Tisková konference s papežem Františkem v závěru apoštolské cesty do Portugalska
Vatican News
Matteo Bruni: Dobrý večer, Vaše Svatosti, vracíme se omlazení a radostní z tohoto Světového dne mládeže, na kterém jsme se mohli konfrontovat s otázkami a očekáváními mladých lidí, pokud jde o církev, víru a také svět. A mohli jsme si vyslechnout vaši odpověď ve vašich slovech, vaší přítomnosti. Nyní je tu několik otázek od novinářů, ale nejprve jste chtěl něco říci vy:
Dobrý večer a moc děkuji za tento zážitek, dnes slavíme jedny narozeniny. (Bruni: „Rita Cruzová“) Všechno nejlepší! Pak přijde na řadu dort!
Aura Maria Vista Miguel - RÁDIO RENASCENÇA
Vaše Svatosti, především vám děkuji za vaši návštěvu Portugalska. Všichni ji již považují za úspěšnou. Všichni jsou nadšeni. Děkujeme, že jste přijel. Jeden významný představitel portugalské policie mi řekl, že ještě nikdy neviděl tak ukázněný a pokojný dav. Bylo to nádherné. Moje otázka se týká Fatimy. Víme, že jste se tam v tichosti pomodlil v kapličce Zjevení. Ale očekávalo se, že právě na místě, kde Panna Maria vyslovila prosbu, aby se lidé modlili za konec války (a my jsme v současné době bohužel ve válce), se od Svatého otce dočkáme obnovení této modlitby za mír, a to veřejně. Ve Fatimě se na vás upíraly oči celého světa. Proč jste to neudělal?
Modlil jsem se, modlil jsem se. Modlil jsem se k Panně Marii a modlil jsem se za mír. Nedělal jsem reklamu. Ale modlil jsem se. A tuto modlitbu za mír musíme neustále opakovat. Ona o to prosila už za první světové války. A tentokrát jsem (o toto) Pannu Marii požádal. Modlil jsem se, nedělal jsem reklamu.
João Francisco Gonçalves Gomes - OBSERVADOR
V únoru letošního roku byla zveřejněna zpráva o realitě zneužívání v Portugalsku, jehož obětí se v posledních desetiletích stalo téměř pět tisíc dětí. Ptám se vás: jste informováni o této zprávě doručené biskupům? Co by se podle vás mělo stát s biskupy, kteří o případech zneužívání věděli a neoznámili je úřadům?
Jak všichni víte, soukromě jsem přijal skupinu lidí, kteří byli zneužiti. Jako vždy v těchto případech jsme vedli dialog o této pohromě, o této strašné metle. V církvi jsme se chovali víceméně stejně, jako se v současnosti chováme v rodinách a v sousedských vztazích: kryjeme... Pomysleme, že 42 % zneužívání se odehrává v rodinách nebo v sousedství. Stále musíme dozrávat a pomáhat tyto věci odhalovat. Od bostonského skandálu si církev uvědomila, že nelze jít náhodnými cestami, ale že je třeba takříkajíc chytit býka za rohy. Před dvěma a půl lety se konalo setkání předsedů biskupských konferencí, kde byly předloženy i oficiální statistiky o zneužívání. A ty jsou vážné, situace je velmi vážná. V církvi existuje věta, kterou neustále používáme: nulová tolerance, nulová tolerance. A pastýři, kteří nějakým způsobem nepřevzali odpovědnost, musí za tuto nezodpovědnost nést odpovědnost... Je to velmi drsný svět zneužívání, a proto nás vyzývám, abychom o tom všem mluvili velmi otevřeně.
Pokud jde o otázku, jak probíhá proces v portugalské církvi: probíhá dobře. Probíhá dobře a s klidem, v případech zneužívání se hledá seriózní přístup. Čísla jsou někdy nakonec přehnaná, trochu kvůli komentářům, které vždycky rádi děláme, ale skutečnost je taková, že to jde dobře, a to mi dodává určitý klid.
