Papež o nemoci a utrpení v Bibli
Vatican News
Toto téma také reaguje na obavu, že nemoc a konečnost jsou v moderním myšlení často vnímány jako ztráta, nulová hodnota, obtíž, kterou je třeba minimalizovat, potírat a za každou cenu zrušit. Člověk si nechce klást otázku po jejich významu, možná proto, že se obává jejich morálních a existenciálních důsledků. Přesto se nikdo nemůže vyhnout hledání onoho „proč“ (srov. Jan Pavel II., Salvifici doloris, 9), pokračuje Svatý otec.
„I věřící člověk může někdy zaváhat, když čelí zkušenosti bolesti. Je to děsivá skutečnost, která může člověka vyvést z míry, a to až natolik, že otřese jeho vírou. Člověk pak stojí na křižovatce: buď může dovolit, aby ho utrpení vedlo k uzavřenosti do sebe, až k zoufalství a vzpouře, nebo ho může přijmout jako příležitost k růstu a rozlišování toho, na čem v životě skutečně záleží, a dospět až k setkání s Bohem“.
Druhá možnost je vizí víry, kterou nacházíme v Písmu svatém, vysvětluje dále František. Starozákonní člověk prožívá nemoc s myšlenkami neustále obrácenými k Bohu: svěřuje se mu s pláčem, vyprošuje si od něj uzdravení a často se k němu v časech zkoušek vrací s pohnutkami na obrácení. V Novém zákoně Ježíš zjevuje Otcovu lásku, jeho milosrdenství, odpuštění a jeho neustálé hledání hříšného, ztraceného a zraněného člověka.
„Není náhodou, že Kristovo veřejné působení je z velké části poznamenáno kontaktem s nemocnými. Zázračná uzdravení jsou jedním z hlavních rysů jeho služby (srov. Mt 9,35; 4,23): uzdravuje malomocné a ochrnuté (srov. Mk 1,40-42; 2,10-12); uzdravuje Šimonovu tchyni a setníkova služebníka (srov. Mt 8,5-15); osvobozuje posedlé a uzdravuje všechny nemocné, kteří v něj vkládají svou důvěru (srov. Mk 6,56). Právě jeho soucit s nimi a četná uzdravení, která vykoná, jsou představeny jako znamení, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že se přiblížilo nebeské království (srov. Lk 10,9): odhalují jeho božskou identitu, jeho mesiášské poslání (srov. Lk 7,20-23) a jeho lásku ke slabým až do té míry, že se s nimi ztotožňuje, když říká: „byl jsem nemocen a navštívili jste mne“ (Mt 25,36)“.
K vyvrcholení tohoto ztotožnění dochází v Kristově utrpení, takže Kristův kříž se stává v pravém slova smyslu znamením Boží solidarity s námi a zároveň možností, abychom se k němu připojili v díle spásy (srov. Kol 1,24), objasňuje dále papež František v textu, který předal účastníkům audienci a dodává:
„I po vzkříšení, když Pán svěřuje učedníkům pověření pokračovat v jeho díle, říká jim, aby uzdravovali nemocné, vkládali na ně ruce a žehnali jim v jeho jménu (srov. Mk 16,15-18). Bible tedy nenabízí banální a utopickou odpověď na otázku nemoci a smrti, ani fatalistickou odpověď, která vše ospravedlňuje tím, že to připisuje nepochopitelnému Božímu soudu, nebo ještě hůře, neúprosnému osudu, před kterým nezbývá než se bez pochopení sklonit. Biblický člověk se spíše cítí být pozván, aby čelil univerzálnímu stavu bolesti jako místu setkání s blízkostí a soucitem Boha, dobrého Otce, který se s nekonečným milosrdenstvím ujímá svých zraněných tvorů, aby je uzdravil, pozvedl a zachránil“.
Způsob, jakým prožíváme bolest, k nám vlastně promlouvá o naší schopnosti milovat a nechat se milovat, o naší schopnosti dávat smysl událostem existence ve světle lásky a o naší připravenosti přijmout omezení jako příležitost k růstu a vykoupení. To zdůraznil svatý Jan Pavel II. když, vycházeje ze své osobní zkušenosti, naznačil cestu utrpení jako cestu k otevření se větší lásce (Salvifici doloris, 20), uzavírá papež František a zastavuje se u posledního aspektu nemoci a utrpení, tedy možnosti učit se prožívat mezilidskou a křesťanskou solidaritu podle Božího stylu, kterým je blízkost, soucit a něha.
„Podobenství o milosrdném Samaritánovi nám připomíná, že sklonit se nad bolestí druhých není pro člověka nepovinnou volbou, ale spíše neodmyslitelnou podmínkou, a to jak pro jeho plnou lidskou realizaci, tak pro budování inkluzivní společnosti, která je skutečně zaměřena na společné dobro (srov. Lk 1,8)“.
