Papež František na Den seniorů vyzval k mezigeneračnímu spojenectví

Ježíš užívá podobenství, aby k nám promlouval o Božím království. Vypráví jednoduché příběhy, které se dotýkají srdcí naslouchajících. Tento jazyk, plný obrazů, se podobá jazyku, kterým mnohdy dědové oslovují své vnuky, a třeba je přitom houpají na kolenou: takto jim sdílejí důležitou životní moudrost. Když přemýšlím o prarodičích a seniorech, kořenech, které mladé lidé potřebují, aby dospěli, rád bych vyložil trojí vyprávění obsažené v dnešním evangeliu počínaje jedním shodným hlediskem, které se týká rovněž dětí a prarodičů a jímž je společný růst.

V prvním podobenství roste pšenice a plevel pohromadě na tomtéž poli (srov. Mt 13, 24-30). Je to obraz, který nám pomáhá k realistické interpretaci lidských dějin a života každého člověka, kde se současně vyskytují světlé i stinné stránky, láska i sobectví. Ba co více, zlo a dobro se natolik splétají, že se jeví neoddělitelně. Tento realistický přístup nám pomáhá, abychom na dějiny pohlíželi oproštěni od ideologií, neplodného optimismu a škodlivého pesimismu. Křesťan, prodchnutý Boží nadějí, není pesimista, avšak ani prostoduše nežije v pohádkovém světě, nepředstírá, že nevidí zlo a dobro, a neprohlašuje, že „vše je v pořádku“.

Nikoli, křesťan je realista, ví, že ve světě existuje pšenice a plevel, ale při pohledu do svého nitra uznává, že zlo nepřichází pouze zvenčí a není vždy vinou těch druhých, že není třeba „vynalézat“ nepřátele, proti nimž bojovat a bránit tak tomu, aby se rozzářilo vlastní nitro. Všímá si, že zlo pochází zvnitřku, z vnitřních bojů, které v každém z nás probíhají.

Toto podobenství nám ale klade otázku: co dělat, když ve světě spatříme soužití pšenice a plevele? Jak se zachovat? V (evangelním) vyprávění chtějí služebníci plevel sesbírat (verš 28). Vede je k tomu dobrý úmysl, který je však neuvážený, a dokonce zavání agresivitou. Marně doufáme, že můžeme vlastními silami vyrvat zlo, abychom nastolili čistotu. Toto pokušení zavést „čistou společnost“, „čistou církev“ se mnohdy vyskytuje, ale ve snaze o dosažení této čistoty hrozí, že budeme netrpěliví, neústupní a také násilničtí vůči člověku, který pochybil. A takto se spolu s plevelem vytrhá dobré zrno a znemožní se lidem, aby vykonali určitou cestu, vyrostli, změnili se. Poslechněme si naopak Ježíšova slova: „Nechte obojí spolu růst až do žní“ (Mt 13,30). Jak krásný je tento Boží pohled, tato Boží milosrdná pedagogika, která nás zve k trpělivosti s druhými lidmi. Vybízí, abychom v rodině, církvi a společenství akceptovali křehkost, liknavost a omezenost, a to nikoli proto, abychom jim uvykli nebo je ospravedlňovali, nýbrž abychom se učili uctivě zasáhnout a mírně, trpělivě pokračovali v péči o dobré zrno a měli přitom ustavičně na paměti jediné: totiž že očista srdce a konečné vítězství nad zlem jsou hlavně Božím dílem. Až překonáme pokušení oddělovat pšenici a plevel, jsme povoláni k tomu, abychom pochopili, jakým nejlepším způsobem a v jaké nevhodnější chvíli máme jednat.

