Papež k účastníkům COP28: Kéž je tento summit bodem obratu, dějiny vám za to poděkují

PAPEŽ FRANTIŠEK

Pane předsedající,

pane generální tajemníku Organizace spojených národů

Vážené hlavy států a předsedové vlád,

Dámy a pánové!

Bohužel nemohu být u vás, jak bych si přál, ale jsem s vámi, protože čas kvapí. Jsem s vámi, protože nyní, jako nikdy předtím, závisí budoucnost každého z nás na tom, jakou přítomnost si zvolíme. Jsem s vámi, protože devastace stvoření je proviněním proti Bohu, a to nejen osobním, ale i strukturálním hříchem, který se přenáší na lidi, zejména na ty nejslabší, je vážným nebezpečím, které visí nad všemi a hrozí vyvolat konflikt mezi generacemi. Jsem s vámi, protože změna klimatu je „globální sociální problém, který je úzce spojen s důstojností lidského života“ (apoštolská exhortace Laudate Deum, 3). Jsem s vámi, abychom si položili otázku, na kterou jsme nyní povoláni odpovědět: Pracujeme pro kulturu života, nebo smrti? Srdečně vás žádám: zvolme si život, zvolme si budoucnost! Naslouchejme sténání země, naslouchejme volání chudých, naslouchejme nadějím mladých lidí a snům dětí! Máme velkou odpovědnost: zajistit, aby jim nebyla odepřena budoucnost.

Zastavit delirium všemohoucnosti

Je prokázáno, že klimatické změny, které zažíváme, jsou důsledkem globálního oteplování, způsobeného především nárůstem skleníkových plynů v atmosféře, který je zase způsoben lidskou činností, jež se v posledních desetiletích stala pro ekosystém neudržitelnou. Ambice vyrábět a vlastnit se změnila v posedlost a vyústila v bezmeznou chamtivost, která učinila životní prostředí předmětem bezuzdného vykořisťování. „Bláznivé“ klima zní jako varování, abychom toto delirium všemocnosti zastavili. Vraťme se k pokornému a odvážnému uznání své omezenosti, které je jedinou cestou k životu v plnosti.

Co této cestě překáží? Rozdělení mezi námi. Ale tak propojený svět, jako je ten dnešní, nemůže být rozdělen v těch, kdo ho řídí, s mezinárodními jednáními, která „nemohou dosáhnout významného pokroku kvůli postojům zemí, které upřednostňují své vlastní národní zájmy před globálním společným dobrem“ (encyklika Laudato sì', 169). Jsme svědky rigidních, ne-li nepružných postojů, které mají tendenci chránit vlastní příjmy a příjmy svých podniků, přičemž se někdy ospravedlňují tím, co v minulosti udělali jiní, a pravidelně se obviňují. Úkol, k němuž jsme dnes povoláni, se však netýká včerejška, ale zítřka, který, ať se nám to líbí nebo ne, buď patřit všem, nebo nebude.

Nesvalovat odpovědnost na chudé a vysokou porodnost

Zvláště nápadné jsou pokusy svalit odpovědnost na množství chudých a na počet narozených dětí. To jsou tabu, která je třeba důrazně rozptýlit. Chudí za to nemohou, protože téměř polovina chudých lidí na světě je zodpovědná za pouhých 10 % světových emisí znečišťujících látek, zatímco rozdíl mezi několika málo bohatými a mnoha chudými nebyl nikdy tak propastný. Chudí jsou ve skutečnosti oběťmi toho, co se děje: vzpomeňme na domorodé obyvatelstvo, odlesňování, drama hladu, nedostatek vody a potravin, vyvolané migrační toky. A porodnost není problém, ale zdroj: není proti životu, ale pro život, zatímco určité ideologické a utilitární modely, které jsou rodinám a populacím vnucovány v sametových rukavičkách, představují skutečnou kolonizaci. Rozvoj mnoha zemí, které jsou již zatíženy tíživými ekonomickými dluhy, by neměl být penalizován; spíše by se měl brát v úvahu (ekologický) dopad několika národů, které jsou zodpovědné za znepokojující ekologický dluh vůči tolika jiným (srov. tamtéž, 51-52). Bylo by správné najít vhodné způsoby, jak odpustit finanční dluhy, které tíží různé národy, také s ohledem na ekologický dluh, který vůči nim existuje.

Vrátit se k multilateralismu a vzájemné důvěře

Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás jménem společného domova, který obýváme, oslovil jako bratry a sestry a položil vám otázku: Jaké je východisko? Cesta, po které v těchto dnech kráčíte: cesta celku, multilateralismus. Svět se totiž „stává tak multipolárním a zároveň tak složitým, že pro účinnou spolupráci je zapotřebí jiný rámec. Nestačí uvažovat o rovnováze sil [...]. Jde o to stanovit univerzální a účinná pravidla“ (Laudate Deum, 42). V tomto smyslu je znepokojující, že oteplování planety je doprovázeno všeobecným ochlazením multilateralismu, rostoucí nedůvěrou k mezinárodnímu společenství, ztrátou „společného vědomí, že jsme [...] rodinou národů“ (JAN PAVEL II., Promluva k Valnému shromáždění OSN u příležitosti oslav 50. výročí jejího založení, New York, 5. října 1995, 14). Je nezbytné obnovit důvěru, která je základem multilateralismu.

