Papež o neregulérních párech: "Bůh žehná všem, všem, všem"

Vatican News

Bůh je dobrý a žehná všem. Papež František promluvil v programu "Che tempo che fa" a v rozhovoru s Fabiem Faziem poprvé veřejně promluvil o Fiducia supplicans, deklaraci Dikasteria pro nauku víry o požehnání neregulérním párům, textu, který v posledních týdnech vzbudil mnoho diskusí. František v odpovědi na otázku týkající se této kontroverze řekl: "V době rozhodování existuje cena osamělosti, kterou musíte zaplatit, a někdy rozhodnutí nejsou přijata, ale většinou, když rozhodnutí nejsou přijata, je to proto, že jde o neznalost. Říkám, že když se vám to rozhodnutí nelíbí, jděte a promluvte si a řekněte své pochybnosti a bratrsky diskutujte a takhle to jde dál. Nebezpečí spočívá v tom, že se to někomu nelíbí a vloží si to do srdce, a tak se tomu začne bránit a dělá špatné závěry. Toto se stalo u těchto posledních rozhodnutí o požehnání všem".

"Brát za ruku a pomáhat"

Papež pak dodal: "Hospodin žehná každému, každému, kdo přichází. Bůh žehná každému, kdo je schopen být pokřtěn, tedy každému člověku. Ale pak musí lidé vstoupit do rozhovoru s Pánovým požehnáním a podívat se, jakou cestu jim Hospodin nabízí. Musíme je však vzít za ruku a pomoci jim jít touto cestou, ne je hned na začátku odsoudit. A to je pastorační práce církve. To je velmi důležitá práce pro zpovědníky. Vždycky zpovědníkům říkám: všechno odpouštějte a chovejte se k lidem velmi laskavě tak, jak se Hospodin chová k nám, a pakliže chcete lidem pomoci, můžete s nimi vždycky mluvit a pomáhat jim jít dál, ale odpouštějte všem. Za těch 54 let, co jsem - to je vyznání - 54 let, co jsem knězem, jsem starý! Za těch 54 let jsem jen jednou odepřel odpuštění, a to kvůli pokrytectví toho člověka. Jednou. Vždycky jsem odpouštěl všechno, ale také řekněme s vědomím, že ten člověk možná recidivuje, ale Bůh nám odpouští, pomáhejte ať nedochází k recidivám, nebo ať dochází k recidivám méně, ale vždycky odpouštějte. Velkým zpovědníkem, kterého jsem na poslední konzistoři jmenoval kardinálem, je 94letý muž, kapucínský mnich z Argentiny. A je to velký odpustitel, má, jak říkáme, "široký rukáv", odpouští všechno. A jednou přišel do biskupského paláce, když jsem tam byl arcibiskupem, a řekl mi: "Poslyš, Giorgio, mám takový problém, moc odpouštím a někdy mám pocit, že to není dobré." - A co pak děláš ty, Luigi? - Jdu do kaple a prosím Boha o odpuštění: Pane, odpusť mi, odpustil jsem příliš mnoho - Ale to ty jsi mi v tom dal špatný příklad!"  To je pravda, musíme odpouštět všechno, protože On odpustil nám. On nám dal tento 'špatný příklad'".

"Všichni uvnitř, všichni doma"

Církev, řekl František opět v rozhovoru, "má tento niterný rozměr: že vychází ze srdce, každý, každý je tu doma, každý je uvnitř. Říká to Pán, to Pánovo podobenství, které mám tak rád, když hosté nepřišli na svatbu syna, protože každý měl své zájmy, co říká Pán svým pomocníkům: 'Jděte na křižovatku a přiveďte všechny, dobré i zlé, zdravé i nemocné, mladé i staré...'. Všechny, všechny, všechny. Všichni dovnitř. To je Hospodinovo pozvání. A každý se svým břemenem, protože každý má své vlastní a Bůh říká: "Všichni". To říká Bůh, ne já. Problém je, když si vybíráme: tohle ano, tohle ne... Ať to udělá on. My [máme říci:] všichni. Pak uvnitř uvidíme."

