Hledejte

Papežova homilie na Zjevení Páně: Klanějme se Bohu, ne svému egu

Ve mši svaté k této slavnosti František nabízí místa, kde se můžeme podobně jako mudrci setkat s Bohem: jsou to "naše neklidné otázky", "riziko cesty" a "zázrak klanění". "Klanějme se Bohu, a ne falešným modlám," říká papež, "které nás svádějí lákadlem prestiže a moci; klanějme se Bohu, abychom se neklaněli věcem, které pomíjejí, a svůdné, ale prázdné logice zla.”

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Mše svatá na Slavnost Zjevení Páně

6. ledna 2023, Bazilika sv. Petra ve Vatikánu

POSLECHNĚTE SI: Papežova homilie

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Ježíš přichází jako vycházející hvězda (srov. Nm 24,17), aby osvítil všechny národy a rozjasnil noci lidstva. Spolu s mudrci, kteří vzhlíželi k nebi, se i my dnes ptáme: "Kde je ten, který se narodil?" (Mt 2,2). Kde je tedy místo, kde můžeme najít našeho Pána a setkat se s ním?

Ze zkušenosti mudrců vyplývá, že prvním "místem", kde se rád nechává hledat, je neklid otázek. Fascinující dobrodružství těchto mudrců z Východu nás učí, že víra nepochází z našich zásluh nebo teoretických úvah, ale je darem od Boha. Jeho milost nám pomáhá probudit se z apatie a dát prostor důležitým životním otázkám, otázkám, které nás zbavují domnělé správnosti a otevírají nás tomu, co nás přesahuje. U mágů na začátku je to neklid tázajícího se. Obydleni touhou po nekonečnu, zkoumají oblohu a nechávají se ohromit září hvězdy, a tak představují napětí k transcendentnu, které oživuje cestu civilizací a neustálé hledání našich srdcí. Ta hvězda totiž zanechává v jejich srdcích otázku: Kde je ten, který se narodil?

Bratři a sestry, cesta víry začíná, když s Boží milostí uděláme místo pro neklid, který nám nedá spát; když si dovolíme klást otázky, když se nespokojíme s klidem svých zvyků, ale vystavíme se výzvám každého dne; když se přestaneme uchovávat v neutrálním prostoru a rozhodneme se obývat nepohodlné prostory života, tvořené vztahy s druhými lidmi, překvapeními, nepředvídanými událostmi, s projekty, které je třeba uskutečnit, sny, které je třeba realizovat, strachem, kterému je třeba čelit, utrpením, které se zarývá do těla. V těchto chvílích se v našich srdcích vynořují ony nezadržitelné otázky, které nás otevírají k hledání Boha: Kde je pro mě štěstí? Kde je plný život, o který usiluji? Kde je ta láska, která nepomíjí, která neochabuje, která se nezlomí ani tváří v tvář slabosti, selhání a zradě? Jaké příležitosti se skrývají v mých krizích a utrpeních?

Ale stává se, že klima, které dýcháme, nám každý den nabízí "sedativa duše", náhražky, které mají uklidnit náš neklid a uhasit tyto otázky: od produktů konzumu po svody rozkoše, od senzačních debat po modloslužbu blahobytu; všechno jako by nám říkalo: moc nepřemýšlej, nech to být, užívej si života! Často se snažíme usadit své srdce v bezpečí pohodlí, ale kdyby to mudrci udělali, nikdy by se s Ježíšem nesetkali. Uklidnit srdce, uklidnit duši, aby už tu nebyl žádný neklid: to je to nebezpečí. Bůh naproti tomu přebývá v našich neklidných otázkách; v nich ho "hledáme, jako noc hledá úsvit... Je v tichu, které nás znepokojuje při pohledu na smrt a konec veškeré lidské velikosti; je v potřebě spravedlnosti a lásky, kterou nosíme v sobě; je svatým tajemstvím, které vychází vstříc touze po zcela Jiném, touze po dokonalé a dovršené spravedlnosti, smíření a míru" (C. M. Martini, Incontro al Signore Risorto. Il cuore dello spirito cristiano, Cinisello Balsamo 2012, 66). To je tedy první místo: neklid otázek. Nebojte se vstoupit do tohoto neklidu otázek: právě tyto cesty nás vedou k Ježíši.

