První papežova řeč v Lisabonu: Sním o Evropě, která uhasí válečná ohniska a zažehne naději

Tiziana Campisi – Vatican News

Z Lisabonu, města, které do sebe pojímá různé národy a kultury a které se v těchto dnech stává ještě univerzálnějším, František v prvním projevu své 42. apoštolské cesty zaměřuje své úvahy na Evropu v tomto bouřlivém okamžiku dějin, v němž je cítit nedostatek odvážných cest k míru. „Zdá se, že starý kontinent nenabízí kreativní cesty k ukončení války na Ukrajině a mnoha konfliktů, které zachvacují svět“, poznamenává papež. Při pohledu na Západ, jehož technologie, zodpovědné za pokrok a globalizaci světa, samy o sobě nestačí, stejně jako nestačí nejdokonalejší zbraně, papež vyjadřuje své znepokojení nad pokračujícími investicemi do zbrojení a svěřuje se se svou vizí budoucnosti.

Sním o Evropě, srdci Západu, která by svou vynalézavostí uhasila válečná ohniska a rozsvítila světla naděje; o Evropě, která by uměla znovu objevit svou mladistvou duši, snící o velikosti celku a jdoucí nad rámec okamžitých potřeb; o Evropě, která by zahrnula národy a lidi, aniž by se honila za teoriemi a ideologickou kolonizací.

V mladých lidech je naděje na lepší budoucnost

Pro Františka je prioritou bránit lidský život, ohrožený utilitaristickými zásahy, které ho využívají a odhazují. Jeho myšlenky směřují k mnoha nenarozeným dětem a starým lidem, kteří jsou ponecháni sami sobě napospas, k namáhavému přijímání, ochraně, podpoře a integraci těch, kteří přicházejí z daleka a klepou na dveře, k osamělosti mnoha rodin, které obtížně přivádějí na svět děti a vychovávají je. Toto je Západ, kde se odepisují staří lidé, Západ se zdmi s ostnatým drátem, masakry na moři a prázdnými kolébkami, v němž se tváří v tvář těžkému životu nabízejí pohodlná řešení, ukvapené a chybné léky, jako je snadný přístup ke smrti, prohlásil s poukazem na sofistikované zákony o eutanazii. Nadějí je však oceán mladých lidí, který v těchto dnech proudí do Lisabonu, kteří pěstují touhu po jednotě, míru a bratrství.

Nejsou v ulicích, aby vykřičeli svůj hněv, ale sdílejí naději evangelia. A jestliže dnes z mnoha stran zaznívá atmosféra protestů a nespokojenosti, živná půda pro populismus a konspiraci, Světové dny mládeže jsou příležitostí ke společnému budování. Oživují touhu vytvářet nové, vyjet na širé moře a společně plout vstříc budoucnosti.

Světové dny mládeže impulsem k univerzální otevřenosti

Při pohledu na město, které hostí Světové dny mládeže, nejzápadnější hlavní město kontinentální Evropy, František zdůraznil, že jako takové připomíná potřebu otevřít širší cesty setkávání, jak to již dělá Portugalsko, zejména se zeměmi z jiných kontinentů, které sdílejí stejný jazyk. Odtud pramení očekávání XXXVII. mezinárodního setkání mládeže.

Doufám, že Světové dny mládeže budou pro starý kontinent impulsem k univerzální otevřenosti. Kvůli Evropě, skutečné Evropě, kterou svět potřebuje: potřebuje její roli stavitele mostů a mírotvorce ve své východní části, ve Středomoří, v Africe a na Blízkém východě. Tímto způsobem bude Evropa schopna vnést do mezinárodního scénáře svou specifickou originalitu, kterou nastínila v minulém století, kdy z tyglíku světových konfliktů vykřesala jiskru smíření.

Lisabon město setkání

Již v úvodu svého projevu papež vyzdvihl rysy portugalského hlavního města, města setkávání, které zahrnuje různé národy a kultury a které se v těchto dnech stává ještě univerzálnějším, s multietnickým a multikulturním charakterem. Odhaluje tak kosmopolitní rys Portugalska, jenž se zrodil z touhy otevřít se světu a poznávat ho, neboť tato země přiléhá k moři, o němž zpívali četní lusofonní spisovatelé a básníci z různých období, jako například Luís Vaz de Camões, Amália Rodrigues, Sophia de Mello Breyner Andresen a Daniel Faria.