Bůh se neunavuje odpouštět

"Odpuštění je pro každého," řekl František v rozhovoru s Fabiem Faziem. "Mám rád jednu věc, kterou mi kdysi řekl jeden velmi moudrý člověk, je jednoduchá: 'Bůh se nikdy neunaví odpouštět, nikdy. Bůh vždy odpouští, protože odpuštění pochází od něho, ale jsme to my, kdo se unavuje prosit o odpuštění. A to je ten problém. Srdce otevřené odpuštění je okamžitě uchváceno srdcem Ježíše, který všechno odpouští, odpouští všechno, ale naše zatvrzelé srdce se stává neschopným prosit o odpuštění, a to je velmi špatná věc, neschopnost prosit o odpuštění. A odtud pramení určitá neschopnost nechat si odpustit, ale ne proto, že by Bůh neodpouštěl, ne, on odpouští všechno. V tom je takříkajíc "bláznem lásky". Ale my, my jsme ti, kteří se unavují prosit o odpuštění, a Hospodin někdy čeká, klepe na dveře mnoha srdcí, aby měli tuto schopnost rozpoznat zlo, které páchají. Pomyslete na ty výrobce zbraní, kteří jsou producenty smrti. Bůh je jim nablízku, dotýká se jejich srdcí, aby je přivedl ke změně života, on se neunavuje odpouštět. Nezapomínejme na to. Bůh se nikdy neunaví odpouštět. To my se unavujeme prosit o odpuštění. Nikdy na to nezapomínejme."

Hospodin usměrňuje s láskou

František pak v rozhovoru pro Che tempo che fa hovořil o dvou směrech: "přibližovat se k Bohu" a "dovolovat Bohu, aby se přibližoval". "Někdy máme kvůli okolnostem, například kvůli válce, v srdci hněv a oboříme se na Hospodina: 'Ale proč to dopouštíš, proč nás necháváš takhle se ničit? Ale Hospodin je blízko. A pro nás je pravou cestou, i když takto křičíme v bolesti, nechat Hospodina, aby se přiblížil.  A nezapomínejme na toto: někdy nám někdo předkládá Boha jako neúprosného soudce... On je soudce, to je pravda. Ale je blízko, soucitný a milosrdný, to je Hospodin. Není to Bůh, který se třese, aby trestal, tak ho Bible vždycky představuje. Problém je v tom, že se bojíme prosit o odpuštění".

Když mluvil o trestání, papež vysvětlil, že to Boží "je jako trest otce a matky vůči dítěti, když mu dají nějaký trest, nějaké pokání, aby ho napravili. Hospodin, řekněme, trestá, aby napravil, trestá s láskou. To maminka nebo tatínek, když dají dítěti "na zadek", tak pokud je to dobrý tatínek nebo hodná maminka, tak ho víc bolí ruka, než ten zadek, tak to je. Běda tatínkovi a mamince, kteří necítí bolest, když dítě trochu plácnou, tam je něco špatně".

František pak poznamenal k větě v úkonu lítosti, která zní: "protože jsem si hříchem zasloužil tvé tresty": "Když člověk udělá špatnou věc, soudce ho zavře do vězení. Špatné věci se musí trestat. To je však příliš tvrdé vyjádření Boží lásky. Mně se víc líbí říkat: 'protože jsem svým hříchem zarmoutil tvé srdce'. To se mi líbí víc. Protože Boží srdce je také lidské srdce, stal se člověkem a je zarmoucen, když vidí naši tvrdost srdce, náš plán pokračovat v sobectví... Ale krásná věc, na kterou rád myslím, že Bůh nás trestá tím, že nás hladí, protože nás staví do životních těžkostí, protože přemýšlíme o špatných věcech, které jsme udělali, a měníme svůj život. Jemu záleží na tom, abychom změnili život, On je velký odpouštěč, On se neunaví odpouštět. "A kolikrát musím odpouštět?" - Osmdesátkrát? - Vždycky! - 8krát? 80krát? 800krát? - Vždycky!" Protože Hospodin říká, že musíme právě takhle odpouštět, protože On je takový, On odpouští vždycky, On se neunavuje odpouštět".

"Nepomýšlím na rezignaci"

Na otázku Fazia ohledně svého zdraví a možné rezignace odpověděl papež František takto: " Nejde ani o myšlenku, ani o starost, dokonce ani o přání. Je to možnost, otevřená, pro všechny papeže, ale v tuto chvíli není v centru mých myšlenek a obav, mých pocitů. Ve své službě budu pokračovat po dobu, po kterou se budu cítit schopen sloužit. Až už to nebudu moci dělat, přijde čas o tom přemýšlet".

