Promluva papeže Františka na konferenci o Středomoří v Marseille
Zde si můžete prohlédnout kompletní záznam papežova projevu:
PAPEŽ FRANTIŠEK
Pane prezidente republiky,
drazí bratři biskupové,
vážení starostové a představitelé měst a území omývaných Středozemním mořem,
přátelé a přítelkyně!
Srdečně vás zdravím a děkuji každému z vás, že jste přijali pozvání kardinála Avelina k účasti na těchto setkáních. Děkuji vám za vaši práci a za cenné úvahy, o které jste se podělili. Po setkáních v Bari a Florencii pokračuje cesta ve službě středomořským národům: i zde jsou církevní a občanští představitelé spolu nikoli proto, aby řešili vzájemné zájmy, ale podněcuje je touha ujmout se člověka. Děkuji vám, že tak činíte společně s mladými lidmi, přítomností a budoucností církve a společnosti.
Město Marseille je velmi staré. Založili je řečtí mořeplavci, kteří se připlavili z Malé Asie, a mýty o jeho zrodu vyprávějí příběh lásky mezi emigrujícím námořníkem a domorodou princeznou. Od svých počátků má město kosmopolitní charakter, v němž se jednotlivé prvky skládají v celek: přijímá bohatství z moře a poskytuje vlast těm, kteří už žádnou nemají. Marseille nám říká, že navzdory obtížím je soužití možné a je zdrojem radosti. Na mapě mezi Nice a Montpellier se zdá, že Marseille téměř vykresluje úsměv; a já o ní rád přemýšlím tímto způsobem, protože Marseille je „úsměv Středomoří“. Rád bych vám tedy nabídl několik myšlenek, týkajících se třech skutečností, jimiž se Marseille vyznačuje: moře, přístav a maják. Jsou to tři symboly.
1. Moře. Příliv národů učinil z tohoto města mozaiku naděje, s jeho velkou multietnickou a multikulturní tradicí, kterou reprezentuje více než šedesát konzulátů přítomných na jeho území. Marseille je současně pluralitní i výjimečné město, neboť právě jeho pluralita, která je výsledkem setkávání se světem, činí jeho historii výjimečnou. Dnes často slýcháme, že středomořské dějiny jsou spletí konfliktů mezi různými civilizacemi, náboženstvími a vizemi. Nepřehlížejme problémy, protože existují, ale nenechme se zmást: výměna, k níž mezi národy docházelo, učinila ze Středomoří kolébku civilizace, moře překypující poklady, a to do té míry, že, jak napsal jeden velký francouzský historik, Středomoří „není jedna krajina, ale nespočet krajin. Není to jedno moře, ale sled moří, do kterého po tisíciletí vše proudí, aby tak komplikovalo a obohacovalo jeho dějiny“ (F. BRAUDEL, La Méditerranée, Paris 1985, 16). Středozemní moře (Mare nostrum) je prostorem setkávání: mezi abrahámovskými náboženstvími; mezi řeckým, latinským a arabským myšlením; mezi vědou, filozofií a právem a mezi mnoha dalšími skutečnostmi. Zprostředkovává světu vysokou hodnotu člověka, obdařeného svobodou, otevřeného pravdě a potřebujícího spásu. Člověka, který vidí svět jako zázrak, který je třeba objevit, a zahradu, kterou je třeba obývat, ve znamení Boha, který uzavírá spojenectví s lidmi.
