Papež: Kéž se dospělí od dětí naučí péči o společný domov
Papež František
Od první velké konference OSN o životním prostředí člověka, která se konala 5. června 1972 ve Stockholmu, uplynulo více než padesát let. Toto setkání představovalo počátek cesty, která vedla mezinárodní společenství k diskusi na téma péče o společný domov. Tak se toto datum, 5. červen, stalo dnešním Světovým dnem životního prostředí. Nezapomínám, když jsem se v roce 2014 na pozvání Evropského parlamentu setkal s ministryní životního prostředí Ségolène Royalovou. S tou jsem hovořil o tom, co píšu o životním prostředí, a o projektu společné práce s vědci a teology. Prosím, vydejte to ještě před pařížskou konferencí o klimatu, byla slova paní ministryně. A skutečně, rok 2015 byl rokem vydání encykliky Laudato si'.
Ale po Paříži se bohužel věci nevyvíjely tak, jak jsem doufal, a to mě nadále znepokojuje. K tématu jsem se vrátil v roce 2020, kdy jsem vydal dokument Querida Amazonia. Vždy jsem si myslel, že ekologická krize je druhou stranou sociální, kulturní a duchovní krize modernity. Je-li ekologická krize vyústěním nebo projevem etické, kulturní a duchovní krize modernity, nemůžeme si namlouvat, že můžeme uzdravit náš vztah k přírodě a životnímu prostředí, aniž bychom uzdravili všechny základní lidské vztahy (Laudato si', 119).
Ekologie a bratrství se ubírají stejnou cestou: chceme-li účinně řešit problém péče o naši planetu, musíme nejprve dospět k obrácení srdce. V této souvislosti rád připomínám citát Konrada Adenauera z roku 1952: „Budoucnost Západu neohrožuje ani tak politické napětí, jako spíše nebezpečí zmasovění, uniformity myšlení a cítění, zkrátka celý životní systém, útěk od zodpovědnosti, kdy jedinou starostí je vlastní já.
Fenomén klimatických změn nám neodbytně připomíná naši odpovědnost: postihuje zejména ty nejchudší a nejzranitelnější, ty, kteří se na jeho rozvoji podíleli nejméně. Je to prvořadě otázka spravedlnosti a poté solidarity. Klimatické změny nám také připomínají, že je třeba založit naši činnost na odpovědné spolupráci všech: náš svět je nyní příliš vzájemně závislý a nemůže si dovolit být rozdělen na bloky zemí, které prosazují své vlastní zájmy izolovaným nebo neudržitelným způsobem. Dnes je třeba, aby celé mezinárodní společenství upřednostnilo provádění kolegiálních, solidárních a do budoucna zaměřených opatření (Poselství předsedovi COP26, 29. října 2021) a znovu si uvědomilo velikost, naléhavost a krásu výzvy, která před námi stojí (Laudato si', 15).
Je to veliká, naléhavá a krásná výzva, která vyžaduje soudržnou a proaktivní dynamiku. Veliká a náročná výzva, protože vyžaduje změnu kurzu, rozhodnou změnu současného modelu spotřeby a výroby, který je příliš často prodchnut kulturou lhostejnosti a odpisu, jak životního prostředí, tak lidí. Nedávno jsme byli svědky neuvěřitelné záchranné akce čtyř kolumbijských dětí, které se ztratily v džungli a byly objeveny po čtyřiceti dnech pátrání. Zachránily se díky své síle, díky své schopnosti žít, kterou my dospělí často podceňujeme, a díky cennému učení jejich babičky z matčiny strany, díky tomuto nepostradatelnému dědictví mezi generacemi, které by se mělo pěstovat a střežit s větším vědomím. Mimo jiné tuto záchrannou akci provedla armáda, a jsem rád, že v tomto případě byly ozbrojené síly nasazeny do jiných než válečných akcí.
Ale zázraky se dějí tam, kde toto pouto předků mezi generacemi stále existuje, a to konkrétně, a ještě významněji, mezi prarodiči a vnoučaty, v tomto případě v jiné než západní kultuře. Je proto nutné urychlit tuto změnu kurzu ve prospěch kultury péče o děti, která staví do centra lidskou důstojnost a společné dobro a je živena oním spojenectvím mezi lidmi a prostředím, které musí odrážet tvůrčí lásku Boha, od něhož pocházíme a k němuž směřujeme (Benedikt XVI., Caritas in veritate, 50).
Je také zapotřebí symbolického předání štafety dětem. Je potřeba pečovat o společný domov této naší zneužívané planety s více či méně závažnou spoluodpovědností nás všech. Pouze tento obrat paradigmatu, kdy děti učí a senzibilizují dospělé, může přinést skutečnou naději na změnu. Děti střeží smysl pro krásu, který je stále ještě neporušený. Nechte je k nám promlouvat. A stejně jako ony naslouchají svým prarodičům, snažme se my naslouchat jim. Neberme příští generaci naději v lepší budoucnost. Milé děti, objímám vás a buďte si jisté, že váš papež a „dědeček“ udělá vše pro to, abyste žily v krásném a dobrém světě. Ať vás na této cestě provází svatý František, krásný a povzbudivý příklad. On, který byl pozorným posluchačem radostné zvěsti.