Papež o františkánské řeholi: Nadčasový a bezmezný dar
PAPEŽ FRANTIŠEK
František, bratr všech, chtěl před osmi sty lety dát svým synům Řeholi, aby společně kráčeli ke stejnému cíli: obejmout a políbit Krista přítomného v trpícím těle odepisovaných lidí. Evangelium je řeholí a formou životní cesty, kterou František navrhuje svým společníkům; těm, kteří se chtějí stát jeho druhy, nenabízí sám sebe jako vzor, ale ukazuje, že Ježíš je jediným Mistrem: jádro volby spočívá v následování našeho Pána Ježíše Krista. František ve vztahu se svými společníky řemeslně utváří jejich životy, aby dozrály k plnosti radosti a lásky. A rovněž řemeslně rozlišuje, jak o tom svědčí Legenda o třech druzích: „Prosil Pána, aby řídil jeho cestu. Nikomu neodhalil své tajemství, ani v této věci neužíval něčí rady, jen rady samotného Boha, který začal jeho cestu vést. Někdy se také radil s assiským biskupem“ (Legenda o třech druzích, 10).
Jeho styl vyjadřuje vlastnosti provázejícího bratra, prostota a duch Řehole jsou univerzálním darem, který posílá na cestu církvi všech dob. Každý může podniknout tyto kroky, aniž by se zřekl místní a kulturní rozmanitosti vlastního původu. Umění přijetí, naslouchání a opatrování v konkrétních situacích a přesně stanovených potřebách netříští kamínky životní mozaiky, které se teprve na cestě, jež má míru bratrské a vstřícné řehole, mohou stát krásnou mozaikou mnoha barev. František čerpá z evangelia sílu a vůni Řehole pro společenství otevřená „bližnímu bez hranic“. Předkládá nám příběh sdíleného životního procesu, v jehož středu stojí jádro evangelia, to podstatné, kérygma křesťanského života.
Řehole není během přes překážky, ale kompasem, který orientuje a doprovází na cestě. František tímto zásadním textem dosvědčuje, že přílišná posedlost detaily nepodněcuje k cestě. Ukazuje naopak, že přijetím výzvy k novému výkladu vlastního životního příběhu dozrává projekt života naplněného radostí a solidaritou.
Objev univerzální Ježíšovy lásky je silnější a přitažlivější. Řehole tedy nerozděluje ani neprotiřečí rozdílům, ale otevírá společnou cestu. Každý z nás navzdory různým obtížím, vzletům a pádům objevuje, že nikdy nekráčí sám, ale že jsme všichni navzájem spojeni; jsme povoláni být součástmi lešení, z něhož bude možno opravit dům všech, církev, což je stejné poslání, které od Boha přijal serafínský otec František.
Řehole ponouká srdce a mysl, aby pěstovaly naši lidskost, aby pěstovaly vztahy s Bohem a s druhými. Je to pedagogika péče, která aktivuje procesy komunitního rozlišování. Je to Řehole s duchem, který postupně na cestě vyzdvihuje radost z toho, že jsme povoláni Láskou a k lásce; je to síla ducha, která nás podněcuje k tomu, abychom se zbavili všeho, co nás může tížit: „Byl již zcela proměněn srdcem a blízko k tomu, aby se jím stal i tělem“, napsal Tomáš z Celana.
To je cesta, po které František, jenž se sám stal živou formou Řehole, přivádí k setkání s Bohem, k setkání s odepisovanými, které nazval křesťanskými bratry, k rozvinutí obnoveného pohledu solidarity a spoluodpovědné péče vůči společnému domovu. Řehole nám nebyla dána proto, abychom byli spoutáni nebo nuceni setrvávat pod tíhou příkazů abstrahovaných od reality, bere v úvahu konkrétní tělesnost každého jednotlivce, abychom se osvobodili od oné tenké a téměř průhledné nitky, která nás drží v zajetí, uzavřené a izolované, jako se to stává malému ptáčkovi, přivázanému za nožičku a nucenému zůstat zavřený v kleci. Pomalé vstupování do míry Kristových stop rozvíjí sklon ke všemu dobrému. Je to cesta otevřenosti vůči Bohu a druhým, aby bylo možné vzlétnout k nebi, které přijímá celou lidskou rodinu, žít v pokoji a radosti, se srdcem svobodným a otevřeným světu, se solí Ježíšovy lásky. Tato sůl je pravým ovocem Řehole.