Jeden významný starosta nespatřoval ve Středomoří otázku konfliktu, ale mírovou odpověď, a sice „počátek a základ míru mezi všemi národy světa“ (G. LA PIRA, Závěrečný proslov na prvním Středomořském kolokviu, 6. října 1958). Řekl totiž: „Taková reakce [...] je možná, pokud vezmeme v úvahu společné historické a takříkajíc trvalé poslání, které Prozřetelnost přidělila v minulosti, přiděluje v současnosti a v jistém smyslu přidělí v budoucnosti lidem a národům, kteří žijí na březích tohoto tajemného, rozšířeného Tiberiadského jezera, jímž je Středozemní moře“ (Úvodní projev na prvním Středomořském kolokviu, 3. října 1958). Tiberiadské, tedy Galilejské jezero, či moře (Mare Galilaeae) je místo, kde se v době Kristově soustředilo velké množství národů, kultů a tradic. Právě tam, v „Galileji pohanské“ (srov. Mt 4,15), kterou protíná Via Maris („Mořská cesta“), se odehrávala většina Ježíšova veřejného života. Mnohotvárný a v mnoha ohledech nestabilní kontext byl místem všeobecného hlásání blahoslavenství ve jménu Boha Otce všech, který „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45). Byla to také výzva k rozšíření hranic srdce, k překonání etnických a kulturních bariér. Zde je tedy odpověď, která vychází ze Středozemního moře: toto věčné Galilejské moře vyzývá k tomu, aby se proti rozdělujícím střetům postavila „družnost rozdílů“ (T. BELLO, Benedette inquietudini, Milano 2001, 73). Mare nostrum na křižovatce mezi Severem a Jihem, Východem a Západem soustřeďuje výzvy celého světa, jak o tom svědčí jeho „pět břehů“, nad kterými jste se zamýšleli: severní Afrika, Blízký východ, Černé a Egejské moře, Balkán a románská Evropa. Je to výspa výzev, které se dotýkají všech: pomysleme na klimatickou výzvu, kde Středomoří představuje hotspot, kde se změny projevují nejrychleji; jak důležité je zachovat středozemskou vegetaci (makchii), pokladnici biologické rozmanitosti! Stručně řečeno, toto moře, prostředí, které nabízí jedinečný přístup ke komplexnosti, je „zrcadlem světa“ a nese v sobě globální povolání k bratrství, jedinečné povolání, které je jediným způsobem, jak předcházet konfliktům a překonávat je.
Bratři a sestry, v dnešním moři konfliktů, jsme tu proto, abychom posílili přínos Středomoří a umožnili mu znovu se stát laboratoří míru. Protože to je jeho posláním, být místem, kde se setkávají různé země a reality na základě lidskosti, kterou všichni sdílíme, nikoliv na základě protichůdných ideologií. Ano, Středomoří nevyjadřuje uniformní a ideologické myšlení, ale myšlení mnohostranné a lnoucí ke skutečnosti; myšlení vitální, otevřené a smířlivé, zkrátka myšlení pospolité: to je to slovo. Jak moc je potřebujeme v současné době, kdy zastaralé a bojovné nacionalismy chtějí zničit sen o společenství národů! Ale, nezapomeňme, zbraněmi válčíme, nevytváříme mír, a chtivostí po moci se vždy vracíme do minulosti, a nebudujeme budoucnost.
Kde bychom tedy měli začít, aby mír zapustil kořeny? Na břehu Galilejského jezera Ježíš začal tím, že dal naději chudým a prohlásil je za blahoslavené: vyslechl jejich žádosti, uzdravil jejich rány, jim především hlásal radostnou zvěst o Království. Odtud je třeba začít znovu, od často tichého volání těch posledních, nikoli od těch prvních ve třídě, kteří, ač jsou na tom dobře, pozvedají hlas. Začněme znovu, jako církev a občanské společenství, od naslouchání chudým, které „je nutno objímat, a ne je sčítat“ (P. MAZZOLARI, La parola ai poveri, Bologna 2016, 39), protože jsou to tváře, nikoli čísla. Změna tempa v našich společenstvích spočívá v tom, že s nimi budeme jednat jako s bratry, jejichž příběhy bychom měli znát, a nikoli jako s obtížnými problémy, které máme vyhánět a posílat je domů. Spočívá v tom, že je přijmeme a nebudeme je skrývat, že je integrujeme a nebudeme je odklízet; že jim dáme důstojnost. A Marseille, jak chci zopakovat, je hlavním městem integrace národů. To je vaše pýcha! Dnes je moře lidského soužití zamořeno nejistotou, která zraňuje i nádhernou Marseille. A kde je nejistota, tam je zločin: kde je materiální, vzdělanostní, pracovní, kulturní a náboženská nouze, tam se dláždí půda mafiím a nelegálnímu obchodu. Pouhá angažovanost institucí nestačí, potřebujeme otřást svědomím, abychom odmítli ilegalitu a přitakali solidaritě, která není kapkou v moři, ale nezbytným prvkem k pročištění jeho vod.