Eskalace války mě děsí

"Tato eskalace války mě děsí, protože při těchto válečných krocích ve světě si člověk říká, jak asi dopadneme. S atomovými zbraněmi, které všechno zničí. Jak skončíme. Jako na Noemově arše? To mě děsí. Schopnost sebezničení, kterou dnes lidstvo má".

Papež poté řekl: "Je těžké uzavřít mír, nevím, proč je v nás něco sebedestruktivního. Když jsem byl v roce 2014 v Redipuglii, viděl jsem výsledek toho masakru a plakal jsem. Plakal jsem. Každý první listopad chodím na hřbitov. Když jsem byl v Anziu, byli to mladí muži, kteří tam šli (papež má na mysli mladé vojáky, kteří zemřeli při vylodění, pozn. red.), ne moc staří, všichni mrtví. Když jsem byl naposledy na anglickém hřbitově, díval jsem se na věk. A myslel jsem na matky, které dostávají dopis: "Paní, mám tu čest vám sdělit, že máte syna hrdinu..." A ta maminka to slyší a: "Ne, já chci syna, ne hrdinu". Přijdou o své děti... A přemýšlejme, co znamená válka. Vzpomeňte si na vylodění v Normandii... Na pláži zůstalo 20 000 kluků! To je válka. To je válka. Musíme o tom přemýšlet.”

"Musíme se držet naděje"

František pak poznamenal: "Naděje je jako síla, která nás nese vpřed. Naděje nezklame. Byla tu Turandot, která říkala, že zklame. Ne: naděje nezklame, nikdy nezklame. A my se musíme držet naděje. Naděje - obraz, to krásné na naději - je kotva, kterou odhodíte a jdete vpřed, držíte se lana, abyste se dostali na pláž. Tato kotva, která je obrazem naděje, nikdy nezklame. Ale jsme to my, kdo vyrábíme zklamání - a je jich mnoho -, která jsou zločinná. Každý den komunikuji telefonicky s farností v Gaze a oni mi říkají, co se děje... Hrozné, že... Kolik je tam mrtvých Arabů a kolik mrtvých Izraelců. Dva národy, které mají být bratry, se navzájem ničí. To je válka: ničení. Musíme o tom přemýšlet."

Válka a obchod se zbraněmi

"Válka," řekl papež v rozhovoru s Fabiem Faziem, "začala na začátku biblického příběhu o stvoření. Kain a Ábel. Začalo to nepřátelstvím, zločinem války... V dějinách pak vždy docházelo k válkám. Ale válka je sobecká volba, která má toto gesto: brát pro sebe. Mír má naproti tomu opačné gesto: dávat a podávat ruku. Je pravda, že uzavírat mír je riskantní, ale válka je riskantnější. Vidíme dvě války, které jsou nyní blízko sebe. Ale jen si vzpomeňte, že od doby, kdy skončila druhá světová válka, až do současnosti - řekl jsem to již - války neskončily. Nyní dvě války, které, protože jsou nám blízké, pociťujeme nejvíce: Ukrajina-Rusko a Palestina-Izrael. Jak je možné, že se nedaří uzavřít mír. Za válkami - řekněme to s jistým studem, ale řekněme to - stojí obchod se zbraněmi. Jeden ekonom mi řekl, že právě teď investice, které přinášejí největší úroky, nejvíce peněz, jsou továrny na zbraně. Investice do zabíjení. To je realita - to je realita".

Co vede mocné k válce

Když František hovořil o motivaci mocných, kteří se rozhodnou rozpoutat konflikt, řekl: "Myslím, že je těžké vyjádřit obecnou motivaci. U některých je to pocit vlastenectví, u jiných ekonomický zájem, u dalších vytvoření impéria a postup vpřed: síla nadvlády. Každý má svou vlastní motivaci, ale ve válkách jde vždy o ničení. Podívejte se na obrazy válek v současnosti, podívejte se na obraz pásma Gazy, podívejte se na obraz Krymu nebo Ukrajiny, podívejte se na ten obraz. Ničí se. Zkušenost, kterou jsem před krátkou dobou - před pár lety - zažil, když jsem byl na návštěvě v jedné evropské zemi a musel jsem z jednoho města do druhého letět vrtulníkem, ale ten den byla mlha a musel jsem to udělat autem, dvě hodiny autem. Lidé ve vesnicích to věděli z rádia a čekali, až budu projíždět kolem. Zajímavé: byli tam malí chlapci a děvčata, mladé páry, páry středního věku, ale od určitého věku tam byly babičky, stařenky, málokdy nějací staří muži... Co to znamená? Válku. Tito muži se nedožili vysokého věku. Válka je taková: ničí, zabíjí".

