Papež před Světovými dny mládeže vedl dialog s mladými lidmi

Salvatore Cernuzio – Vatican News

„Esta es la juventud del Papa...“

Kdo je papežovo mládí? Kdo je dnešní mládež? Z makrokosmu Světových dnů mládeže, které již brzy začnou v Lisabonu, lze snad těžko proniknout do nuancí generace, kterou charakterizují postupující technologie a která se vyznačuje křehkostí, ale také touhou konat, objevovat, znovu promýšlet sebe sama. Generace, do níž patří Jonáš, postižený a transsexuál, Edward a Valerij, kteří se octili ve vězení za krádež, Arianna, trpící bipolární poruchou, která se uchyluje do spánku, aby unikla úzkosti života, Giuseppe, který tráví většinu svých dní hraním videoher, a mnoho dalších, jejichž tváře neznáme, ale známe jejich zranění, obavy, touhy a projekty. Podělili se o ně v podcastu, jehož protagonisty jsou mladí lidé z různých prostředí. Když mluvili, ještě netušili, že jejich hlasy budou znít z reproduktorů počítače v Domě svaté Marty. V jejich výpovědích tedy zaznívá veškerá opravdovost lidí, kteří si ulevují vyprávěním příběhů, svěřují se jeden druhému. Před tím počítačem sedí Petrův nástupce, jemuž se občas obličej stáhne bolestí, když slyší slova jako sebevražda, odsouzení, marginalizace. Usmívá se nad rozmanitostí přízvuků. Jde mu o to, aby se ke každému dostalo jedno slovo, které zní „Bůh“, horizont života. Druhým slovem je „vpřed“.

Příběh Jonáše, postiženého a transsexuála

Jonáš, postižený, homosexuál, transgender, věřící, si nic nenárokuje, jen se chce podělit o svůj příběh: „Víra, kterou jsem skutečně cítil jako svou, mi pomohla přijmout sám sebe v mém postiženém, netypickém těle, nikdy jsem se necítil opravdu sám ani v těžkostech, protože jsem si byl vědom, že ten, který mě znal dřív, než jsem vůbec byl, by mi nikdy nesvěřil příliš těžký kříž“, vypráví. „Když jsem si uvědomil, že jsem transsexuál, tak bych nejraději nevěřil... Co s tím nádherným a dokonalým tělem jako Jeho dílem? Cítil jsem se stlačený dichotomií mezi vírou a transgender identitou, dvěma pažemi téhož těla, mého těla!“. Jonáš vysvětluje, že první lidé, kterým se svěřil, se ho snažili odradit a předznamenali „temnou cestu“, cestu „dezertérů od Krista“. „Cítil jsem se provinile“.

Papež: „Bůh nás miluje takové, jací jsme“

Pán jde vždycky s námi, vždycky, říká papež, i v případě, že jsme hříšníci, přichází nám na pomoc.

„Pán vždycky kráčí s námi, vždycky. Není znechucen nikým z nás. I v případě, že jsme hříšníci, přiblíží se k nám, aby nám pomohl. Bůh se neštítí naší reality, miluje nás takové, jací jsme. A to je ta šílená Boží láska.... Bůh nás miluje takové, jací jsme, Bůh nás vždy hladí. Bůh je pro nás otcem, matkou, bratrem, vším. A pochopit to je těžké, ale On nás miluje takové, jací jsme. Nevzdávej se... Jdi dál...“

Edward a Valerij: marginalizace, dětský gang, sirotčinec, hněv

Rumun Edward byl členem dětských gangů. Kradl, kšeftoval s drogami, okrádal lidi, což byla reakce na stav chudoby a marginalizace, na posměšky kvůli starému oblečení a špatné italštině. Sám sebe popisuje jako hodného chlapce, ale velmi křehkého. Valerij je Rus a použil násilí proti věcem i lidem. Vnitřní vztek, který se v něm nahromadil poté, co ho rodiče opustili v sirotčinci, se během pandemie stal jiskrou, která odstartovala výbuch. Nemá žádné sny, svěřuje se, ale čeká jen na konec trestu. Oba jsou v nápravné komunitě pro mladistvé Kayros.

Papež: „Chyby nemají zmařit celý život“

Jejich příběh je lidský příběh, říká papež, příběh, který pokračuje úspěchy i chybami.

„Mnohdy je společnost krutá, protože jedna chyba nás poznamená na doživotí..... Ten obviňující prst nás ničí. Řeknu vám jedno: na své cestě jste nebyli sami, ani když jste chybovali, Pán byl při vás. A Pán byl připraven vzít tě za ruku, aby ti pomohl pozvednout se. Byl to On, kdo vytvořil takové životní okolnosti, aby vás oba pozvedl.... Život se neutápí v pochybeních. Naše chyby nás mnohokrát nutí k zamyšlení, abychom se posunuli vpřed“.

