Papežské poselství ke Dni nemocných: Válka je nejhorší společenskou chorobou
Michele Raviart – Vatican News
„Pečujme o ty, kteří trpí a jsou osamoceni. Nemocní, slabí a chudí jsou v centru církve a musí být také ve středu naší lidské pozornosti a pastorační péče“, píše papež František ve svém poselství k XXXII. Světovému dni nemocných, který se bude slavit 11. února a jehož text dnes, 13. ledna, zveřejnilo Tiskové středisko Svatého stolce. „Pro člověka není dobré být sám. Péče o nemocné skrze péči o vztahy“ – to je téma papežovy úvahy, která vychází z úryvku z knihy Genesis a připomíná, že Bůh stvořil člověka k životu ve společenství, a proto jsou opuštěnost a osamělost děsivé a bolestné. Tato okolnost, vysvětluje papež, je ještě pravdivější v době křehkosti a nejistoty, často způsobené nástupem jakékoli vážné nemoci.
Válka je nejstrašnější ze společenských nemocí
Františkovy myšlenky pak směřují k těm, kteří byli během pandemie Covid-19 nejvíce osamělí: k pacientům, kteří nemohli přijímat návštěvy, ale také k sestrám, lékařům a pomocnému personálu, kteří byli všichni přepracovaní a uzavření na izolačních odděleních. Nemluvě o těch, kteří museli čelit hodině smrti sami, za asistence zdravotnického personálu, ale daleko od svých rodin. Nejstrašnější společenskou nemocí, za kterou nejkřehčí lidé platí nejvyšší cenu, je však válka a papež se zármutkem sdílí stav utrpení a osamělosti těch, kteří se kvůli ní a jejím tragickým důsledkům ocitli bez podpory a pomoci.
Lidská důstojnost vždy v centru veřejných rozhodnutí
Mnohdy však i v těch nejbohatších a nejmírumilovnějších zemích prožíváme čas stáří a nemoci v osamění a někdy dokonce v opuštěnosti, pokračuje Svatý otec. Je to smutná realita, dítě kultury individualismu, která za každou cenu vyzdvihuje výkon a pěstuje mýtus efektivity, přičemž se stává lhostejnou, a dokonce bezohlednou, když už lidé nemají sílu držet krok. Je to kultura plýtvání, píše papež, která bohužel proniká i do některých politických rozhodnutí, jež nestaví do centra důstojnost lidské osoby a její potřeby a nikoli vždy upřednostňují strategie a zdroje nezbytné k tomu, aby každému člověku bylo zaručeno základní právo na zdraví a přístup k péči. Současně, dodává papež František, opuštěnost křehkých lidí a jejich osamělost jsou podporovány také tím, že se péče omezuje pouze na zdravotnické služby, aniž by byla moudře doprovázena terapeutickým spojenectvím mezi lékařem, pacientem a rodinným příslušníkem.
Touha po blízkosti a něze
Pečovat o nemocného ve skutečnosti znamená především pečovat o všechny jeho vztahy, o Boha, rodinu, přátele, zdravotnický personál, ale také o vztahy se stvořením a se sebou samým. V nemoci tedy potřebujeme především 'blízkost plnou soucitu a něhy'. Papež se pak obrací přímo k nemocným a žádá je, aby se za to nestyděli. Nestyďte se za svou touhu po blízkosti a něze! píše František, neskrývejte ji a nikdy si nemyslete, že jste pro druhé přítěží. Stav nemocných vybízí každého, aby omezil rozjitřený rytmus, v němž jsme ponořeni, a znovu objevil sám sebe. Přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal, jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství.