Děti, ti nejvíc zavržení

Když papež hovořil s tazatelem o dětech, řekl: "Minulou středu přijela delegace dětí z Ukrajiny, viděly něco z války a, říkám jednu věc, Fabio, žádné z nich se neusmálo. Děti se usmívají spontánně, rozdával jsem jim čokoládu a ony se neusmívaly. Zapomněly se usmívat a to, že dítě zapomnělo úsměv, je zločin. To je to, co dělá válka: brání člověku snít".

Děti, dodal František, "jsou ti nejvíc vykořisťovaní, ti nejvíc zavržení. A my zapomínáme, že jsou budoucností. Ale my dětem budoucnost bereme. Když pak přijde ve dvaceti, dvaadvaceti, třiadvaceti letech a skončí ve vězení, říkáme: 'Ale, ta špinavá generace, podívejte se, co dělá...'. To jsme byli my! To společnost je takhle vychovala, ne proto, že jim řekla: "Musíš zabíjet, musíš krást...". Ne. Ale společnost je postavila do takového stavu, že se ocitli na okraji společnosti a cítí se odhozeni a žijí jako odhození a dělají věci, které je odstrkují. Je to hrozné, je to rozsudek smrti pro děti. V červnu se zde v Římě uskuteční první světové setkání dětí. Něco málo k tomu, abychom upoutali pozornost. Když jsme měli setkání s dětmi, bylo jich tam 7 500 z celého světa, ze zemí míru i války. Nyní se bude konat další. Ale tohle, první světové setkání, má pomoci upozornit na to, že děti jsou budoucnost, ale budoucnost mají i s tím, co jim dáváme. Buď je vychováme dobře, nebo špatně".

Zlo ze srdce

Zlo vychází - vysvětlil papež během rozhovoru - ze srdce, vždy máme na výběr: buď dobro, nebo zlo. Srdce má schopnost páchat zlo, a to od samého počátku. Vzpomeňte si na svár bratrů Kaina a Ábela. Tuto možnost máme. A pak všechny války, které následovaly. Ze srdce. Srdce má schopnost konat dobro i zlo a v tom spočívá skutečnost svobody člověka. Člověk je svobodný. Je pravda, že je mnohdy podmíněn společenskými politickými otázkami - mluvili jsme o ovlivněných dětech -, ale srdce člověka je svobodné, a když se hlava státu rozhodne vést válku, činí tak - zpravidla válku útočnou, nikoli obrannou - činí tak svobodně. A pak nezapomínejme, opakuji, že obchod, který dnes možná dává nejvíce, je obchod se zbraněmi, obchod se zbraněmi. A mnohokrát se války vedou, zvětšují se, aby se prodaly zbraně nebo aby se vyzkoušely nové zbraně, a lidé, kteří umírají, jsou jakousi cenou, kterou platíte za to, že můžete vyzkoušet nové zbraně nebo vyměnit zbraně, které mám".

Nejnaléhavější reforma

Na Faziovu otázku, co je pro církev nejnaléhavější reformou, papež odpověděl: "Reforma srdcí, pro všechny křesťany. Struktury je možné zachovat, změnit, reformovat podle účelu. A to já - troufám si říci - může to být také mechanická věc - v dobrém slova smyslu - ale struktury musí být vždy aktualizovány, použijme toto pozitivní slovo: změna k aktualizaci. Ale srdce je třeba reformovat každý den: změnit srdce. A to je každodenní práce. Když v srdci cítíme nějakou špatnost, například závist, závist, která je tou "žlutou" neřestí - já ji tak rád nazývám - je to "žlutá" neřest, která ničí všechny vztahy. A my musíme neustále činit pokání a měnit své srdce. A dávat pozor: co se děje v mém srdci, aby se změnilo. Změňte srdce a pak změňte struktury. Struktury je třeba měnit, protože dějiny jdou dál. Věci, které byly dobré v minulém století, nejsou dobré nyní. A skutečnou svobodou je měnit je, protože samy o sobě nejsou absolutní, jsou to věci relativní vzhledem k dějinnému okamžiku".

