V ekonomice i církvi jsme po staletí opomíjeli ženský pohled, píše papež mladým ekonomům
PAPEŽ FRANTIŠEK
Milí mladí lidé, každá teorie je částečná, omezená, nemůže tvrdit, že zcela vystihuje nebo řeší protiklady. Stejně tak každý lidský projekt. Skutečnost vždy uniká. Jako mladému jezuitovi se mi tedy myšlenka jednoty protikladů zdála být účinným paradigmatem pro pochopení role církve v dějinách. Když se však nad ní zamyslíte, je užitečná pro pochopení toho, co se děje v dnešní ekonomice. Velcí a malí, chudoba a bohatství a mnoho dalších protikladů je i v ekonomice. Ekonomikou jsou stánky na trhu i centra mezinárodních financí; je tu konkrétní ekonomika tvořená tvářemi, pohledy, lidmi, malými bankami a podniky, a je tu ekonomika tak velká, že se zdá být abstraktní, nadnárodních společností, států, bank, investičních fondů; je tu ekonomika peněz, prémií a velmi vysokých platů vedle ekonomiky péče, lidských vztahů, platů příliš nízkých na to, aby se dalo dobře žít. Kde je shoda mezi těmito protiklady? Nacházíme ji v autentické povaze ekonomiky: být místem začlenění a spolupráce, neustálého vytváření hodnot, které se mají vytvářet a obíhat s ostatními. Malé potřebuje velké, konkrétní abstraktní, smlouva dar, chudoba sdílené bohatství.
Nezapomínejte však, že existují protiklady, které harmonii vůbec nevytvářejí. Ekonomika, která zabíjí, se neshoduje s ekonomikou, která vydělává na živobytí; ekonomika obrovského bohatství pro několik málo lidí se vnitřně nesladí s příliš mnoha chudými, kteří nemají kde žít; gigantický obchod se zbraněmi nikdy nebude mít nic společného s ekonomikou míru; ekonomika, která znečišťuje a ničí planetu, nenajde syntézu s tou, která ji respektuje a chrání.
Právě v tomto vědomí spočívá jádro nové ekonomiky, ke které se hlásíte. Ekonomika, která zabíjí, vylučuje, znečišťuje, produkuje válku, není ekonomikou: jiní ji nazývají ekonomikou, ale je to jen vakuum, absence, je to nemoc, zvrácenost ekonomiky samotné a jejího poslání. Zbraně vyráběné a prodávané pro války, zisky na kůži těch nejzranitelnějších a nejbezbrannějších lidí, jako jsou ti, kteří opouštějí svou zemi při hledání lepší budoucnosti, vykořisťování zdrojů a národů, kterým kradou půdu a zdraví: to vše není ekonomika, není to dobrý pól reality, který je třeba udržovat. Je to jen zvůle, násilí, je to jen dravé nastavení, od něhož se má lidstvo osvobodit.
Ekonomie vychází z prvního významu slova ekonomika, tedy z péče o domov. (…) Hospodařit znamená starat se o společný dům, a to nebude možné, pokud nebudeme mít oči vycvičené v tom, aby viděly svět od periferie: pohledem vyloučených, posledních. Až dosud se vnucoval pohled mužů, zpravidla ze Západu a Severu. Po staletí jsme vynechávali - mimo jiné - pohled žen: kdyby byly přítomny, přiměly by nás vidět méně zboží a více vztahů, méně peněz a více přerozdělování, více pozornosti k těm, kdo mají a nemají, více reality a méně abstrakce, více podstaty a méně řečí. Nemůžeme nadále vylučovat odlišné pohledy z ekonomické praxe a teorie, stejně jako ze života církve. Proto mám zvláštní radost, když vidím, kolik mladých žen je protagonistkami Františkovy ekonomiky.
Integrální ekonomie je taková, která se dělá s chudými a pro chudé - ve všech směrech, jakými je dnes člověk chudý. Musíme být tam, na zlomových liniích dějin a existence, a pro ty, kdo se věnují studiu ekonomie, také na myšlenkových periferiích, které jsou neméně důležité. Položte si tedy otázku: Jaké jsou dnes periferie ekonomické vědy? Nestačí přemýšlet o chudých a pro chudé, ale s chudými, s vyloučenými. I v teologii jsme příliš často „studovali chudé", ale málo jsme studovali „s chudými": z objektu vědy se musí stát subjekty, protože každý člověk má co vyprávět, má myšlenku o světě: první nouzí chudých je, že jsou vyloučeni z možnosti vyjádřit svůj názor, vyloučeni ze samotné možnosti vyjádřit myšlenku, která by byl považována za vážnou. Jde o důstojnost a úctu, které jsou příliš často upírány.
Podíváme-li se na zkušenost Ježíše a prvních učedníků, je to zkušenost Syna člověka, který neví, kam by hlavu složil (Lk 9). Jeden z nejstarších způsobů označení křesťanů byl „ti, kteří jsou na cestě“. A když František z Assisi začal svou revoluci, a to též ekonomickou, pouze ve jménu evangelia, vrátil se jako žebrák, poutník: vydal se na cestu, opustil dům svého otce Bernardona. Jakou cestou se tedy mají vydat ti, kdo chtějí obnovit ekonomiku od kořenů? Cesta poutníka byla vždy riskantní, protkaná důvěrou a zranitelností. Ti, kdo se na ni vydávají, musí brzy poznat svou závislost na ostatních na této cestě: tak pochopíte, že i ekonomie je žebrákem jiných oborů a znalostí. A stejně jako poutník ví, že jeho cesta bude prašná, tak i vy víte, že společné dobro vyžaduje úsilí, kterým si zašpiníte ruce. Být ekonomy a podnikateli po Františkově vzoru dnes nutně znamená být ženami a muži pokoje a nedopřát si pro něj pokoje.
