Papežova homilie na závěr roku: Vděčnost a naděje
HOMILIE SVATÉHO OTCE
První nešpory slavnosti Matky Boží Panny Marie a Te Deum
31. prosince 2023
Víra nám umožňuje prožít tuto hodinu jinak než ve světské mentalitě. Víra v Ježíše Krista, vtěleného Boha narozeného z Panny Marie, dává nový způsob vnímání času a života. Shrnul bych to do dvou slov: vděčnost a naděje.
Někdo by mohl říci: "Ale nedělá to snad každý v tuto poslední noc v roce? Každý děkuje, každý doufá, ať už je věřící, nebo ne". Možná to tak může vypadat, a kéž by to tak i bylo! Ale ve skutečnosti je světská vděčnost, světská naděje zdánlivá; chybí jim podstatný rozměr, kterým je vztah k Druhému a k druhým, k Bohu a k bratřím a sestrám. Jsou zploštělé na sebe, na své zájmy, a tak jim dochází dech, nepřesahují spokojenost a optimismus.
Místo toho v této liturgii dýcháme zcela jinou atmosféru: atmosféru chvály, úcty, vděčnosti. A to se děje ne kvůli majestátu baziliky, ne kvůli světlům a zpěvům - tyto věci jsou spíše důsledkem -, ale kvůli tajemství, které antifona k prvnímu žalmu vyjadřuje takto: "Podivuhodná výměna! Stvořitel přijal duši a tělo, narodil se z panny, [...] dává nám své božství". Tato podivuhodná výměna!
Liturgie nás nechává vstoupit do pocitů církve; a církev se je jakoby učí od panenské Matky.
Pomysleme na to, jaká vděčnost musela být v Mariině srdci, když se dívala na novorozeného Ježíše. Je to zkušenost, kterou může mít jen matka, a přesto má v ní, v Matce Boží, jedinečnou, nesrovnatelnou hloubku. Maria ví, ona jediná s Josefem, odkud to dítě pochází. A přece je tam, dýchá, pláče, potřebuje jíst, být přikryto, opatrováno. Mystérium dává prostor vděčnosti, která vyvěrá v kontemplaci daru, v bezplatnosti, kdežto dusí se v úzkosti potřeby vlastnit a ukazovat se.
Církev se učí vděčnosti od Panny Marie. A učí se také naději. Mohlo by se zdát, že Bůh si ji, Marii Nazaretskou, vybral proto, že v jejím srdci viděl odraz své vlastní naděje. Tu, kterou do ní sám vlil svým Duchem. Maria byla vždy naplněna láskou, naplněna milostí, a proto je také naplněna důvěrou a nadějí.
To Mariino a církve není optimismus, je to něco jiného: je to víra v Boha, který je věrný svým slibům (srov. Lk 1,55); a tato víra má podobu naděje v dimenzi času, mohli bychom říci "na cestě". Křesťan je stejně jako Maria poutníkem naděje. A právě to bude tématem jubilea roku 2025: "Poutníci naděje".
Drazí bratři a sestry, můžeme si položit otázku: Připravuje se Řím na to, aby se ve Svatém roce stal "městem naděje"? Všichni víme, že organizace Jubilea již nějakou dobu probíhá. Dobře však chápeme, že v perspektivě, kterou zde zaujímáme, nejde primárně o toto; jde spíše o svědectví církevního a občanského společenství; svědectví, které více než v událostech spočívá ve stylu života, v etické a duchovní kvalitě společného života. A tak lze otázku formulovat takto: Pracujeme, každý ve své sféře, na tom, aby toto město bylo znamením naděje pro ty, kdo zde žijí, i pro ty, kdo jej navštěvují?
Uveďme příklad. Vstoupit na Svatopetrské náměstí a vidět, že v objetí kolonády se volně a poklidně pohybují lidé všech národností, kultur a náboženství, je zážitek, který vzbuzuje naději. Jiný příklad: kouzlo historického centra Říma je věčné a univerzální, ale musí si ho užívat i starší lidé nebo lidé s nějakým pohybovým postižením; a tuto "velkou nádheru" je třeba doprovodit prostou slušností a normální funkčností na místech a v situacích běžného každodenního života. Protože město, ve kterém se lépe žije jeho obyvatelům, je také přívětivější pro všechny.
Drazí bratři a sestry, pouť, zvláště náročná, vyžaduje dobrou přípravu. Proto je nadcházející rok, který předchází jubileu, věnován modlitbě. Celý rok zasvěcený modlitbě. A jakou lepší učitelku bychom mohli mít než naši svatou Matku? Vstupme do její školy: učme se od ní žít každý den, každý okamžik, každé zaměstnání s vnitřním pohledem obráceným k Ježíši. Radosti i starosti, spokojenost i problémy. Vše v přítomnosti a s milostí Ježíše, Pána. Vše s vděčností a nadějí.