Skutečným společenským zlem totiž není ani tak nárůst problémů jako úpadek péče. Kdo se dnes stará o mladé lidi, kteří jsou ponecháni sami sobě a snadno se stávají kořistí kriminality a prostituce? Kdo si je vezme na svědomí? Kdo je nablízku lidem zotročeným prací, která by je měla učinit svobodnějšími? Kdo se stará o rodiny, které se obávají budoucnosti a bojí se přivádět děti na svět? Kdo naslouchá nářkům osamělých starých lidí, kteří jsou namísto úcty odsouváni s falešně důstojnou vyhlídkou na „sladkou smrt“, ve skutečnosti slanější než mořské vody? Kdo myslí na nenarozené děti, odmítané ve jménu klamného práva na pokrok, který je naopak regresí v individuálních potřebách? Dnes dramaticky zaměňujeme děti za pejsky... Můj sekretář mi vyprávěl, že když procházel Svatopetrským náměstím, viděl nějaké ženy, které vezly děti... ale nebyly to děti, v kočárku byli pejsci... Tento zmatek vypovídá o čemsi špatném... Kdo se soucitně podívá za vlastní břehy, aby naslouchal výkřikům bolesti, které se ozývají ze severní Afriky a Blízkého východu? Kolik lidí žije ponořeno do násilí a trpí situacemi nespravedlnosti a pronásledování! A mám na mysli mnoho křesťanů, kteří jsou často nuceni opustit své země nebo tam žít, aniž by jim byla uznána jejich práva, aniž by se těšili plnému občanství. Prosím, zasaďme se o to, aby se ti, kdo jsou součástí společnosti, mohli stát jejími plnoprávnými občany. A pak je tu bolestné volání, které rezonuje ze všech nejvíce a které mění mare nostrum v mare mortuum, mění Středomoří z kolébky civilizace v hrob, kde byla pochována lidská důstojnost. Je to potlačovaný křik migrujících bratrů a sester, jemuž bych rád věnoval pozornost zamyšlením nad druhým obrazem, který nám Marseille skýtá, nad obrazem jejího přístavu. Prvním obrazem bylo moře, druhým přístav.
2. Marseillský přístav je po staletí branou dokořán otevřenou k moři, do Francie a do Evropy. Mnoho lidí odtud odjíždělo za prací a budoucností do zahraničí a mnoho lidí tudy vešlo na (evropský) kontinent se zavazadly plnými naděje. Marseille má velký přístav a je velkou branou, kterou nelze zavřít. Naproti tomu několik středomořských přístavů se zavřelo. A zazněla dvě slova, přiživující obavy lidí: „invaze“ a „nouzový stav“. A přístavy se zavírají... Ale ti, kdo riskují své životy na moři, neorganizují invazi, hledají přijetí, hledají život. Co se týče nouzové situace, fenomén migrace není ani tak momentální naléhavostí, vždy vhodnou k vyvolání poplašné propagandy, ale skutečností naší doby, procesem, který zahrnuje tři kontinenty kolem Středozemního moře a který musí být řízen s moudrou prozíravostí: s evropskou odpovědností schopnou řešit objektivní obtíže. A já se dívám zde, na této mapě, na privilegované přístavy pro migranty... Kypr, Řecko, Malta, Itálie a Španělsko... Jsou obráceny ke Středozemnímu moři a přijímají migranty. Mare nostrum volá po spravedlnosti, jeho břehy na jedné straně kypí bohatstvím, konzumem a plýtváním, zatímco na druhé straně je chudoba a nejistota. I zde Středozemní moře zrcadlí svět, kde se Jih obrací k Severu, kde mnoho rozvojových zemí sužovaných nestabilitou, režimy, válkami a rozšiřováním pouští vzhlíží k bohatým, v tomto globalizovaném světě, v němž jsme všichni propojeni, ale v kterém rozdíly nikdy nebyly tak propastné. A přitom tato situace není novinkou posledních let a není to tento papež, který přišel z druhého konce světa, kdo na ni jako první naléhavě a se znepokojením upozorňuje. Církev o ní se zármutkem hovoří již více než padesát let.
