Papež František podepsal předmluvu k posmrtně vydané knize teologa Ioannise Zizioulase
PAPEŽ FRANTIŠEK
Mít v rukou tuto knihu Ioannise Zizioulase, metropolity z Pergamonu, pro mě znamená nadále udržovat přátelství, které nás spojovalo. Posmrtná kniha, která, jak evokuje její název, ke mně přichází jako znamení z minulosti propuštěné do Boží budoucnosti.
S Ioannisem Zizioulasem jsem se setkal v roce 2013, když jsem vítal delegaci ekumenického patriarchátu z Konstantinopole, která přijela do Říma na svátek svatých Petra a Pavla. Bylo to setkání, které mě utvrdilo v přesvědčení, kolik se toho ještě musíme naučit od našich pravoslavných bratří o biskupské kolegialitě a tradici synodality.
Při našich výměnách názorů se během dalších setkání vrátila myšlenka na eschatologickou teologii, kterou si po léta zapisoval v naději, že z ní bude moci udělat knihu. Když jsme se modlili a přemýšleli o jednotě křesťanů, sděloval nám ve svém realismu: nastane teprve na konci časů. Do té doby však budeme muset udělat vše, co je v našich silách, spes contra spem, abychom o ni společně dál usilovali. Skutečnost, že tato jednota nastane až na konci, by neměla podněcovat k rezignaci nebo přispívat k nečinnosti: musíme věřit, že tato Budoucnost již působí a je příčinou všeho bytí. Je to budoucnost, která přichází do dějin, a ne z dějin. Ne pouhý konec cesty, ale družka života schopná obarvit jej barvami vzkříšení a hlasem Ducha, který nám připomene nové věci.
Zizioulas varoval před nebezpečím, že pohled upřený do minulosti by z nás mohl učinit především vězně učiněných chyb, neúspěšných pokusů, nahromadění pesimistického balastu a vštěpování nedůvěry. Negativitou zpátečnictví trpíme všichni a upřímná snaha o jednotu všech křesťanů trpí obzvlášť. Hodnota našich tradic spočívá v tom, že nám otevírají cestu, a pokud ji místo toho uzavírají, pokud nás brzdí, znamená to, že si je vykládáme špatně, jsme zajatci svých obav, připoutáni ke svým jistotám, s rizikem, že víru proměníme v ideologii a mumifikujeme pravdu, že v Kristu je vždy život a cesta (J 14,6), cesta pokoje, chléb společenství, zdroj jednoty.
Eschaton klepe na naše dveře, žádá nás o spolupráci, zbavuje nás pout, uvolňuje tempo dobrého života. A právě v srdci eucharistického kánonu církev pro Zizioulase pamatuje na budoucnost a v kapitolách této knihy skládá doxologii Tomu, který přichází, teologii, kterou psal na kolenou a v očekávání.
Chci vzbudit jitřenku (Žalm 108). Verš žalmu vyzývá všechny nástroje a hlasy lidstva, aby volaly naši potřebu budoucnosti Boha. Probuďme v sobě jitřenku, probuďme naději. Vskutku, podstatou věcí, v něž se doufá (Žid 11,1), konstitutivním gestem křesťanství je dávat znamení, hmatatelné a každodenní, pokorné a neozbrojené, toho, který je, který byl a který přijde (Zj 1,8).
