PODCAST: Papežova homilie na Květnou neděli

PAPEŽ FRANTIŠEK

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mt 27,46). Je to invokace, kterou nám dnešní liturgie ukládá opakovat v responsoriálním žalmu (srov. Ž 22,2), a je to jediné zvolání, které Ježíš na kříži pronesl v evangeliu, které jsme dnes slyšeli. Jsou to tedy slova, která nás přivádějí k jádru Kristova utrpení, k vyvrcholení utrpení, které podstoupil, aby nás spasil. "Proč jsi mě opustil?"

Ježíšova utrpení byla mnohá, mnohá, a pokaždé, když posloucháme vyprávění o pašijích, vstupujeme do nich. Byly to útrapy těla: vzpomeňme si na pohlavky, na bití, bičování, trnovou korunu, muka na kříži. Byly to útrapy duše: Jidášova zrada, Petrovo zapření, náboženské a občanské odsouzení, posměšky stráží, urážky pod křížem, odmítnutí tolika lidmi, selhání všeho, opuštění učedníků. Ve vší této bolesti však Ježíšovi zůstala jedna jistota: Otcova blízkost. Nyní se však děje něco nemyslitelného; před smrtí volá: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?". Ježíš je opuštěn.

Zde je nejtrýznivější utrpení, je to utrpení ducha: v nejtragičtější hodině Ježíš zakouší opuštění Bohem. Nikdy předtím nenazval Otce obecným jménem Bůh. Nikdy. (Vždy říkal) Otče... Aby nám evangelium zprostředkovalo sílu této skutečnosti, uvádí tuto větu také v aramejštině: je to jediná věta z těch, které Ježíš řekl na kříži, jež se k nám dostává v původním jazyce. Skutečnou událostí je krajní snížení, tedy opuštění svého Otce, opuštění Boha. Kristus jde tak daleko, že trpí z lásky k nám, až je to pro nás těžké vůbec pochopit. Není snadné to pochopit... Vidí zavřené nebe, zakouší trpkou hranici žití, ztroskotání existence, zhroucení všech jistot: volá "proč, proč".  Proč, Ty, Bože, proč?!

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? V Bibli je sloveso "opustit" silné; objevuje se ve chvílích krajní bolesti: ve ztroskotaných láskách, odmítnutých a zrazených; v zavržených a ztracených dětech; v situacích zavržení, ovdovění a osiření; ve vyčerpaných manželstvích, ve vyloučeních, která zbavují sociálních vazeb, v útlaku nespravedlnosti a v osamělosti nemoci: zkrátka v nejdrastičtějších zpřetrháních vazeb. Tam se říká toto slovo: "opuštění". Kristus to přinesl na kříž, vzal na sebe hřích světa. A na vrcholu On, jednorozený a milovaný Syn, zakusil situaci, která mu byla nejcizejší: opuštěnost, vzdálenost od Boha.

A proč k tomu došlo? Pro nás neexistuje jiná odpověď. Je to pro nás. Bratři a sestry, dnes to není představení. Každý z nás, když naslouchá Ježíšovu opuštění, ať si řekne: Pro mě. Toto opuštění je cena, kterou za mě zaplatil. S každým z nás soucítil až do krajnosti, aby s námi byl až do konce. Zakusil opuštění, aby nás nenechal rukojmími opuštěnosti a byl navždy po našem boku. Udělal to pro mě, pro tebe, aby, když se já, ty nebo kdokoli jiný ocitne v koncích - to je špatné... když se někdo vidí zahnán ke zdi - vidí se ztracený ve slepé uličce, ponořený do propasti opuštěnosti, vtažený do víru tolika nezodpovězených "proč", bychom mohli najít jakousi naději. On, pro tebe, pro mě. Není to konec, protože Ježíš tam byl a nyní je s vámi: On, který vytrpěl vzdálenost opuštěnosti, aby přijal ve své lásce všechny naše odcizení. Aby každý z nás mohl říci: v mých pádech, každý z nás mnohokrát upadl... a každý z nás může říci: v mých pádech, v mé opuštěnosti, když se cítím zrazen nebo jsem zradil druhé, když se cítím opuštěný nebo jsem zavrhl druhé, pomysleme si, že i On byl opuštěn, zrazen, zavržen. A tam Ho nacházíme. Když se cítím ukřivděný a ztracený, když už si nevím rady, On je se mnou, v tisícerých vírech  otázek a s tolika nezodpovězenými "proč", On je tam.  

