Střezte se duchovního zesvětštění a klerikalismu, píše papež kněžím římské diecéze

Vatican News

Obsáhlý list, nesoucí datum 5. srpna, na památku zázraku Panny Marie Sněžné a posvěcení baziliky Panny Marie Větší a zveřejněný v pondělí 7. srpna, papež František pojímá jako duchovní povzbuzení kněžím své diecéze. Jeho pozadím je proces reformy římského vikariátu, který byl zahájen apoštolskou konstitucí In ecclesiarum communione z ledna letošního roku a řadou jmenování provedených v následujících měsících.

V úvodním poděkování adresátům svého listu František připomíná, že i pro kněze mají být tyto letní dny časem, kdy načerpají sil po námaze kněžské služby, a zdůrazňuje, že tato služba se nepoměřuje pastoračními úspěchy. Ježíš od apoštolů nepožadoval pracovní plán diktovaný kritériem efektivity, ale nabízel péči a občerstvení. V témže duchu si papež František, podle svých slov, přeje sdílet své úvahy: „Vnímám, že jsem na cestě s vámi, a rád bych vám dal pocítit, že jsem vám nablízku ve vašich radostech i utrpeních, ve vašich projektech i práci, ve vašich hořkostech i pastoračních útěchách. To je doprovázeno modlitbou, aby tato naše Matka církev, povolaná předsedat v lásce, pěstovala vzácný dar společenství především sama v sobě“.

„Drazí bratři“, pokračuje papež, „ptám se sám sebe: co od nás Pán v této naší době žádá, kam nás vede Duch, který nás pomazal a poslal jako apoštoly evangelia? V modlitbě se mi stále vrací, že na nás Bůh naléhá, abychom šli do hloubky v boji proti duchovnímu zesvětštění“. Toto téma je toposem Bergogliova učení, který se v listě opětovně vrací ke knize Meditace o církvi (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2010, str. 172) francouzského jezuity Henriho de Lubaca (1896-1991), z níž pochází pojem duchovní zesvětštění, který František přepracoval a shrnul takto:

„Způsob života, který redukuje duchovnost na zdání: vede nás k tomu, abychom byli 'nádeníky duchovna', lidmi oděnými do posvátných forem, kteří ve skutečnosti nadále myslí a jednají podle módy tohoto světa. K tomu dochází, když se dáme okouzlit svody pomíjivosti, průměrnosti a zvyku, pokušeními moci a společenského vlivu. A dále marnivostí a narcismem, doktrinální neústupností a liturgickým estetismem..., to znamená, že namísto Boží slávy vyhledáváme lidskou slávu a osobní blahobyt. Jak v tom všem nerozpoznat aktualizovanou verzi onoho pokryteckého formalismu, který Ježíš viděl u některých tehdejších náboženských představitelů a který mu v průběhu jeho veřejného života způsobil snad více utrpení než cokoli jiného?“.

Duchovní zesvětštění je „zdvořilé“ pokušení, protože se plíživě vkrádá a umí se dovedně skrývat za dobré zdání, a to i v rámci 'náboženských' motivací, pokračuje papež, což souvisí s dalším rysem úpadku, který František nepřestává pranýřovat: klerikalismem.

„Promiňte, že to opakuji“, vysvětluje římský biskup, „ale myslím, že mi jako kněží rozumíte, protože i vy sdílíte to, v co věříte, upřímně, podle té krásné a typicky římské (dialektálně římské!) vlastnosti, kdy upřímnost rtů vychází ze srdce a chutná po srdci! A já, jako starý člověk, mám chuť vám od srdce říct, že mi dělá starosti, když upadáme zpět do forem klerikalismu; když, možná aniž bychom si to uvědomovali, dáváme lidem najevo, že jsme nadřazení, privilegovaní, postaveni výše, a tedy odděleni od ostatního svatého Božího lidu“.

Papež připomíná proroka Ezechiela, svatého Augustina a svatého Pavla, aby uzavřel, že „toto je kněžský duch: činit ze sebe služebníky Božího lidu, a nikoli pány, umývat nohy svým bratrům, nikoli je svýma nohama rozdupat“.

Klerikalismus, dodává papež, však může postihnout každého, dokonce i laiky a pastorační pracovníky: člověk může při vykonávání svých služeb a charismat skutečně přijmout klerikálního ducha, žít své povolání elitářským způsobem, uzavírat se do své vlastní skupiny a stavět zdi vůči okolí, rozvíjet majetnické vazby vůči rolím ve společenství, pěstovat arogantní a povýšené postoje vůči druhým. A symptomy takového klerikalismu jsou právě ztráta ducha chval a radostné nezištnosti. Ďábel se vkrádá, když se pěstují stížnosti, negativismus a chronická nespokojenost s tím, co se nedaří. Takto se ironie stává cynismem a necháváme se pohltit atmosférou kritiky a hněvu kolem nás, místo abychom byli těmi, kdo s evangelijní prostotou a mírností, s laskavostí a úctou pomáhají svým bratrům a sestrám vyjít z tekutých písků nevrlosti.

„Vyhrňme si rukávy a pokrčme kolena (vy, kteří můžete!)“, píše papež František na závěr, „modleme se k Duchu svatému jeden za druhého, prosme ho, aby nám pomohl neupadnout v osobním životě i v pastoračním působení do onoho náboženského zdání plného tolika věcí, ale prostého Boha, abychom nebyli činovníky posvátna, ale vášnivými hlasateli evangelia, nikoli státními kleriky, ale pastýři lidu. Potřebujeme osobní a pastorační obrácení“.

Nakonec se papež obrací k římské patronce, Salus Populi Romani: „Prosil jsem Pannu Marii, aby vás chránila a pečovala o vás, osušila vaše skryté slzy, oživila ve vás radost ze služby a denně z vás činila pastýře zamilované do Ježíše, připravené z lásky k němu dávat svůj život bez míry“.