Rád bych se dotkl jedné věci a chtěl bych vás, novináře, požádat o spolupráci. Máte dnes telefon? Telefon. No, na kterémkoli z těchto telefonů máte za poplatek a s heslem přístup k sexuálnímu zneužívání dětí. To vstupuje do našich domovů a sexuální zneužívání dětí je natáčeno v přímém přenosu. Kde se to natáčí? Kdo jsou pachatelé? Je to jedna z nejvážnějších pohrom, vedle celého světa (...), ale chci to zdůraznit, protože si někdy neuvědomujeme, že věci jsou tak radikální. Když zneužijete dítě k tomu, abyste z toho udělali podívanou, přitáhne to pozornost. Zneužití je jako byste oběť pozřeli, že? Nebo ještě hůř, ublížili jí a nechali ji naživu. Mluvit se zneužívanými lidmi je velmi bolestná zkušenost, což je pro mě také dobré, nikoli proto, že by mne těšilo, čemu naslouchám, ale protože mi to pomáhá toto drama přijmout. To znamená, že na vaši otázku bych odpověděl: proces probíhá dobře, jsem informován o tom, jak se věci vyvíjejí. Zprávy možná situaci zveličily, ale co se přístupu týče, věci se vyvíjejí dobře. Ale také vám tím říkám, nějakým způsobem pomozte, pomozte, aby se vyřešily všechny druhy zneužívání, sexuální zneužívání, které ale není jediné. Jsou i jiné druhy zneužívání, které volají do nebe: dětská práce, zneužívání dětské práce, zneužívání žen. I dnes se v mnoha zemích používá chirurgický zákrok na malých holčičkách: odstraňuje se jim klitoris, a to se děje dnes, provádí se to žiletkou, a potom na shledanou.... Krutost... A v rámci sexuálního zneužívání, které je vážné, se zneužívá dětská práce: existuje kultura zneužívání, kterou musí lidstvo revidovat a obrátit se.
Jean-Marie Guénois - LE FIGARO
Svatý otče, jak se vám daří zdravotně, jak probíhá vaše rekonvalescence? Pět promluv v Portugalsku jste nečetl nebo jen malé části, proč? Měl jste problémy s očima, únavou? Příliš dlouhé texty? Jak se cítíte? A pokud dovolíte drobnou otázku o Francii. Jedete do Marseille, ale Francii jste nikdy nenavštívil. Lidé to nechápou, možná je příliš malá, nebo máte něco proti Francii?
Můj zdravotní stav je v pořádku. Vyndali mi stehy, vedu normální život, nosím bandáž, kterou musím nosit dva tři měsíce, abych se vyhnul případnému vyklenutí břišních útrob, dokud svaly nezesílí. Co se týče zraku: v té farnosti jsem promluvu zkrátil, protože přede mnou svítilo světlo a já nemohl číst. Někteří se prostřednictvím Mattea Bruniho ptali, proč jsem zkrátil homilie, které máte k dispozici. Když mluvím, nejsou to akademické homilie, ale snažím se, aby to bylo co nejsrozumitelnější. Ale vždy, když mluvím, snažím se o komunikaci. Viděli jste, že i v akademické homilii udělám pár vtipů, úsměvných bonmotů, abych řídil komunikaci. U mladých lidí měly dlouhé (připravené) promluvy nějakou podstatu sdělení a já jsem tam z nich vybíral podle toho, jak jsem cítil komunikaci. Položil jsem jim pár otázek a hned mi ozvěna řekla, kam se věc ubírá, jestli je to špatně, nebo ne. Mladí lidé nemají moc velkou pozornost. Pomyslete, že když přednesete jasný projev s myšlenkou, obrazem, citem, tak vás mohou sledovat osm minut. Mimochodem, v Evangelii gaudium, první exhortaci, kterou jsem vydal, jsem napsal dlouhou kapitolu o homilii. Protože tady sedí jeden farář (narážka na dona Benita Giorgettu, faráře v italském Termoli, pozn. red.), který ví, že homilie jsou někdy utrpením, mučením, že se mluví, bla, bla, a lidé... V nějakém malém městě, nevím, jestli je to Termoli, si mezitím muži odejdou zakouřit a pak se vrátí. Církev se musí obrátit k tomuto aspektu homilie: krátké, jasné, s jasným poselstvím a láskyplné. Proto si ověřuji, jak to jde s mladými lidmi, a nechávám je některé části vyslovit. Ale zkrátil jsem to, protože... u mladých lidí potřebuji tu myšlenku.