Arianna, psychická nemoc a Boží spása

Arianna není je mladá dívka, která trpí bipolární poruchou, jež ji drží v pasti a brání jí v práci. Spí, aby unikla úzkosti ze života poznamenaného obtížemi, včetně těch psychických. O všem vypráví s jasnozřivostí, která pramení z pocitu, že ji zachránil Bůh. Papež je jejím vyprávěním dojat a žádá, aby si mohl některé pasáže vyslechnout dvakrát, zejména tu, v níž dívka říká, že žije jako na houpačce mezi touhou spáchat sebevraždu a srdcem vybuchujícím radostí.

Papež: Neztrácej dobrodružství života

Papež ji však varuje: Takovému životu hrozí, že se stane labyrintem.

„Vždy se dívej dopředu, neztrácej horizont, protože právě ten tě podněcuje k další cestě. A tím horizontem je Bůh. Neztrácej toto dobrodružství života. Nevstupuj do labyrintů svého vědomí, které nás nakonec nezachrání...“

Papež také vyzval k dodržování veškeré potřebné psychologické péče. Prohlásil, že všichni máme nějaká psychofyzická zranění, všichni jsme zraněni životem a také hříchem, a tato zranění vyžadují péči.

Agustina a argentinská mládež

Mladé lidi doprovází Agustina z Argentiny. Hovoří o práci vrstevníků ze své země za lepší budoucnost. Papež se s jiskrou v oku naladí na vyprávění své krajanky a odpovídá jí příběhem:

„Jednou šli andělé za Bohem a stěžovali si: Věčný Otče, jsi nespravedlivý, protože jsi nám všem dal jen jeden díl bohatství... kdežto Argentině jsi dal všechno, oplývá vším. A Věčný Otec odpověděl: Ale já jsem si to uvědomil, a abych to vyrovnal, dal jsem jim Argentince. Problémem Argentiny jsme my, kteří mnohokrát nemáme sílu jít dál“.

Pak na příkladu posledního mistrovství světa ve fotbale papež popisuje, jak Argentince unavuje cesta a v polovině se zastaví.

Valerie: touhy a kritika mladých lidí vůči církvi

Valeria, učitelka náboženství, se stává mluvčí žádostí, požadavků a dokonce i stížností, které shromažďuje ve své službě. Jako například těch, které se týkají transparentnější církve, modernizované ve svých metodách, blízké lidem. Zkrátka církve na cestě, poznamenává papež.

„Církev je církví, když je v pohybu. V opačném případě se z ní stává do sebe uzavřená náboženská sekta. V církvi se mnohokrát odehrávají boje malých skupinek, jedné proti druhé. Když se rozdílnost změní ve stranictví, podrývá to jednotu.... V církvi neexistuje uniformita, a v tom spočívá její velikost“.

Giuseppe a jeho virtuální život

Poslední promlouvá Giuseppe, který zanechal studia na univerzitě a většinu času tráví doma hraním videoher a navazováním virtuálních vztahů. Nepodává svědectví, ale ospravedlňuje svou životní volbu: Koneckonců tak neškodím, ani zlo nepřijímám. Papež naslouchá a mění se z dědečka v otce, nešetří jistou přísností, protože mladými muži, jako je Josef, je třeba trochu zatřást.

„Opravdu jsi vypěstoval způsob života a kontaktu s lidmi, ale je to sterilní kontakt. Podobný tomu, jaký mají lidé při izolované hospitalizaci, kteří se dívají na členy své rodiny za sklem. Chybí ti horizont... Bez horizontu se nedá žít, víš? Nakonec časem začneš sám sebe nudit“.

Pozvání na Světové dny mládeže

Pojedete na Světové dny mládeže?, ptá se nakonec papež všech účastníků hovoru. Někteří ano, jiní ne, někteří ani nevědí, o čem mluví. Papežovo pozvání však platí pro všechny:

Stojí za to jet na Světové dny mládeže. Stojí za to riskovat! Kdo neriskuje, nejde vpřed. Stojí za to tam jet, pak si o tom promluvíme.

Návrh na Světově dny dětí

V závěru zaznívá hlasová zpráva devítiletého Alessandra, který navrhuje konání Světového dne dětí.

„Moc se mi to líbí! A můžeme získat prarodiče, aby ho zorganizovali. Požádat prarodiče, aby takový den zorganizovali. Hezký nápad. Budu o tom přemýšlet a uvidíme, jak to udělat“.