Krutosti, kterými trpí migranti

František se poté vrátil k tématu migrantů. "V zacházení s migranty je tolik krutosti," řekl, "v okamžiku, kdy opustí své domovy a dorazí sem do Evropy. Existuje velmi pěkná kniha - velmi pěkná - je malá, dá se přečíst za několik hodin - jmenuje se 'Malý bratr'. Ve španělském originále se jmenuje "Hermanito". "Malý bratr". Napsal ji migrant, který tři roky přicházel z Guineje do Španělska. A psal o těchto třech letech otroctví, utrpení, mučení. Tohle se děje, když se lidé dostanou do rukou mafie, která je vykořisťuje. Nedávno za mnou přišel - protože teď pracuje ve Španělsku -, aby mi poděkoval, že jsem o jeho knize mluvil. Ale celý život jako ten Patův, který přišel o ženu a dceru a o tolik dalších... Onehdy se objevil případ, kdy byl člověk mučen, ale zločinci požadovali velkou částku, aby ho pustili na svobodu. To se děje na libyjském pobřeží. A díky Bohu jsme našli dobrodince, který zaplatil, a on přijel. S migranty se kolikrát zachází jako s věcmi. Vzpomínám si na tragédii Cutra, tam, kde se utopili, kvůli odmítnutí. Je pravda, že každý má právo zůstat ve svém domově i migrovat. Je pravda, že právě teď v Evropě přijímá nejvíce migrantů pět zemí: Kypr, Řecko, Malta, Itálie a Španělsko. Nezavírejte prosím dveře. A dokonce některé z těchto zemí nemají děti a potřebují pracovní sílu. V některých z těchto zemí jsou prázdné vesnice. Dobrá a promyšlená migrační politika pomáhá i vyspělým zemím, jako je Itálie, Španělsko atd. Musíme vzít problém migrantů do rukou, odstranit všechny ty mafie, které migranty vykořisťují, a pustit se do řešení problému jak potřeb lidí v těch zemích, tak migrace. Migrovat je jedno právo a zůstat ve své vlasti je právo druhé. Respektujte obojí. Jeden velmi významný evropský politik, šéf vlády, jednou řekl: "Problém africké migrace se řeší v Africe. Pomozte Africe rozvíjet se tak, aby sem nemuseli přicházet. Problém migrantů je velmi důležitý. Pokud máte čas, přečtěte si tuto knihu - "Malý bratr" - je to drsný příběh migrace".

Proč prosím o modlitby

Na otázku Fabia Fazia, proč za sebe vždy prosí o modlitby, papež odpověděl: "Protože jsem hříšník a potřebuji Boží pomoc, abych zůstal věrný povolání, které mi dal. Každý má své povolání, i vy máte své - vedete si tak dobře ve svém povolání, které vychází z povolání srdce! - Každý má své vlastní, své povolání, o které musí usilovat. Bůh mě povolal, abych byl knězem, abych byl biskupem, a jako biskup mám velmi velkou odpovědnost vůči církvi. A znám své slabosti. A proto musím všechny prosit o modlitby, aby se za mě modlili, abych zůstal věrný ve službě Hospodinu. Abych neskončil jako polovičatý pastýř, který se nestará o stádo, ale jako pastýř uprostřed stáda, abych stádo cítil a znal. Papež musí vědět, jak na tom stádo je. Pastýř za stádem, aby pomáhal, šel napřed a někdy nechal stádo, aby si čichem hledalo nové pokrmy. A pastýř před stádem, aby ho vedl. A k tomu potřebuji modlitbu. A proto prosím o modlitbu, abych neselhal v roli pastýře. Bůh nás povolal, povolal pastýře, abychom byli pastýři lidu, a - rád říkám - ne "státními hodnostáři", ne monsieur l'Abbé de l'Ecole française".

Od Boha lze žádat všechno

Od Hospodina, řekl František, "lze žádat o všechno, a v tom si myslím, že se někdy opravdu ostýcháme, nemáme odvahu žádat Hospodina o všechno. Co říká Kristus Pán v evangeliu: 'Proste a budete mít. Proste. Proste. Ta křesťanská moudrost naučit se klepat na dveře Božího srdce".