A přejděme k Francii. Byl jsem ve Štrasburku, pojedu do Marseille, ale ne do Francie. Je problém, který mě trápí, a to je problém Středomoří. Proto jedu do Francie. Vykořisťování migrantů je trestné. Ne tady v Evropě, protože my jsme kulturnější, ale v lágrech severní Afriky... Doporučuji přečíst drobnou knihu, kterou napsal jeden migrant, který, aby se dostal z Guineje do Španělska, strávil myslím tři roky, protože ho zajali, mučili, zotročovali. Migranti v těch lágrech na africkém severu: je to hrozné. V tuto chvíli - minulý týden - sdružení Mediterranea Saving Humans, pracovalo na záchraně migrantů, kteří byli v poušti mezi Tuniskem a Libyí, protože by je tam nechali zemřít. Ta kniha se jmenuje Hermanito, Bratříček, ale dá se přečíst za dvě hodiny, stojí za to. Přečtěte si ji a uvidíte drama migrantů, než se vydají na cestu. Biskupové Středomoří připravují toto setkání i s některými politiky, aby se vážně zamysleli nad dramatem migrantů. Středozemní moře je hřbitov, ale není to ten největší hřbitov. Největším hřbitovem je severní Afrika. To je strašné, přečtěte si to. Kvůli tomu jedu do Marseille. Minulý týden mi prezident Macron (řekl), že má v úmyslu přijet do Marseille a já tam budu půldruhého dne: přijedu odpoledne a následující celý den.
Nemáte nic proti Francii.... (opakuje otázku)
Ne. Ne, je to určitá politika. Navštěvuji malé evropské země. Velké země, Španělsko, Francii, Anglii, nechávám na později, případně. Ale jako volitelnou možnost jsem začal Albánií a pak dalšími malými zeměmi. Není to nic proti Francii, kde jsem navštívil a navštívím dvě města, Štrasburk a Marseille.
Anita Hirschbeck - KNA
V Lisabonu jste řekl, že v církvi je místo pro každého, pro všechny. Církev je otevřená pro všechny, ale zároveň ne všichni mají stejná práva, možnosti v tom smyslu, že například ženy, homosexuálové nemohou přijímat všechny svátosti. Svatý otče, jak vysvětlíte tento rozpor mezi otevřenou církví a církví, která není pro všechny stejná? Děkuji.
Kladete mi otázku na dva různé úhly pohledu. Církev je otevřená pro všechny, pak existují zákony, které upravují život uvnitř církve. Ten, kdo je uvnitř, se řídí legislativou... To, co říkáte o svátostech, je zjednodušení. To neznamená, že církev je uzavřená. Každý se setkává s Bohem na své vlastní cestě uvnitř církve a církev je matkou a vede každého na jeho vlastní cestě. Proto nerad říkám: Ať každý přijde, ale ty, nebo ten, ten, ten... Každý, každý v modlitbě, ve vnitřním dialogu, v pastoračním dialogu s pastoračními pracovníky hledá cestu vpřed. Proto dělat otázku z toho, proč ne homosexuálové? Všichni! A Pán má jasno: nemocní, zdraví, staří i mladí, oškliví i krásní, dobří i zlí! Existuje jakoby pohled, který nechápe toto pojetí církve jako matky a myslí si o ní, že je to jakási „firma“, do které když chceš vstoupit, musíš dělat tohle, dělat to takhle a ne jinak... Jiná věc je služebnost v církvi, která je cestou, jak vést stádce kupředu, a jednou z důležitých věcí je trpělivost ve služebnosti: doprovázet lidi krok za krokem na jejich cestě ke zralosti. Každý z nás má tuto zkušenost: že nás matka církev doprovázela a doprovází na naší vlastní cestě zrání. Nemám rád redukci, to není církevní, to je gnostické. Je to jako gnostická hereze, která je dnes poněkud módní. Určitý gnosticismus, který redukuje církevní skutečnost na ideje, a to nepomáhá. Církev je matka, přijímá každého a každý si v církvi razí svou cestu, bez publicity, a to je velmi důležité. Děkuji vám za odvahu, že jste položila tuto otázku. Děkuji vám
Matteo Bruni: Papež by se rád podělil o pár myšlenek týkajících se Světových dnů mládeže...
