Papež při lisabonské Via Crucis: Ježíš umírá, aby se naše duše mohla usmívat
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry, dobrý večer!
Dnes půjdete s Ježíšem. Ježíš je Cesta a my půjdeme s Ním, protože On šel. Když byl mezi námi, Ježíš putoval. Chodil, uzdravoval nemocné, staral se o chudé, zjednával spravedlnost; putoval, kázal, učil. Ježíš kráčí. Ale cesta, která se nám nejvíce vryla do srdce, je pouť na Kalvárii, cesta kříže. A dnes vy, my, i já, v modlitbě znovu projdeme křížovou cestu. A pohlédneme na procházejícího Ježíše a půjdeme s ním.
Ježíš na své pouti je Bohem, který vychází sám ze sebe, aby kráčel mezi námi. Činí to, co tolikrát slyšíme při mši svaté: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“. Vzpomínáte si? Slovo se stalo člověkem kráčejícím mezi námi. A to dělá z lásky. Činí tak z lásky. A kříž, který provází každé Světové dny mládeže, je ikonou, je to symbol této pouti. Kříž dodává nejvyšší smysl největší lásce, lásce, kterou chce Ježíš obsáhnout náš život. Náš život? Ano, tvůj, tvůj a tvůj, život každého z nás. Ježíš putuje za mne. Musíme to říci všichni. Ježíš podstupuje tuto cestu za mě, aby za mě položil svůj život. A nikdo nemá větší lásku než ten, kdo vydává život za své přátele, než ten, kdo dává svůj život za druhé. Nezapomínejte na to: nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život, a Ježíš tomu učil. Proto když hledíme na Ukřižovaného, který je tak bolestný, je to něco tak drsného, vidíme krásu lásky, která dává svůj život za každého z nás. Jeden velmi věřící člověk pronesl větu, která mě velmi zasáhla. Řekl: „Pane, díky tvé nevýslovné agónii mohu věřit v lásku. Pane, díky tvé nevýslovné agónii mohu věřit v lásku“.
Ježíš jde, ale v něco doufá, doufá, že půjdeme spolu s ním, doufá, že se podíváme... Nevím, doufá, že otevře okna mé duše, tvé duše, duše každého z nás. Jak ošklivé jsou uzavřené duše, které zasévají dovnitř a usmívají se uvnitř! Nemají žádný smysl. Ježíš putuje a doufá, že nám svou láskou, svou něhou poskytne útěchu, osuší naše slzy.
Teď vám položím otázku, ale neodpovídejte nahlas, každý si odpovězte sám v sobě. Pláču někdy? Jsou v životě věci, které mě nutí plakat? Všichni jsme v životě plakali a stále pláčeme. A tam je Ježíš s námi, pláče s námi, protože nás doprovází v temnotě, která nás vede k pláči.
Teď se chvíli ztišíme a každý z nás ať řekne Ježíši, kvůli čemu v životě pláče; každý z nás mu to teď v tichu řekne.
[chvíle ticha]
Ježíš svou něhou osuší naše skryté slzy. Ježíš doufá, že svou blízkostí naplní naši osamělost. Jak smutné jsou chvíle samoty! On je tu, chce tuto samotu utišit. Ježíš chce překlenout náš strach, tvé i mé obavy, ony temné obavy, chce je naplnit svou útěchou. A doufá, že nás podnítí k tomu, abychom na sebe vzali riziko lásky. Protože víte, víte to lépe než já, že milovat je riskantní. Člověk musí podstoupit toto riziko plynoucí z lásky. Je to riziko, ale stojí za to ho podstoupit, a On nás v něm doprovází. Vždycky nás doprovází. Vždycky jde s námi. Stále, po celý život, je s námi.
Nechtěl bych říkat mnoho dalších věcí. Dnes s Ním půjdeme po cestě Jeho utrpení, po cestě našich starostí, po cestě naší samoty.
V následující chvíli ticha ať každý z nás pomyslí na své vlastní utrpení, pomyslí na své vlastní starosti, pomyslí na své vlastní trápení. Nebojte se, přemýšlejte o tom. A myslete na touhu duše, která by se chtěla opět usmívat.
[chvíle ticha]
A Ježíš jde až ke kříži, umírá na kříži, aby se naše duše mohla usmívat. Amen.