Krátce po zakončení II. Vatikánského koncilu svatý Pavel VI. v encyklice Populorum progressio napsal: „Národy trpící hladem volají s nářkem o pomoc k národům, které mají blahobyt. Církev se chvěje dojetím před tímto úzkostlivým voláním a obrací se na každého jednotlivce, aby s láskou konečně popřáli sluchu svým bratřím, kteří snažně prosí o pomoc“ (č. 3). Papež Montini vyjmenoval „tři povinnosti rozvinutějších národů, které tkví v přirozeném a nadpřirozeném bratrství lidí a projevují se trojím způsobem: nejprve povinností k solidaritě, pomoci, kterou bohaté národy musí poskytovat rozvojovým zemím; povinností sociální spravedlnosti, která záleží v odstranění toho, co je na hospodářských vztazích mezi národy bohatšími a slabými nesprávné; konečně povinností k lásce vůči všem, k vytváření lidštějšího světa pro všechny, kde všichni mají dávat i přijímat, aniž by pokrok jedněch byl překážkou rozvoje druhých“ (č.44). Ve světle evangelia a těchto úvah Pavel VI. v roce 1967 zdůraznil „povinnost pohostinnosti“, již, jak napsal, „nikdy nepřestaneme zdůrazňovat“ (č. 67). O patnáct let dříve k tomu vybízel Pius XII., když napsal, že „nazaretská rodina ve vyhnanství, Ježíš, Maria a Josef emigrující do Egypta [...] jsou vzorem, příkladem a oporou všem emigrantům a poutníkům všech věků a ze všech zemí, všem uprchlíkům jakéhokoli stavu, kteří jsou pod tlakem pronásledování nebo nouze nuceni opustit svou vlast, opustit své milované příbuzné [...] a odejít do cizí země“ (Apoštolská konstituce Exsul Familia de spirituali emigrantium cura, 1. srpna 1952).
Jistě, obtíže při přijímání máme všichni na očích. Migranty je třeba přijmout, chránit, doprovázet, podporovat a integrovat. Pokud se to plně nepodaří, migrant skončí v soukolí společnosti. Přijetí, doprovod, podpora a integrace: to je potřebný styl. Je pravda, že není snadné mít tento styl nebo integrovat lidi, kteří nejsou očekáváni, ale hlavním kritériem nemůže být zachování vlastního blahobytu, ale obhajoba lidské důstojnosti. Na ty, kdo se k nám uchylují, bychom neměli pohlížet jako na břemeno, které je třeba nést: pokud je budeme vnímat jako bratry, budou se nám jevit především jako dar. Zítra budeme slavit Světový den migrantů a uprchlíků. Nechme se oslovit příběhem mnoha našich bratrů a sester v nouzi, kteří mají právo migrovat i nemigrovat, a neuzavírejme se do lhostejnosti. Dějiny nás vyzývají k prudkému otřesu svědomí, abychom zabránili ztroskotání civilizace. Budoucnost totiž nespočívá v uzavřenosti, která je návratem do minulosti, zpětným chodem na cestě dějin. Proti strašlivé ráně, jíž je vykořisťování lidských bytostí, není řešením je odmítnout, ale zajistit, každý podle vlastních možností, velký počet legálních a regulérních vstupů, udržitelných díky rovnému přijetí celým evropským kontinentem v rámci spolupráce se zeměmi původu. Na druhou stranu říci „dost“ znamená zavírat oči. Snaha o vlastní záchranu se zítra promění v tragédii, až nám jednou příští generace budou děkovat, že jsme dokázali vytvořit podmínky pro nevyhnutelnou integraci, anebo nám budou vyčítat, že jsme jen podpořili neplodnou asimilaci. Integrace, a to též integrace migrantů, je pracná, ale prozíravá: připravuje budoucnost, která, ať se nám to líbí, nebo ne, bude společná, nebo nebude – buď bude společná, nebo nebude. Asimilace, která nebere v úvahu rozdíly a zůstává strnulá ve svých paradigmatech, naopak způsobuje, že idea převládá nad realitou a ohrožuje budoucnost, zvětšuje vzdálenosti a vyvolává ghettizaci, která způsobuje vzplanutí nepřátelství a nesnášenlivosti. Bratrství potřebujeme jako chléb. Samotné slovo „bratr“ se odvozuje od indoevropského kořene, který souvisí s výživou a obživou. Udržíme se jen tehdy, budeme-li sytit ty nejslabší nadějí, budeme-li je přijímat jako bratry. „Nezapomínejte na pohostinnost“ (Žid 13,2), říká nám Písmo. A již od Starého zákona se opakuje: vdova, sirotek a cizinec. Tři povinnosti milosrdné lásky: pomáhat vdově, pomáhat sirotkovi a pomáhat cizinci, přistěhovalci.
