Papež zahájil synodu: Používejme zbraně evangelia, pokoru a jednotu, modlitbu a lásku
PAPEŽ FRANTIŠEK
Evangeliu, které jsme právě vyslechli, předchází vyprávění o těžkém okamžiku Ježíšovy mise, který bychom mohli definovat jako okamžik „pastorační neútěchy“: Jan Křtitel pochybuje, že Ježíš je skutečně Mesiášem; mnoho měst, kterými procházel, se navzdory vykonaným zázrakům neobrátilo; lidé mu vyčítají, že je žrout a opilec, zatímco jen o málo dříve si stěžovali na Křtitele, protože byl příliš přísný (srov. Mt 11,2-24). Vidíme však, že Ježíš se nenechá strhnout smutkem, ale pozvedá oči k nebi a dobrořečí Otci, protože zjevil tajemství Božího království prostým lidem: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). Ve chvíli neútěchy si tedy Ježíš uchovává pohled schopný přesahu: chválí Otcovu moudrost a je schopen rozeznat skryté dobro, které roste, setbu Slova, přijatého prostými lidmi, světlo Božího království, které si razí cestu i v noci.
Drazí bratři kardinálové, spolubratři biskupové, sestry a bratři, jsme na začátku synodálního shromáždění. A nepotřebujeme imanentní pohled, tvořený lidskými strategiemi, politickými kalkulacemi nebo ideologickými boji o tom, zda synoda udělí to či ono povolení, jestli otevře ty nebo jiné dveře. To k ničemu není. Nejsme zde proto, abychom vedli parlamentní jednání nebo reformní plán. Synoda, drazí bratři a sestry, není parlament. Protagonistou je Duch svatý. Nikoli, nejsme tu na parlamentním zasedání, jsme tu, abychom společně kráčeli s pohledem Ježíše, který dobrořečí Otci a přijímá všechny, kdo se lopotí a jsou obtíženi. Vycházejme tedy z Ježíšova pohledu, který dobrořečí a přijímá. Takový je Ježíšův pohled: žehná a přijímá.
1. Podívejme se nejprve na pohled, který dobrořečí. Přestože Kristus zakusil odmítnutí a viděl kolem značnou zatvrzelost srdce, nenechává se spoutat zklamáním, nezahořkne, nepřestává chválit. Jeho srdce, založené na Otcově prvenství, zůstává klidné i v bouři.
Tento Pánův žehnající pohled nás také vybízí, abychom byli církví, která s radostnou myslí rozjímá o Božím jednání a vykládá přítomnost. Církví, která v leckdy rozbouřených vlnách naší doby neztrácí odvahu, nehledá ideologické kličky, nebarikáduje se za nabytými přesvědčeními, nepodléhá pohodlným řešením, nenechává si diktovat světem. To je duchovní moudrost církve, kterou vyrovnaně shrnul sv. Jan XXIII. Vyslovil toto: „Především je třeba, aby církev nikdy neodvracela zrak od posvátného dědictví pravdy přijatého od starověku, a zároveň je třeba, aby se dívala i na současnost, která přinesla nové situace a nové způsoby života a otevřela nové cesty apoštolátu“ (Promluva ke slavnostnímu zahájení II. vatikánského koncilu, 11. října 1962).
Žehnající Ježíšův pohled nás vybízí, abychom byli církví, která nečelí dnešním výzvám a problémům v duchu rozdělení a konfliktu, ale naopak obrací svůj zrak k Bohu, který je společenstvím, a s úžasem a pokorou mu dobrořečí, klaní se mu a uznává ho za svého jediného Pána. Patříme Mu a – nezapomínejme – žijeme jen proto, abychom jej přinášeli světu. Jak nám řekl apoštol Pavel, nemáme jinou „chloubu než kříž našeho Pána Ježíše Krista“ (Gal 6,14). To nám stačí, On nám stačí. Nechceme pozemskou slávu, nechceme se chvástat v očích tohoto světa, ale oslovit ho útěchou evangelia, abychom lépe a všem svědčili o nekonečné Boží lásce. Ostatně, jak řekl Benedikt XVI. právě při promluvě k synodálnímu shromáždění, „otázka pro nás zní: Bůh promluvil, skutečně prolomil velké mlčení, ukázal se, ale jak můžeme zařídit, aby tato skutečnost zasáhla dnešní svět, aby se stala spásou?“ (Meditace na první generální kongregaci XIII. řádného generálního shromáždění biskupské synody, 8. října 2012). To je základní otázka. A to je hlavní úkol synody: znovu zaměřit náš pohled na Boha, abychom byli církví, která hledí na lidstvo s milosrdenstvím. Církví, která je jednotná a bratrská – anebo se alespoň o to snaží, která naslouchá a vede dialog; církví, která žehná a povzbuzuje, která pomáhá těm, kdo hledají Boha, která blahodárně otřásá lhostejnými, která iniciuje cesty, aby lidi uvedla do krásy víry. Církev, která má Boha ve svém středu, a proto se vnitřně nerozděluje a navenek není nikdy příkrá, církev, která spolu s Ježíšem riskuje. Takovou chce mít Ježíš církev, svou snoubenku.
