František: Misionářovu věrohodnost nezakládá šat, ale postoj dialogu
Tiziana Campisi – Vatican News
Být učedníky-misionáři blízkými Bohu a druhým vyžaduje odvahu k autenticitě, schopnost vyjít ze sebe a otevřenost k dialogu. František na to upozornil komunitu Papežské římské koleje "de Propaganda Fide", s níž se setkal v Konzistorním sále Apoštolského paláce. Představení a studenti tohoto semináře, který Urban VIII. v roce 1627 založil k formaci duchovních určených pro misijní území, se letos, v roce 400. výročí založení Kongregace De Propaganda Fide, zamýšlejí nad "živým a osobním vztahem s Ježíšem jako duchovním zdrojem každé misie, inspirovaným heslem: 'Aby byli s ním... a aby je poslal kázat'".
Odvaha k autenticitě
Když papež mluví o odvaze k autenticitě, vyzývá nás, abychom odložili masky, které nosíme, "abychom se snad jevili jako dokonalí, bezúhonní, nebo lepší".
Masky nejsou potřeba, drazí bratři: nejsou potřeba! Představme se druhým takoví, jací jsme, se svými omezeními a rozpory, překonejme strach z toho, že nás budou odsuzovat, protože neodpovídáme ideálnímu modelu, který často existuje jen v naší mysli. Pěstujme "upřímnost a pokoru srdce, které nám umožní upřímný pohled na naše vnitřní slabosti a nedostatky". Nezapomínejme, že člověk je věrohodným misionářem nikoliv kvůli svému šatu nebo vnějším postojům, ale spíše kvůli stylu prostoty a upřímnosti. Jde o transparentnost.
Ježíš nám dal příklad: důvěryhodnost, kterou mu "lidé, kteří se s ním setkali, přiznávali, neboť pramenila z harmonie mezi tím, co hlásal, a tím, co dělal", z "harmonie a soudržnosti", připomíná František a nabádá studenty, aby se nebáli ukázat se ve své autenticitě, zvláště před svými formátory. Poté cituje sv. Johna Henryho Newmana, bývalého studenta této koleje, který "varoval před postojem těch, kteří 'by chtěli jednat důstojně a místo toho přestali být sami sebou'".
Schopnost vyjít ze sebe sama
Učedník-misionář pak musí být schopen vyjít sám ze sebe, protože, jak vysvětluje papež, "život víry je neustálý "exodus", odchod z našich myšlenkových schémat, z uzavřenosti našich obav, z malých jistot, které nás uklidňují", protože jinak hrozí, že se budeme klanět Bohu, který je jen projekcí vlastních potřeb, tedy modlou, "a že nebudeme žít autentická setkání ani s druhými". Místo toho je dobré přijmout riziko, že vyjdeme ze sebe, upozorňuje papež. Takto postupovali Abraham, Mojžíš i galilejští rybáři, když byli povoláni následovat Mistra. Být součástí pestrého společenství "s tolika kulturami, jazyky a způsoby vnímání", jakým je tato Papežská kolej, je velkým darem, který člověka obohacuje, když se otevře druhým, jejich světu, poznamenává papež a povzbuzuje k tomu, aby studenti "beze strachu prožívali výzvy, kladené bratrstvím, i když to vyžaduje těžkosti a odříkání“.
Náš svět a také církev potřebují svědky bratrství: kéž jste jimi už nyní, když se vracíte do svých diecézí a zemí, často poznamenaných rozpory a konflikty. A také svědectví radosti: „radost z evangelia, která naplňuje život společenství učedníků“; „misijní radost“, která „má vždy dynamiku exodu a daru“.
Otevřenost k dialogu
A konečně je třeba být otevřený dialogu "s Bohem v modlitbě, která je také odchodem od našeho ega", a "bratrskému dialogu, v radikální otevřenosti vůči druhému". A jestliže Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio učí, že "správným stylem misionáře" má být dialog, papež dodává: "Ježíš nám to ukázal tím, že se stal člověkem a přijal dramata, otázky a očekávání trpícího lidstva, které hledá mír."
Svět potřebuje dialog, potřebuje mír. A potřebuje muže a ženy, kteří jsou jeho svědky. Vyzývám vás, abyste se zařadili do školy "mučedníků dialogu", kteří se i v některých vašich zemích odvážně vydali na cestu budování míru. Nebojte se jít také až do konce, jít proti proudu a sdílet Ježíše, sdělovat víru, kterou vám dal.