V tomto ohledu je marseillský přístav také „branou k víře“. Podle tradice zde přistáli svatá Marta, Marie a Lazar a šířili v těchto končinách evangelium. Víra přichází z moře, jak na Hromnice připomíná sugestivní marseillská tradice procesí, konajícího se na moři. Lazar je v evangeliu Ježíšův přítel, ale je to také jméno hlavního hrdiny velmi aktuálního podobenství, které nám otevírá oči, abychom zahlédli nerovnost, jež rozkládá bratrství, a hovoří k nám o Božím zalíbení v chudých. My, křesťané, kteří věříme v našeho Boha, který se stal člověkem, v jediného a nenapodobitelného Člověka, který se na břehu Středozemního moře nazval cestou, pravdou a životem (srov. Jan 14,6), tudíž nemůžeme připustit, aby se cesty k setkání uzavřely... Nezavírejme, prosím, cesty vedoucí k setkávání! Nemůžeme přijmout, aby pravda peněz, učiněných bohem, zvítězila nad důstojností člověka, aby se život změnil ve smrt! Církev, která vyznává, že Bůh se v Ježíši Kristu „jistým způsobem spojil s každým člověkem“ (Gaudium et spes, 22), věří spolu se svatým Janem Pavlem II., že její cestou je člověk (srov. encyklika Redemptor hominis, 14). Klaní se Bohu a slouží těm nejkřehčím, kteří jsou jejími poklady. Klanět se Bohu a sloužit bližnímu, to je to, na čem záleží: nikoli na společenském významu anebo početní soudržnosti, ale na věrnosti Bohu a člověku!
Toto je křesťanské svědectví – už chybí jen kousek do konce, promiňte... ale aby se vám trochu ulevilo – toto je křesťanské svědectví a mnohdy je dokonce hrdinské; mám na mysli například svatého Charlese de Foucauld, „univerzálního bratra“, mučedníky z Alžírska, ale také tolik dnešních charitativních pracovníků. V tomto pohoršlivě evangelijním způsobu života nachází církev bezpečný přístav, v němž může zakotvit a z něhož může odplout, aby spřádala vazby s lidmi všech národů, všude hledala stopy Ducha a nabízela to, co z milosti přijala. Zde spočívá čirá skutečnost církve, zde je, jak napsal Bernanos, „církev svatých“ a dodal, že „celý ten velký aparát moudrosti, síly, pružné kázně, velkoleposti a majestátu není sám o sobě ničím, pokud ho neoživuje láska“ (Jeanne relapse et sainte, Paris 1994, 74). Rád vyzdvihuji tuto francouzskou duchaplnost, věřícího a tvůrčího génia, který tyto pravdy stvrzoval množstvím gest a spisů. Svatý Cézarius z Arles řekl: „Máte-li lásku, máte Boha, a máte-li Boha, co vám chybí?“ (Sermo 22,2). Pascal uznával, že „jediným předmětem Písma je láska“ (Myšlenky, č. 301) a že „pravda mimo lásku není Bůh, ale je jeho obrazem a modlou, kterou člověk nesmí ani milovat, ani uctívat“ (Myšlenky, č. 767). A svatý Jan Kassián, který zde zemřel, napsal, že „všechno, i to, co se považuje za užitečné a potřebné, má menší cenu než to dobro, kterým je pokoj a láska“ (Duchovní rozmluvy XVI, 6).
Je tedy krásné, když křesťané v lásce nejsou za nikým pozadu a když se evangelium lásky stává Velkou listinou (Magna charta) pastorační péče. Nejsme povoláni k tomu, abychom oplakávali minulé časy nebo nově definovali význam církve, jsme povoláni ke svědectví: nikoli abychom vyšívali evangelium slovy, ale abychom je vtělovali; nikoli abychom měřili svou viditelnost, ale abychom se nezištně vydávali a věřili, že „Ježíšovou mírou je láska bez míry“ (Homilie, 23. února 2020). Svatý Pavel, apoštol národů, který strávil velkou část svého života na cestách po Středozemním moři, z jednoho přístavu do druhého, učil, že k naplnění Kristova zákona musíme nést břemena jedni druhých (srov. Gal 6,2). Drazí bratři biskupové, nezatěžujme prosím lidi břemeny, ale ulevujme jim v jejich námaze ve jménu evangelia milosrdenství, abychom s radostí rozdávali Ježíšovu úlevu unavenému a zraněnému lidstvu. Ať církev není shromaždištěm předpisů, ať je přístavem naděje pro sklíčené. Rozšiřte svá srdce, prosím! Ať je církev přístavem, kde lidé najdou občerstvení, kde se cítí povzbuzeni k tomu, aby se chopili života s nesrovnatelnou silou Kristovy radosti. Ať církev není celnicí. Pamatujme na Boha: všichni, všichni, všichni jsou zváni.
