Papež: Duchovní povolání je dar milosti a zavazuje každého k misii
Alessandro Di Bussolo – Vatican News
Duchovní povolání, jímž Pán volá každého člověka v dnešním světě, je milost a bezplatný dar zavazující k hlásání evangelia, přičemž tento úkol se stává zdrojem nového života a opravdové radosti, píše papež František ve svém poselství ke Světovému dni modliteb za duchovní povolání, který se bude v neděli 30. dubna slavit již po šedesáté. Papež připomíná tuto „prozřetelnostní“ iniciativu, kterou v roce 1964 během Druhého vatikánského koncilu zavedl svatý Pavel VI. a v jejímž rámci letos vyzývá k zamyšlení nad tématem „Povolání: milost a poslání“.
Povolání znamená rozšiřovat prostor Boží lásky
František doufá, že všechny plánované iniciativy „posílí povědomí o duchovním povolání v našich rodinách, ve farních společenstvích a ve společenstvích zasvěceného života, ve sdruženích a církevních hnutích“, a také, že „Duch Zmrtvýchvstalého Pána nás vytrhne z apatie a dá nám soucit a empatii, abychom se každý den obnovovali jako děti Boží Lásky a tuto lásku plodně předávali dál“. Dále píše, že povolaný učedník je schopen „přinášet život všude, zvláště tam, kde panuje vyřazování a vykořisťování, bída a smrt, aby se tak rozšířil prostor lásky a Bůh mohl stále více kralovat v tomto světě“. Jsme povoláni, upřesňuje papež, „ke svědectví víry, které pevně spojuje život v milosti prostřednictvím svátostí a církevního společenství a apoštolát ve světě“. Křesťan, oživovaný Duchem svatým, se tak „nechává vyzývat existenciálními periferiemi a je citlivý na lidská dramata“, přičemž vždy pamatuje na to, „že poslání je dílem Božím a neuskutečňuje se samo, nýbrž v církevním společenství“.
Představivost povolávajícího Boha je nekonečná
Jak píše apoštol Pavel v listu Efesanům, pokračuje papežské poselství, Bůh „si nás vyvolil před stvořením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění“, a chce, abychom byli jeho dětmi: byli jsme stvořeni Láskou, z lásky a s láskou a byli jsme stvořeni k lásce. Papež František zde připomíná své vlastní duchovní povolání z 21. září 1953, kdy „při cestě na výroční studentský festival pocítil nutkání vstoupit do kostela a jít ke zpovědi. Ten den změnil můj život a vtiskl mu stopu, která trvá dodnes“, vyznává. Avšak „představivost Boha, který nás volá, je nekonečná“, zdůrazňuje. Můžeme jeho volání zaslechnout „při styku s nějakou situací nouze, ve chvíli modlitby, díky průzračnému svědectví evangelia, při četbě, která nám otevírá mysl, když nasloucháme Božímu slovu a slyšíme ho adresované právě nám, v radě bratra nebo sestry, kteří nás doprovázejí, v době nemoci nebo smutku...“.
Není povolání bez poslání
Boží iniciativa čeká na naši odpověď, protože povolání je „prolnutím Boží volby a lidské svobody“. Duchovní povolání nás otevírá Bohu a druhým: „Bůh volá láskou a my z vděčnosti odpovídáme láskou“. Ale povolání, upřesňuje papež, zahrnuje i poslání, protože „není povolání bez poslání. A není štěstí a plné seberealizace bez toho, abychom druhým nabídli nový život, který jsme našli“. Poté cituje apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium, v níž vysvětluje, že všichni pokřtění mohou říci: „Já jsem posláním na této zemi, a proto jsem na tomto světě“ (273).
S radostí svědčit o tom, co prožíváme, když jsme s Ježíšem
Posláním společným nám všem křesťanům, pokračuje František, „je svědčit s radostí, v každé situaci, svými postoji a slovy o tom, co prožíváme, když jsme s Ježíšem a v jeho společenství, kterým je církev“. Konkrétně se to projevuje „ve skutcích tělesného a duchovního milosrdenství, v životním stylu, který je vstřícný a mírný, schopný blízkosti, soucitu a něhy, a směřuje proti proudu kultury odmítání a lhostejnosti“. Protože „jádrem" křesťanského povolání je napodobovat Ježíše Krista, který přišel, aby sloužil, a nikoli aby mu bylo slouženo“, vyzdvihuje Svatý otec.
Misijní činnost nevyplývá jen z našich schopností nebo vůle, ale z hluboké zkušenosti s Ježíšem, podotýká František. Jen tak se můžeme stát svědky jako dva učedníci z Emauz, kteří s horoucím srdcem naslouchají Ježíši, když jim cestou vysvětluje Písmo. Papež doufá, že se tak stane i během Světových dnů mládeže v Lisabonu, na které se těší a jejichž motto „Maria se vydala na cestu a spěchala“ vybízí, aby se každý účastník cítil „povolán vstát a spěšně jít, s horoucím srdcem“.
Církev jako symfonie duchovních povolání
Jak papež v závěru připomíná, církev, řecky Ekklesía, znamená „shromáždění lidí povolaných a svolaných“, aby tvořili společenství misionářských učedníků Ježíše Krista. V církvi, poznamenává František, „jsme všichni služebníci a služebnice podle různých povolání, charismat a služeb“. Povolání k darování sebe sama v lásce, které je všem společné, se totiž uskutečňuje „v životě laických křesťanů, kteří se angažují v budování rodiny jako malé domácí církve a v obnově různých prostředí společnosti kvasem evangelia“, ale také „ve svědectví zasvěcených mužů a žen, kteří se darovali Bohu pro své bratry a sestry jako proroci Božího království“; v zasvěcených služebnících, jáhnech, kněžích a biskupech, „postavených do služby slova, modlitby a společenství svatého Božího lidu“. A teprve ve vztahu ke všem ostatním se „každé toto konkrétní povolání v církvi vynořuje se svou vlastní pravdou a bohatstvím, protože církev je symfonií povolání, sjednocených a odlišujících se ve vzájemné harmonii, aby vyzařovala do světa nový život Božího království“.
