František: Evangelium je proroctví, které narušuje lidskou vypočítavost
PAPEŽ FRANTIŠEK
Po dlouhých letech čekání na Pánovu útěchu poznává starý Simeon v Dítěti Mesiáše poslaného Bohem. Drží ho v náručí a s pohnutým srdcem žehná Bohu, neboť v tomto Dítěti rozpoznává světlo spásy, na které čekaly všechny národy (srov. Lk 2,30-31).
Ježíš je světlo, které Otec poslal do temných nocí lidstva. On je úsvit, který chtěl Bůh vzbudit, když jsme ještě kráčeli ve tmě. On je ten, kdo otevřel záblesky naděje tam, kde jsme byli ztraceni, a osvítil vzdálené kouty země a brázdy našich zlomených, rozrušených a zraněných srdcí. On je tím původním světlem Stvoření, které nyní září mezi námi, aby rozptýlilo temnotu v našich životech. Ježíš je světlo světa (srov. Jan 8,12), a proto, i když někdy tápeme ve tmě a chybí nám "zrak", vždycky pro nás existuje naděje. Vždy k němu totiž můžeme jít s voláním jako slepý Bartimaios a od Ježíše obdržet nové a zářící oči.
Oživena touto nadějí se církev ve své teologické a liturgické tradici vždy obrací k Východu a vyzývá nás, abychom se tam dívali, protože z Východu vychází světlo, slunce spravedlnosti, zářící hvězda, kterou je Kristus. Církev se vždy potřebuje nechat osvítit Kristem a jeho evangeliem, protože vždy může jako loďka křižující často rozbouřené vlny dějin riskovat, že nebude Ježíšovou církví. Starý Simeon říká Marii a Josefovi: toto narozené Dítě "je ustanovenu k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat" (Lk 2,34). Ježíš je i dnes pohoršením, znamením rozporu, které zpochybňuje naše jistoty a otřásá našimi srdci, aby nebyla ochromena strachem, uvězněna v pokrytectví nebo zatvrzelá v hříchu. Radost z evangelia je totiž, i když nás utěšuje a povznáší, zároveň proroctvím, které nás uvádí do krize, které stále narušuje logiku lidské moci, světské kalkulace a útlaku, logiku rozdělení a nejednoznačnosti. Ježíš nadále narušuje falešný klid těch, kteří "se zvenčí zdají pěkní, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všelijaká nečistota...samé pokrytectví a špatnost" (Mt 23,27-28).
Proto jsem rád, že mohu představit tuto knihu, která chce dát hlas církvi Východu prostřednictvím příběhů, postřehů a úvah kardinála Lazara Ju Hung- sika, s nímž jsem se poprvé setkal v roce 2014 během Asijských dnů mládeže a kterého jsem nyní povolal do čela Dikasteria pro klérus. Svým sympatickým a laskavým vystupováním nám umožňuje pochopit plody víry zaseté v zemi mučedníků a prostě vyklíčené díky radostnému svědectví živé církve. A z příběhu, který se pomalu utváří, můžeme zahlédnout cestu, jak zůstat církví věrnou Ježíši a jeho evangeliu, vzdálenou od veškeré světskosti.
Z rozhovorů zaznamenaných na těchto stránkách, v nichž se autobiografické prvky prolínají s duchovními a pastoračními úvahami, přináší kardinál Lazarus portrét víry, která se rodí ve vytrvalém kontaktu s Božím slovem a svědky evangelia; portrét mladé a podnikavé církve zrozené z laiků, která se stává nástrojem naděje a soucitu a pečuje o zraněné; portrét kněžské služby, která se musí obnovit ve světle evangelia, zbavit se veškerého klerikalismu a znovu se promyslet "po boku" a "s" svými laickými bratry a sestrami v synodálních a služebných společenstvích.
Vyjadřuji proto vděčnost kardinálu Lazarovi a těm, kteří tyto stránky redigovali. Všichni totiž potřebujeme toto světlo z Východu. Potřebujeme naslouchat odvážnému svědectví tolika sester a bratří, kteří s nadšením a dokonce i skrze mnohá utrpení přijímají Ježíše s otevřenou náručí jako starý Simeon, vítající kázání svatého Ondřeje Kima, a mnoha misionářů, kteří radosti z evangelia zasvětili svůj život. Potřebujeme se "decentralizovat", podniknout cestu na Východ a dát se do školy duchovního a církevního způsobu života, který může oživit naši víru. A musíme mít na paměti, že i v těžkostech a temnotách přichází Pán jako blesk. A chce osvítit náš život.