježíši, vzpomeň si na mě" (v. 42). Prosí jen o to. Krásná modlitba. Pokud si ji každý z nás každý den zopakuje, je to krásná cesta, cesta ke svatosti: "Ježíši, pamatuj na mě." Zločinec se tak stává prvním svatým: na chvíli se přiblíží Ježíši a ten si ho navždy ponechá u sebe. Evangelium pro nás mluví o dobrém lotrovi, aby nás vyzvalo k přemožení zla tím, že přestaneme být diváky. Prosím, to je horší než páchání zla, ta lhostejnost. Kde začít? Z důvěry, z oslovení Boha jménem, jako to udělal dobrý lotr, který na konci života znovu objevuje odvážnou důvěru dětí, které důvěřují, ptají se, naléhají. V důvěře přiznává své chyby, pláče, ale ne nad sebou, nýbrž před Pánem. A my, máme tuto důvěru, přinášíme Ježíši to, co máme v sobě, nebo se před Bohem přetvařujeme, třeba s trochou posvátna a kadidla? Nedělejte prosím duchovní make-up: je to nudné. Před Bohem: jen voda a mýdlo, žádný make-up, ale duše taková, jaká je. A odtud přichází spása. Ten, kdo se cvičí v důvěře, se jako tento dobrý lotr učí přímluvám, učí se přinášet Bohu to, co vidí, utrpení světa, lidi, které potkává; říkat mu jako dobrý lotr: "Pamatuj, Pane! Nejsme na světě jen proto, abychom zachránili sami sebe, ne, ale abychom přivedli své bratry a sestry do náruče Krále. Přimlouvat se a pamatovat na Pána otevírá nebeské brány. Přimlouváme se, když se modlíme? "Pamatuj, Pane, pamatuj na mě, pamatuj na mou rodinu, pamatuj na tento problém, pamatuj, pamatuj....". Jde o upoutání Boží pozornosti.
Bratři, sestry, dnes na nás náš Král z kříže hledí s otevřenou náručí. Je na nás, zda se rozhodneme být diváky, nebo se zapojíme. Jsem divák, nebo se chci zapojit? Vidíme dnešní krize, úpadek víry, nedostatek účasti..... Co máme dělat? Pouze teoretizujeme, kritizujeme, nebo si vyhrneme rukávy, vezmeme život do vlastních rukou, přejdeme od "kdyby" výmluv k "ano" modlitby a služby? Všichni si myslíme, že víme, co je ve společnosti špatně, všichni; každý den mluvíme o tom, co je špatně ve světě a také v církvi: tolik věcí je špatně v církvi. Ale uděláme něco? Ušpiníme si ruce jako náš Bůh přibitý na dřevo, nebo budeme stát s rukama v kapsách a dívat se? Dnes, kdy Ježíš svlečený na kříži odstraňuje každý závoj před Bohem a ničí každou falešnou představu o svém kralování, pohleďme na něj, abychom našli odvahu podívat se na sebe, jít cestou důvěry a přímluvy, abychom se stali služebníky a kralovali s ním. "Pamatuj, Pane, pamatuj": Modleme se tuto modlitbu častěji.
Děkuji.