3. A tak se krátce dostávám k poslednímu obrazu, obrazu majáku. Maják vrhá světlo, osvětluje moře a ukazuje na přístav. Jaké světelné stopy mohou usměrňovat plavbu církví ve Středozemním moři, kladu si otázku? Když přemýšlíme o moři, které spojuje tolik různých věřících společenství, myslím, že můžeme uvažovat o dalších synergických cestách, možná dokonce uvažovat o možnosti Středomořské církevní konference, jak řekl pan kardinál, která by umožnila výměnu a dala regionu větší církevní reprezentativnost. Také s ohledem na přístav a problematiku migrace by mohlo být prospěšné pracovat na ještě více propojené specifické pastoraci, aby nejexponovanější diecéze mohly poskytovat lepší duchovní a lidskou pomoc svým sestrám a bratřím, kteří do nich v nouzi přicházejí.
A konečně, maják v této prestižní budově, která nese jeho jméno, mě nutí myslet především na mladé lidi: oni jsou světlem, které ukazuje cestu vpřed. Marseille je velké univerzitní město, kde se nacházejí čtyři univerzitní kampusy; z přibližně 35 000 studentů, kteří je navštěvují, je 5 000 cizinců. Kde jinde začít spřádat vztahy mezi kulturami než na univerzitě? Tam mladé lidi neoslňuje svůdná moc, ale sen o utváření budoucnosti. Kéž jsou středomořské univerzity laboratořemi na sny a staveništi budoucnosti, kde by mladí lidé dozrávali setkáváním, vzájemným poznáváním a objevováním blízkých a zároveň odlišných kultur a souvislostí. To je způsob, jak odbourat předsudky, zahojit rány a odvrátit fundamentalistickou rétoriku. Pozor na hlásání řady fundamentalismů, které jsou dnes v módě. Dobře vzdělaní mladí lidé, směřující ke sbratření, mohou otevřít nečekané dveře dialogu. Chceme-li, aby se věnovali evangeliu a vysoké službě v politice, je třeba, abychom sami nejprve byli věrohodní: zapomínali na sebe, zbavili se autoreferenčnosti, věnovali se neúnavně druhým. Nejdůležitější výzvou je však výchova, která se týká každého formativního věku: již v dětství lze „promísením“ s druhými překonat mnohé bariéry a předsudky a rozvíjet vlastní identitu v kontextu vzájemného obohacování. Církev k tomu může dobře přispět tím, že dá své formační sítě do služeb a oživí „tvořivost bratrství“.
Bratři a sestry, výzvou je také rozvoj středomořské teologie, která má být zakořeněna v životě, laboratorní teologie totiž nefunguje. A to je výzva: středomořská teologie, která by rozvíjela myšlení lnoucí k realitě, která by byla „domovem“ všeho lidského, a nikoli pouhých odborných údajů, byla by schopna spojovat generace propojením paměti a budoucnosti a originálně podporovat ekumenickou cestu mezi křesťany a dialog mezi věřícími různých náboženství. Je dobré pustit se do filosofického a teologického bádání, které by na základě středomořských kulturních zdrojů navracelo člověku naději, tajemství svobody, jež potřebuje Boha a druhého člověka, aby dalo smysl jeho existenci. A je také třeba uvažovat o tajemství Boha, o němž nikdo nemůže tvrdit, že ho vlastní nebo ovládá, a které je naopak třeba vymanit z jakéhokoli násilného a manipulativního použití s vědomím, že vyznání jeho velikosti předpokládá pokoru nás, hledajících.
Drazí bratři a sestry, jsem šťastný, že jsem zde v Marseille! Pan prezident mě kdysi pozval na návštěvu Francie a řekl mi: „Ale je důležité, abyste přijel do Marseille!“ A tak jsem to učinil... Děkuji vám za vaši trpělivost, za trpělivé naslouchání a za vaše úsilí. Jen tak dál a buďte odvážní! Buďte mořem dobra, abyste součinně a solidárně čelili dnešní chudobě; buďte pohostinným přístavem, abyste přijali ty, kdo hledají lepší budoucnost; buďte majákem míru, abyste prostřednictvím kultury setkávání rozštěpili temné propasti násilí a války. Mnohokrát vám děkuji.