Obraz Boží tváře

Papež řekl, že ve svých modlitbách používá "obrazy z evangelia. Rád si ho představuji jako štědrého otce, který přijímá syna, jenž odešel a utratil celé jmění, a vrací se zraněný... přijímá ho. A podle evangelia si syn "připravil řeč": "Tatínku, zhřešil jsem proti nebi, proti tobě...". Ale otec ho svým objetím téměř nenechal promluvit. Rád myslím na Boha s tímto objetím. Když jdu a říkám: "Ale, já jsem v tom selhal...", rád na něj pomyslím, jak mě obejme a říká: "Ale pokračuj, pokračuj, pokračuj." A taky se mi líbí, jak mi říká: "Ale, pokračuj, pokračuj." Je to Hospodin, který nás povzbuzuje, který se nepohoršuje nad našimi hříchy, protože je Otec a doprovází nás. Považuje za samozřejmé, že jsme hříšníci. Problém je na něm: zda hříšníka doprovodím, nebo ho okamžitě pošlu do pekla. A On se rozhoduje, že nás bude doprovázet. A proto poslal svého Syna, aby nás doprovázel. Bůh poslal svého Syna na svět ne proto, aby svět odsoudil, ale aby ho zachránil. Tak praví liturgie". A když mluvil o pekle, František dodal: "To není dogma víry - to, co řeknu - je to moje osobní věc, která se mi líbí: rád si představuji peklo prázdné. Je to potěšení: doufám, že je to skutečnost. Ale je to potěšení".

Cesty do Argentiny a Polynésie

K situaci v Argentině papež řekl: "Znepokojuje mě to, protože tam lidé tolik trpí. Pro zemi je to těžká chvíle. Plánuje se možnost cesty v druhé polovině roku, protože teď se tam mění vláda, jsou tam nové věci a já mám také nějaké závazky. Například v srpnu mě čeká cesta do Polynésie, tam je to daleko, a potom bychom udělali cestu do Argentiny, pokud to půjde. Tam bych se chtěl podívat. Po deseti letech je to dobré, můžu jet'.

Vzpomínky na dětství

Když František mluvil o tom, co se mu vybaví jako první, když pomyslí na domov, vysvětlil: "První věc jsou prarodiče. Je nás pět. Maminka měla mého bratra, druhého, když mi bylo 13 měsíců, byl jsem ještě miminko, o které jsem se musela starat, a prarodiče bydleli 40 metrů od nás. A babička ráno přišla, vzala mě k nim domů, strávil jsem u nich celé dopoledne, naobědval se s nimi a po obědě mě vzala domů. To je krásná vzpomínka, kterou mám. A to vysvětluje, proč první jazyk, kterým jsem mluvil, nebyla španělština, ale piemontština, protože oni mluvili piemontsky. To byl opravdu můj první jazyk. To je první vzpomínka, prarodiče: tedy dědeček a babička, kteří mě za ruku později odpoledne vodili domů. Je to krásná vzpomínka".

"Co mě přiměje k úsměvu"

"Laskavost dětí," řekl František, "ta mě přiměje k úsměvu. A pak prarodiče, jsou to moji vrstevníci, ale rád si s prarodiči povídám, mám ten vztah s prarodiči, mají moudrost prarodiče, mají moudrost. Nezapomínejte na tyto dvě dovednosti, které musíme mít, mluvit s dětmi, naslouchat jim, rozesmát je, povídat si s nimi a s prarodiči, poslouchat příběhy. Někteří lidé říkají: 'Ale oni jsou nudní, vyprávějí pořád to samé...', ale jsou to příběhy ze života, a to také pomáhá."

To nejdůležitější v životě

"Životní cestu můžete shrnout slovy učit se milovat a vždycky se můžete učit milovat víc. A je tolik lidí, kteří vám dali příklad hrdinské lásky, která je dovedla až ke smrti, k položení života za druhé". Rozhovor František zakončil obvyklou výzvou: "Prosím vás, abyste se za mě modlili: modlete se, modlete se, abych šel stále kupředu, abych neselhával v mém úkolu, ale prosím, modlete se za mě, ne proti mě! Děkuji vám".