2. Po tomto žehnajícím pohledu nazírejme Kristův vstřícný pohled. Jsou dva: žehnající a vstřícný pohled. Zatímco ti, kdo jsou přesvědčeni o své moudrosti, nedokážou rozpoznat Boží dílo, Ježíš se raduje v Otci, protože se zjevuje maličkým, prostým, chudým v duchu. Jednou se v jedné farnosti objevil určitý problém a lidé o tom se mnou mluvili. Přitom vystoupila jedna velice stará paní, takříkajíc z lidu, téměř negramotná, ale hovořila jako teolog a s velikou mírností a duchovní moudrostí předložila svůj názor. S radostí na ten okamžik vzpomínám jako na Boží zjevení. Napadlo mne, abych se té paní zeptal, jestli svou přesvědčivou teologii studovala u Roya Marína. Lid má tuto moudrost a víru… Ježíš tedy po celý svůj život vstřícně pohlíží na nejslabší, trpící, zavržené. Zejména k nim se obrací a říká to, co jsme slyšeli: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28).
Tento Ježíšův vstřícný pohled nás také vybízí, abychom byli pohostinnou církví, nikoli církví se zavřenými dveřmi. Ve složité době, jako je ta naše, se objevují nové kulturní a pastorační výzvy, které vyžadují srdečný a laskavý vnitřní postoj, abychom o nich beze strachu mohli diskutovat. V synodálním dialogu, v tomto krásném „pochodu v Duchu svatém“, který společně podnikáme jako Boží lid, můžeme růst v jednotě a přátelství s Bohem, abychom se na dnešní výzvy dívali jeho pohledem; abychom se, řečeno krásným výrazem svatého Pavla VI., stávali církví, která „se činí rozhovorem“ (encyklika Ecclesiam suam, č. 67). Církví, „jejíž jho netlačí“ (srov. Mt 11,30), která neukládá břemena a která všem opakuje: „Přijďte, vy unavení a obtížení, vy, kteří jste ztratili cestu nebo se cítíte vzdálení, vy, kteří jste zavřeli dveře naději: Církev je tu pro vás!“. Církev otevírá své brány všem, všem, všem!
3. Bratři a sestry, svatý Boží lide, tváří v tvář těžkostem a výzvám, které na nás čekají, nás Ježíšův žehnající a vstřícný pohled chrání před tím, abychom upadli do některých nebezpečných pokušení: být rigidní církví, celní kontrolou, která zbrojí proti světu a hledí zpět; církví vlažnou, která se podřizuje módním trendům světa; církví unavenou, která se uzavírá sama do sebe. Ve knize Zjevení říká Bůh: „Stojím u dveří a klepu, aby se dveře otevřely“, avšak mnohokrát, bratři a sestry, Bůh klepe na vnitřní bránu církve, abychom ho spolu s církví nechali vyjít ven a hlásali jeho evangelium.
Kráčejme společně: pokorně, horlivě a radostně. Kráčejme ve stopách svatého Františka z Assisi, světce chudoby a pokoje, „Božího blázna“, který na svém těle nosil Ježíšova stigmata, a aby se Ježíšem mohl obléci, vysvlékl se ze všeho. Jak náročné je toto vnitřní a také vnější vysvlečení nás všech a také institucí. Svatý Bonaventura vypráví, že když se František modlil, promluvil k němu Ukřižovaný: „Jdi a oprav můj kostel“ (Legenda maior, II, 1). Synoda nám to připomíná: naše Matka církev stále potřebuje očistu, „opravu“, protože my všichni jsme lidem hříšníků, kterým bylo odpuštěno – jsme obojí, hříšníci, kterým bylo odpuštěno. Stále se potřebujeme vracet ke zdroji, kterým je Ježíš, a znovu se vydávat na cesty Ducha, abychom všechny oslovili jeho evangeliem. František z Assisi v době velkých bojů a rozdělení, mezi světskou a náboženskou mocí, mezi institucionální církví a heretickými proudy, mezi křesťany a ostatními věřícími, nikoho nekritizoval ani na nikoho neútočil. Používal pouze zbraně evangelia: pokoru a jednotu, modlitbu a lásku. Dělejme totéž! Pokora a jednota, modlitba a láska.
A pokud svatý Boží lid se svými pastýři ze všech částí světa živí očekávání, naděje a také některé obavy ohledně synody, kterou se chystáme zahájit, mějme stále na paměti, že se nejedná o politické shromáždění, o parlament, ale o shromáždění v Duchu; nikoli o polarizovaný parlament, ale o místo milosti a společenství. Duch svatý tedy často boří naše očekávání, aby vytvořil něco nového, co překoná naše předpovědi a negativní postoje. Snad mohu říci, že nejplodnější okamžik synody jsou momenty modlitby a vůbec celé prostředí modlitby, ve kterém v nás synoda působí. Otevřeme se Duchu a vzývejme Jeho, protagonistu, Ducha svatého. Dovolme, aby byl hlavní postavou této synody. A s Ním kráčejme v důvěře a s radostí.
