Papež při nešporách s portugalskou církví: Kéž církev obejme svět skrze naději evangelia

Paolo Ondarza – Vatican News

Církevní cesta není imunní vůči únavě a sklíčenosti a často nám hrozí, že se zapleteme do sítí rezignace a pesimismu. Je třeba znovu probudit neklid evangelia, takto František povzbudil biskupy, kněze, jáhny, zasvěcené muže a ženy, seminaristy a pastorační pracovníky v Lisabonu během nešpor v královském klášteře Santa Maria de Belèm, známém jako Mosteiro dos Jeronimos.

Papež varoval ty, kdo přijímají zasvěcený život, před rizikem proselytismu a rizikem, že se stanou úředníky v církevní službě. Jak prohlásil, církev neodděluje spravedlivé a hříšníky: přijímá všechny a neukazuje prstem.

Riziko únavy

Únava Petra a prvních učedníků, kteří se v noci vydali na ryby a vrátili se s prázdnýma rukama, je pocit, který sdílí i dnešní církev:

Je to poměrně rozšířený pocit v zemích starobylé křesťanské tradice, které procházejí mnoha společenskými a kulturními změnami a jsou stále více poznamenány sekularismem, lhostejností k Bohu a rostoucím odstupem od praktikování víry. A to je často zdůrazněno zklamáním a hněvem, který někteří pociťují vůči církvi, někdy kvůli našemu špatnému svědectví a skandálům, které znetvořily její tvář a které volají po pokorném a neustálém očišťování, počínaje výkřikem bolesti obětí, který má být vždy přijat a vyslyšen.

Ježíš nadále pozvedá svou Nevěstu

Vnímání selhání vede k pokušení chtít vystoupit z lodi, říká papež:

Místo toho je třeba přinášet námahu a slzy Pánu, a pak čelit pastoračním a duchovním situacím tak, že se jim postavíme s otevřeným srdcem a společně prožijeme novou cestu vpřed v důvěře, že nám Ježíš nadále podává ruku a pozvedá svou milovanou Nevěstu.

Povoláni k tomu, aby znovu rozhodili sítě

Stejně jako učedníky i nás Ježíš hledá v naší osamělosti a krizích, aby nám pomohl začít znovu. Vstupuje do člunu, aby změnil jejich život, zve je, aby vypluli na moře, a to právě ve chvíli, kdy rybáři, kteří vyprali své prázdné sítě, neměli jinou možnost než se vrátit domů s prázdnýma rukama:

Bratři a sestry, to, co prožíváme, je jistě těžká doba, ale Pán se dnes této církve ptá: „Chcete vystoupit z lodi a potopit se do zklamání, nebo mi chcete dovolit vstoupit a nechat znovu převzít kormidlo skrze novost mého Slova? Chceš se jen držet minulosti, kterou máš za sebou, nebo chceš znovu nadšeně nahodit sítě pro rybolov?“.

Přechod od poraženectví k víře

„Jsme povoláni znovu nahodit sítě a obejmout svět nadějí evangelia. Není tedy čas vzdávat se, kotvit na břehu, ohlížet se zpět nebo utíkat před touto dobou, protože nás děsí, a utíkat se k formám a stylům minulosti“, upozorňuje František: je to čas, který nám Pán dává, abychom se odvážili na moře evangelizace a misie a přešli, aniž bychom ochabovali v adoraci před Pánem, „od poraženectví k víře“:

Je třeba opustit břeh zklamání a nehybnosti, distancovat se od sladkobolného smutku a ironického cynismu, které nás napadají tváří v tvář těžkostem.

Neuchylovat se do minulosti. Evangelium je dnes určeno všem

Odmítat tedy pastoraci nostalgie a lítosti, existuje jen jediné přání: aby se evangelium dostalo ke každému. Papež cituje mladého světce João de Brito, který před staletími odešel do Indie a který, aby mohl hlásat Ježíše, mluvil a oblékal se stejně jako ti, které potkával:

I my jsme povoláni ponořit své sítě do doby, ve které žijeme, vést dialog s každým, učinit evangelium srozumitelným, i když kvůli tomu můžeme riskovat nějaké bouře.

Bez dialogu církev stárne

Nikdy tedy nezapomínejte, že pastorační činnost je třeba vykonávat společně. Bez dialogu, spoluodpovědnosti a účasti, varuje papež, církev stárne: „Petr řídí bárku, ale na lodi jsou všichni povoláni spustit sítě“, poznamenává papež, upozorňuje na škodlivé předstírání soběstačnosti a vyzývá všechny k utváření vztahů a synodality:

Církev je synodální, je to společenství, vzájemná pomoc, společná cesta. To je cílem současné synody, která bude mít svůj první okamžik v říjnovém shromáždění. Na lodi církve musí být místo pro všechny: všichni pokřtění jsou povoláni nastoupit na palubu a hodit své sítě a osobně se zavázat k hlásání evangelia. To je velká výzva, zejména v kontextech, kde jsou kněží a zasvěcené osoby unaveni, protože zatímco pastorační potřeby rostou, je jich stále méně. Na tuto situaci se však můžeme dívat jako na příležitost zapojit laiky s bratrským nadšením a zdravou pastorační tvořivostí.

Bez světskosti, ale nikdy ne bez světa

„Nikdy bez druhých, ale nikdy bez světa. Bez světskosti, ale ne bez světa v atmosféře konstruktivního bratrství“, pokračoval Svatý otec. Výzva, kterou Ježíš před dvěma tisíci lety adresoval učedníkům, je stejně aktuální jako kdykoli předtím: stát se rybáři lidí znamená „lovit lidi a vytahovat je z moře“, které je v Písmu často spojováno s prostorem zla; „pomáhat jim povstat z míst, kde se potopili, pozvedat je z každé formy smrti“.

Mandát, který papež v tento první den své 42. mezinárodní apoštolské cesty zanechává portugalské církvi, zní: „přinášet evangelium v multikulturní společnosti, blízkost Otce v situacích nejistoty a nouze, které narůstají zejména mezi mladými lidmi; Kristovu lásku tam, kde je rodina křehká a vztahy zraněné; radost z Ducha tam, kde vládne demoralizace a fatalismus“.

V dnešní společnosti je tolik temnoty, dokonce i zde v Portugalsku. Máme pocit, že chybí nadšení, odvaha snít, síla čelit výzvám, důvěra v budoucnost; a zatím se pohybujeme v nejistotě, v ekonomické nouzi, za absence sociálního přátelství, v nedostatku naděje. Nám jako církvi je svěřen úkol ponořit se do vod tohoto moře tím, že spustíme síť evangelia, aniž bychom ukazovali prstem, ale abychom lidem naší doby přinesli nabídku nového života, Ježíšova života.