Z portugalského hlavního města podnět k míru mezi národy

Lisabon, město oceánu, připomíná důležitost celku, aby se o hranicích uvažovalo jako o oblastech kontaktu, nikoli jako o hranicích, které oddělují, říká papež, který poukazuje na to, že ačkoli dnešní velké problémy jsou globální, ve skutečnosti tváří v tvář společným problémům je svět rozdělený, nebo přinejmenším není dostatečně soudržný, neschopný společně čelit tomu, co všechny uvádí do krize. A zdá se, že planetární nespravedlnost, války, klimatická a migrační krize převažují nad schopností a vůlí společně čelit těmto výzvám. Ale právě portugalské hlavní město může navrhnout změnu tempa, dodává František a připomíná podpis Lisabonské smlouvy o reformě Evropské unie v roce 2007, v níž se uvádí, že Unie usiluje o podporu míru, svých hodnot a blahobytu svých národů a vztahem ke zbytku světa přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji Země, solidaritě a vzájemnému respektu mezi národy, volnému a spravedlivému obchodu, odstranění chudoby a ochraně lidských práv.

Staveniště naděje pro společné dobro

Papež pak opět čerpá z jednoho portugalského autora Fernanda Pessoa, aby představil tři staveniště naděje, na nichž můžeme všichni společně pracovat: životní prostředí, budoucnost, bratrství. Když mluví o životním prostředí, vyzývá k jeho ochraně.

Oceány se přehřívají a z jejich hlubin vyplouvá na povrch špína, kterou jsme znečistili náš společný domov. Z velkých zásobáren života děláme skládky plastu. Oceán nám připomíná, že lidský život je povolán k souznění s prostředím větším, než jsme my sami, které je třeba pečlivě opatrovat s ohledem na mladé generace.

Co se týče budoucnosti, jde o mladé lidi, zdůrazňuje papež a popisuje mnoho faktorů, které je dnes odrazují, jako je nedostatek práce, zběsilý rytmus, do něhož jsou ponořeni, rostoucí životní náklady, obtížné hledání bydlení a ještě znepokojivější strach zakládat rodiny a přivádět na svět děti.

V Evropě a obecněji na Západě jsme svědky smutné sestupné fáze demografické křivky: zdá se, že pokrok je otázkou technického rozvoje a pohodlí jednotlivců. Budoucnost si naopak žádá, abychom řešili pokles porodnosti a upadající vůli k životu. Dobrá politika v tom může udělat mnoho, může se z ní zrodit naděje.

Úkol politiky

Politika nesmí držet moc, ale dát lidem sílu k naději, pokračuje František, napravit ekonomickou nerovnováhu trhu, který produkuje bohatství, ale nerozděluje je, čímž ochuzuje duše o zdroje a jistoty. Politika má prozíravě investovat do budoucnosti, do rodin a dětí a podporovat mezigenerační spojenectví, což připomíná portugalský sentiment saudade, touhu po nepřítomném dobru, jež se znovu rodí pouze v kontaktu s vlastními kořeny. A také je důležité vzdělání, které nemůže předávat pouze technické pojmy pro ekonomický pokrok, ale je určeno k tomu, aby vstoupilo do historie, předávalo tradici, posílilo náboženské sklony člověka a podpořilo sociální přátelství.

Pěstování smyslu pro společenství a ohled na bližního

Konečně staveniště bratrství. Křesťané se učí bratrství od Ježíše Krista, ale František adresuje všem výzvu, aby se věnovali bližnímu.

V obecném kontextu globalizace, která nás sbližuje, ale nedává nám bratrskou blízkost, jsme všichni povoláni pěstovat smysl pro společenství, počínaje hledáním bližního. Protože, jak poznamenal Saramago, „to, co dává pravý smysl setkání, je hledání, a člověk musí ujít dlouhou cestu, aby dosáhl toho, co je blízko“.

Citát z románu „Todos os nomes“ od nositele Nobelovy ceny za portugalskou literaturu Joseho Saramaga je pro papeže vodítkem k tomu, aby vyzdvihl krásu toho, že v sobě rozpoznáme bratry a sestry, kteří pracují pro společné dobro a nechávají za sebou kontrasty a názorové rozdíly“. František poukázal na příklad „mladých lidí, kteří nás svým voláním po míru a touhou po životě vedou k tomu, abychom bořili strnulé ploty přináležitosti vztyčené ve jménu odlišných názorů a přesvědčení“.

Vnímejme, že jsme všichni bratrsky povoláni k tomu, abychom společně dávali naději světu, ve kterém žijeme, a této nádherné zemi.