Tak nás Kristus zachraňuje, zevnitř našich "proč". Odtud se otevírá naděje, která nezklame. Na kříži totiž, i když cítí krajní opuštěnost, se nenechá strhnout k zoufalství, to je ta hranice, ale modlí se a svěřuje se. Volá své "proč" slovy žalmu (22,2) a odevzdává se do Otcových rukou, i když ho cítí vzdáleného (srov. Lk 23,46) nebo ho necítí vůbec, protože se cítí opuštěný. V opuštěnosti nejprve svěřuje sám sebe. V opuštění nadále miluje své vlastní, kteří ho nechali samotného. V opuštěnosti odpouští těm, kdo ho ukřižovali (v. 34). Zde se propast našeho mnohého zla noří do větší lásky, takže každé naše odloučení se proměňuje ve společenství.

Bratři a sestry, taková láska, až do konce, takováto Ježíšova láska dokáže proměnit naše kamenná srdce v srdce z masa. Je to láska schopná slitování, něhy, soucitu. A to je Boží styl: blízkost, soucit a něha. Bůh je takový. Opuštěný Kristus nás vede k tomu, abychom ho hledali a milovali v opuštěných. Protože v nich nejsou jen potřební, ale je tam On, je s nimi, Ježíš opuštěný, ten, který nás zachránil tím, že sestoupil do hlubin našeho lidského stavu. On je s každým z nich, opuštěným až k smrti. Myslím tu na některé... na jednoho takzvaného "muže z ulice", Němce, který zemřel pod kolonádou, sám, opuštěný. A Ježíš je takový pro každého z nás. Tolik lidí potřebuje naši blízkost, tolik opuštěných. I já potřebuji, aby mě Ježíš pohladil a přiblížil se ke mně, a proto za ním chodím k těm opuštěným, osamělým. Chce, abychom se starali o bratry a sestry, kteří se mu nejvíce podobají, o něj v krajním údělu bolesti a osamělosti. Nejen lidé, ale i dnes, drazí bratři a sestry, je tolik "opuštěných Kristů". Jsou tu celé národy vykořisťované a ponechané samotě; jsou tu chudí lidé, kteří žijí na křižovatkách našich ulic a jejichž pohledu nemáme odvahu čelit; jsou tu migranti, kteří už nejsou tvářemi, ale čísly; jsou tu zavržení vězni, lidé zapsaní do seznamu problémů. Ale je tu také tolik neviditelných, skrytých, opuštěných Kristů, kteří jsou odhozeni v bílých rukavičkách: nenarozené děti, staří lidé ponechaní sami sobě, staří lidé, kteří mohou být vaším otcem, možná vaší matkou, dědečkem, babičkou... opuštění v geriatrických nemocnicích, nemocní, které nikdo nenavštěvuje, postižení, kteří jsou ignorováni, mladí lidé, kteří v sobě cítí velkou prázdnotu, aniž by někdo skutečně vyslechl jejich výkřik bolesti. A nenacházejí jinou cestu než sebevraždu... Dnešní opuštění. Dnešní Kristové.

Opuštěný Ježíš nás žádá, abychom měli oči a srdce pro opuštěné. A pro nás, učedníky Opuštěného, nikdo nesmí být odstrčen na okraj, nikdo nesmí být ponechán sám; protože, nezapomínejme, odmítnutí a vyloučení jsou živými ikonami Krista, připomínají nám jeho šílenou lásku, jeho opuštěnost, která nás zachraňuje před veškerou samotou a opuštěností. Bratři a sestry, vyprošujme si dnes tuto milost: umět milovat opuštěného Ježíše a umět milovat Ježíše v každém opuštěném člověku. Prosíme o milost umět vidět, umět rozpoznat Krista, který v nich stále naříká. Nedovolme, aby se jeho hlas ztratil v ohlušujícím tichu lhostejnosti. Bůh nás nenechal samotné; pečujme o ty, kdo jsou ponecháni sami. Teprve pak učiníme vlastními touhy a pocity Toho, který kvůli nám "vyprázdnil sám sebe" (Flp 2,7). Který se zcela vyprázdnil kvůli nám.