Rád bych řekl něco o tom, jak jsem prožil Světové dny mládeže. Je to už čtvrtý ročník, který jsem zažil. První byl v Rio de Janeiru, který byl monumentální, a la brasileira, nádherný! Druhý byl v Krakově, třetí v Panamě, tento je čtvrtý. Tohle je nejpočetnější setkání. Konkrétní, pravdivé údaje říkají, že účastníků bylo více než milion. Více. Vlastně na sobotní noční vigilii se odhadovalo, že jich bylo milion čtyři sta nebo milion šest set tisíc. To jsou vládní údaje. To množství je impozantní. Setkání bylo dobře připravené, z těch, které jsem viděl, bylo nejlépe připravené. A mladí lidé překvapují, mladí lidé jsou mladí... Dělají klukoviny, život je takový, ale snaží se dívat dopředu a jsou budoucností. Předpoklad je doprovázet je, problém je umět je doprovázet a aby se neodtrhli od svých kořenů. Proto tolik trvám na dialogu starých a mladých, prarodičů s vnoučaty. Tento dialog je důležitý, důležitější než dialog rodičů s dětmi. S prarodiči, protože tam mají své kořeny. Mladí lidé jsou věřící, hledají víru, která není nepřátelská, není umělá, není zákonická, je to setkání s Ježíšem Kristem. A to není snadné. Říká se: "Ale mladí lidé ne vždycky žijí podle morálky...". Kdo z nás neudělal v životě morální chybu? Každý! Proti přikázáním nebo vůči někomu, každý z nás má ve svém životním příběhu své vlastní pády. Život už je takový. Ale Pán na nás vždy čeká, protože je milosrdný a je to Otec, a milosrdenství přesahuje všechno. Pro mě byly Světové dny mládeže krásné, než jsem nastoupil do letadla, byl jsem s dobrovolníky, kterých bylo 25 000! Mystika, angažovanost, která byla opravdu krásná, nádherná. Toto jsem chtěl říct o Dnech mládeže.
Justin McLellan - CNS
Když mluvíme o Světových dnech mládeže, slyšeli jsme v posledních dnech několik svědectví mladých lidí, kteří se potýkali s duševním zdravím, s depresemi. Bojovali jste za to někdy? A pokud se někdo rozhodne spáchat sebevraždu, co byste řekl rodinným příslušníkům tohoto člověka, kteří kvůli katolickému učení o sebevraždě trpí v domnění, že odešel do pekla?
Sebevraždy mladých jsou dnes závažné, jejich počet je nezanedbatelný. Existují. Média o tom tolik nemluví, protože o tom neinformují. Tady jsem byl v dialogu s mladými lidmi - ne ve zpovědnici - využil jsem příležitosti k dialogu. Jeden sympatický mladý muž mi řekl: „Můžu se vás na něco zeptat? Co si myslíte o sebevraždě?“. Nemluvil naším jazykem, ale já jsem mu dobře rozuměl a začali jsme mluvit o sebevraždě. A na konci mi řekl: „Děkuji vám, protože loni jsem byl nerozhodný, jestli to mám udělat, nebo ne“. Je tu tolik ztrápených mladých lidí, v depresi, ale nejen psychické ... pak v některých zemích, které kladou velké nároky na studium, mladí lidé, kteří nemohou získat titul nebo najít práci, páchají sebevraždy, protože se velice stydí. Neříkám, že je to na denním pořádku, ale je to problém. Je to aktuální problém. Je to něco, co se děje.
Matteo Bruni: Děkuji vám, Vaše Svatosti, za vaše odpovědi.
A děkuji vám za to, co jste udělal, a prosím, nezapomeňte na „Hermanito“, knihu o migrantech. Děkuji vám.
(Neoficiální přepis a překlad vatikánských médií)