Druhým místem, kde se můžeme setkat s Hospodinem, je riziko cesty. Otázky, a to i duchovní, mohou ve skutečnosti vést k frustraci a opuštěnosti, pokud nás nevedou na správnou cestu, pokud neusměrňují náš vnitřní pohyb k Boží tváři a kráse jeho Slova. Pouť mudrců, mágů, "jejich vnější pouť," řekl Benedikt XVI., "byla výrazem jejich vnitřního putování, vnitřní pouti jejich srdce" (Homilie na Tři krále, 6. ledna 2013). Mágové se totiž nezastaví, aby se podívali na oblohu a rozjímali nad světlem hvězdy, ale vydají se na riskantní cestu, na které nejsou předem zajištěny bezpečné trasy a definované mapy. Chtějí zjistit, kdo je židovský král, kde se narodil a kde ho mohou najít. O to požádají Heroda, který si zase zavolá vůdce lidu a zákoníky, kteří studují Písmo. Mágové jsou na cestě: většina sloves popisujících jejich činnost jsou slovesa pohybu.

To platí i pro naši víru: bez neustálého putování a neustálého dialogu s Hospodinem, bez naslouchání Slovu, bez vytrvalosti nemůže růst. Nestačí mít pár představ o Bohu a pár modliteb, které utišují svědomí; je třeba stát se učedníky, kteří následují Ježíše a jeho evangelium, mluvit s ním o všem v modlitbě, hledat ho v každodenních situacích a ve tvářích našich bratří a sester. Od Abraháma, který se vydal do neznámé země, až po mágy, kteří se vydali za hvězdou - víra je cesta, víra je pouť, víra je příběh odchodů a dalších odchodů. Pamatujme na to: víra neroste, pokud zůstává statická; nemůžeme ji uzavřít do nějaké osobní zbožnosti nebo ji uzavřít do zdí kostelů, ale musíme ji vynášet, žít ji na neustálé cestě k Bohu a k našim bratřím a sestrám. Ptejme se dnes sami sebe: jdu vstříc Pánu života, aby se stal Pánem mého života? Ježíši, kdo jsi pro mě? Kam mě voláš, abych šel, co žádáš od mého života? K jakým rozhodnutím pro druhé mě vyzýváš?

Konečně po neklidu otázek a riziku cesty je třetím místem setkání s Hospodinem zázrak klanění. Na konci dlouhé cesty a namáhavého hledání vstoupili mágové do domu, "spatřili dítě s Marií, jeho matkou, padli na zem a klaněli se mu" (v. 11). To je rozhodující bod: náš neklid, naše otázky, duchovní cesty a praxe víry se musí spojit v klanění se Hospodinu. Tam nacházejí svůj pramenný střed, protože odtud vše pramení, protože je to Bůh, kdo v nás probouzí cítění, jednání a konání. Tam se všechno rodí a vrcholí, protože smyslem všeho není dosáhnout osobního cíle a získat slávu pro sebe, ale setkat se s Bohem a nechat se obejmout jeho láskou, která dává základ naší naději, která nás osvobozuje od zla, která nás otevírá lásce k druhým, která z nás činí lidi schopné budovat spravedlivější a bratrštější svět. Nemá smysl být pastoračně aktivní, pokud nestavíme Ježíše do centra a neklaníme se mu. Tam se učíme stát před Bohem ne proto, abychom ho o něco prosili nebo něco udělali, ale abychom se v tichosti zastavili a odevzdali se jeho lásce, abychom se nechali obejmout a obnovit jeho milosrdenstvím. A my se mnohokrát modlíme, prosíme o různé věci, přemýšlíme... ale obvykle nám chybí modlitba klanění. Ztratili jsme smysl pro klanění, protože jsme ztratili neklid otázek a ztratili jsme odvahu jít vpřed v riziku cesty. Dnes nás Bůh vyzývá, abychom se chovali jako Tři králové: jako Tři králové se pokloňme, odevzdejme se Bohu v úžasu klanění. Klaňme se Bohu, a ne svému egu; klaňme se Bohu, a ne falešným modlám, které nás svádějí lákadlem prestiže a moci, lákadlem falešných zpráv; klaňme se Bohu, abychom se nesklonili před věcmi, které pomíjejí, a před svůdnou, ale prázdnou logikou zla.

Bratři, sestry, otevřeme svá srdce neklidu, vyprošujme si odvahu jít vpřed po cestě a na konci se klanět! Nebojme se, je to cesta mudrců, je to cesta všech svatých v dějinách: přijměte neklid, vydejte se na cestu a klaňme se. Bratři a sestry, nedovolme, aby v nás vyprchal neklid otázek, nezastavujme svou cestu tím, že se poddáme apatii nebo pohodlnosti, a při setkání s Hospodinem se odevzdejme zázraku klanění. Pak zjistíme, že světlo ozařuje i ty nejtemnější noci: je to Ježíš, zářivá jitřní hvězda, slunce spravedlnosti, milosrdná záře Boha, který miluje každého člověka a každý národ na zemi.

6. ledna 2023, 11:28