A myslím na seniory a prarodiče, kteří už v životě ušli dlouhou cestu, a když se ohlédnou zpět, vidí mnoho krásných věcí, které se jim zdařilo uskutečnit, ale také prohry, chyby, i něco, co by, jak se říká, při návratu zpět už znovu neudělali. Dnes k nám však Hospodin přichází s vlídným slovem, slovem, které nás vyzývá, abychom tajemství života přijímali s klidem a trpělivostí, abychom ponechali hodnocení na něm, abychom nežili s výčitkami a lítostí. Jako by nám říkal: „Podívejte se na dobré zrno, které vyklíčilo na cestě vašeho života, a dejte mu ještě vyrůst, svěřte všechno mně, který vždy odpouštím: nakonec bude dobro silnější než zlo“. Stáří je i v tomto ohledu požehnaným časem: je to období smíření, kdy se s něhou díváme na světlo, které postoupilo navzdory stínům, v jisté naději, že dobrá setba zasetá Bohem zvítězí nad plevelem, kterým chtěl ďábel zamořit naše srdce.

Podívejme se nyní na druhé podobenství. Ježíš praví, že nebeské království je Boží dílo, které působí v osnově dějin natolik tiše, až se jeho činnost jeví nepatrně a neviditelně, jako působení malého hořčičného zrna. Když však toto zrno vyroste, „je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích (Mt 13,32). Takový je i náš život, bratři a sestry. Je to tak: přicházíme na svět jako malí, dospíváme, pak stárneme; na začátku jsme malým semínkem, pak se sytíme nadějí, uskutečňujeme projekty a sny, z nichž nejkrásnější je podobat se onomu hořčičnému keři, který nežije sám pro sebe, ale aby vrhal stín na ty, kdo si to přejí, a aby poskytoval prostor těm, kdo si na něm chtějí postavit hnízda. V tomto podobenství tedy společně rostou starý keř a ptáčci.

Myslím na prarodiče: jak krásné jsou tyto bujné stromy, pod nimiž si děti a vnoučata staví svá „hnízda“, poznávají atmosféru domova a zažívají něhu objetí. Jde o to, aby rostli společně: zelený strom a ti malí, kteří potřebují hnízdo, prarodiče se svými dětmi a vnoučaty, staří lidé s mladými. Bratři a sestry, potřebujeme nové spojenectví mezi mladými a starými, aby míza těch, kteří mají za sebou dlouhou životní zkušenost, zavlažovala zárodky naděje těch, kteří vyrůstají. V této plodné výměně se učíme kráse života, utváříme bratrskou společnost a v církvi umožňujeme setkání a dialog mezi tradicí a novostí Ducha.

A konečně třetí podobenství, kde rostou společně kvas a mouka (srov. Mt 13,33). Díky jejich promísení roste celé těsto. Ježíš používá právě sloveso „prokvasit“, které připomíná ono umění »„mystiky“ společného života, kdy se umíme smísit s ostatními, setkávat se s nimi, brát je do náruče a vycházet ze sebe, abychom se připojili k druhým.« (Evangelii gaudium, 87). To potírá individualismus a sobectví a pomáhá nám vytvářet svět, kde vládne hlubší lidskost a bratrství. Dnešní Boží slovo je tedy výzvou k bdělosti, abychom v našich životech a v našich rodinách nevytěsňovali staré lidi na okraj společnosti. Dávejme pozor, aby v našich přeplněných městech nehoustla osamělost; ať se nestane, že politika, která je povolána k tomu, aby se starala o potřeby těch nejkřehčích, zapomene právě na seniory a nechá je trhem odsunout do role „neproduktivního odpadu“. Ať se nestane, že kvůli honbě za mýty o efektivitě a výkonnosti nebudeme v plné rychlosti schopni zpomalit, abychom doprovodili ty, kteří stěží drží krok. Prosím, snažme se smísit, abychom rostli společně.

Bratři, sestry, Boží Slovo nás vyzývá, abychom se neoddělovali, neuzavírali se, nemysleli si, že obstojíme sami, ale abychom rostli společně. Naslouchejme si navzájem, veďme dialog, podporujme se. Nezapomínejme na prarodiče a seniory: díky jejich pohlazení jsme se mnohokrát pozvedli, znovu jsme se vydali na cestu, cítili jsme se milováni, byli jsme vnitřně uzdraveni. Obětovali se za nás a my je nemůžeme vyškrtnout ze seznamu svých priorit. Bratři a sestry, pojďme společně růst, pojďme společně kupředu: kéž Pán požehná naší cestě.