S peněžním fondem za ušetřené zbrojní výdaje proti hladu a změně klimatu

To platí jak pro péči o stvoření, tak pro mír: jde o nejnaléhavější a vzájemně propojené otázky. Kolik energie lidstvo vyplýtvá na mnohé probíhající války, jako v Izraeli a Palestině, na Ukrajině a v mnoha regionech světa: konflikty, které problémy nevyřeší, ale prohloubí! Kolik zdrojů se vyplýtvá na zbrojení, které ničí životy a ničí společný domov! Vznáším návrh: „za peníze, které se vynakládají na zbrojení a další vojenské výdaje, založme Světový fond, který by konečně odstranil hlad“ (Encyklika Fratelli tutti, 262; srov. encyklika Pavla VI. Populorum progressio, 51) a realizovat aktivity, které by podpořily udržitelný rozvoj nejchudších zemí a působily proti klimatickým změnám.

Vymanit se z úzkých partikularismů a nacionalismů

Úkolem této generace je naslouchat národům, mládeži a dětem a položit základy nového multilateralismu. Proč nezačít u společného domova? Změna klimatu signalizuje potřebu politických změn. Vyjděme ze zajetí partikularismu a nacionalismu, jsou to vzorce minulosti. Přijměme alternativní, společnou vizi: ta umožní ekologickou konverzi, protože „bez kulturních změn nenastanou trvalé změny“ (Laudate Deum, 70). Ujišťuji v tomto ohledu o angažovanosti a podpoře katolické církve, která je aktivní zejména v oblasti vzdělávání a zvyšování povědomí o společné účasti, jakož i v podpoře životního stylu, protože odpovědnost je na každém z nás a odpovědnost každého z nás je zásadní.

Projevit jasnou a hmatatelnou politickou vůli k ekologické transformaci

Sestry a bratři, je nutná změna tempa, nikoli částečná změna kurzu, ale nová společná cesta vpřed. Jestliže na cestě boje proti změně klimatu, která byla zahájena v Rio de Janeiru v roce 1992, znamenala Pařížská dohoda „nový začátek“ (tamtéž, 47), musíme nyní tuto cestu znovu zahájit. Je třeba konkrétního znamení naděje. Nechť se tato konference smluvních stran stane bodem obratu: projevit jasnou a hmatatelnou politickou vůli, která povede k rozhodnému urychlení ekologické transformace, a to prostřednictvím forem, které mají tři charakteristiky: jsou „účinné, závazné a snadno kontrolovatelné“ (ibid., 59). A mají být realizovány ve čtyřech oblastech: energetická účinnost, obnovitelné zdroje, odstranění fosilních paliv a výchova k životnímu stylu méně závislému na fosilních palivech.

Moc slouží k tomu, aby sloužila

Prosím: pojďme kupředu, nikoli zpět. Je dobře známo, že různé dohody a přijaté závazky „byly realizovány na nízké úrovni, protože nebyly zavedeny odpovídající mechanismy monitorování, pravidelného ověřování a sankcí za jejich nedodržování“ (Laudato si', 167). Zde jde o to, abychom již neotáleli, abychom realizovali, nikoli jen si přáli, dobro svých dětí, svých občanů, svých zemí, našeho světa. Buďte architekty politiky, která by poskytla konkrétní a soudržné odpovědi a prokázala ušlechtilost role, kterou zastáváte, důstojnost služby, kterou vykonáváte. Protože právě k tomu slouží moc, aby sloužila. A nemá smysl dnes zachovávat moc, na kterou se zítra bude vzpomínat pro její neschopnost zasáhnout, když to bylo naléhavé a nutné (srov. tamtéž, 57). Historie vám za to bude vděčná. A stejně tak i společnosti, v nichž žijete a v nichž dochází k neblahému dělení na dva tábory „fanoušků“: na katastrofisty a lhostejné, na radikální environmentalisty a popírače změn klimatu... Nemá smysl se do těchto protichůdných linií pouštět; v tomto případě, stejně jako ve věci míru, to nevede k nápravě. Lékem je dobrá politika: pokud z tohoto summitu vzejde příklad konkrétnosti a soudržnosti, prospěje to lidem zdola, kde se již tolik, zejména mladých lidí, angažuje v podpoře péče o společný domov.

Zanechme rozdělení a spojme síly!

Kéž se rok 2024 stane bodem obratu. Rád bych, aby se příznivě projevila epizoda, k níž došlo v roce 1224. V tomto roce František z Assisi složil Chvalozpěv na stvoření. Učinil tak po noci strávené ve fyzických bolestech, v té době již zcela slepý. Po této noci plné bolestí, povznesen v duši duchovním prožitkem, chtěl chválit Nejvyššího za ty tvory, které už neviděl, ale které vnímal jako bratry a sestry, protože pocházejí od téhož Otce a které sdílel s ostatními muži a ženami. Vnuknutý pocit bratrství ho tak vedl k tomu, aby bolest proměnil ve chválu a námahu v úsilí. Krátce nato přidal verš, v němž chválil Boha za ty, kdo odpouštějí, a učinil tak, aby urovnal – a to úspěšně! - pohoršující hádku mezi místním starostou a biskupem. I já, který nesu Františkovo jméno, bych vám chtěl od srdce jdoucím tónem modlitby říci: Zanechme rozdělení a spojme síly! A s Boží pomocí vyjděme z noci válek a devastace životního prostředí, abychom naši společnou budoucnost proměnili v úsvit světla. Děkuji vám.