Papežova předmluva ke knize „Pavel VI., učitel Kristova tajemství“

Papež František

Jsem rád, že se kardinál Marcello Semeraro rozhodl vydat soubor homilií pronesených v den Proměnění Páně, který je zároveň výročím odchodu svatého Pavla VI. z „této bolestné, dramatické a velkolepé země“, jak ji nazval ve své závěti, do Otcova domu. Jsem také rád, že si pro to vybral právě tento rok 2023, kdy si připomínáme šedesát let od povolání Giovanniho Battisty Montiniho k petrovské službě.

Pavel VI.! Často mě napadá, zda by tento papež neměl být považován za „mučedníka“! Jednou jsem toto řekl při soukromém setkání biskupu Marcellovi, v předvečer beatifikačního obřadu papeže Montiniho. Zeptal jsem se ho napůl vážně a napůl žertem, zda mám při tomto obřadu obléci červené nebo bílé liturgické roucho. Nerozuměl mi a poznamenal, že červená barva je předepsaná pro pohřební obřady papežů... Vysvětlil jsem mu, co jsem měl na mysli, a on se mnou zůstal zamyšleně stát.

Pavel VI. se totiž 15. prosince 1969 při tradiční výměně vánočních přání s kardinálským kolegiem a římskou kurií zmínil o tom, že II. Vatikánský koncil „vyvolal stav bdělosti a v některých ohledech i duchovního napětí“, včetně krize mnoha kněží. V této souvislosti řekl: „To je naše trnová koruna“.

Výzva k lásce k církvi patřila v magisteriu Pavla VI. k nejčastějším a nejopakovanějším. Považoval ji za zrcadlo, v němž vidíme Krista, za prostor, kde se s Kristem setkáváme, a to pro něj bylo unum necessarium. Všichni si pamatujeme jeho modlitbu ke Kristu, jedinému nezbytnému! A právě tuto jedinečnou a absolutní lásku ke Kristu chtěl kardinál Semeraro zdůraznit svými homiliemi, zasazenými do kontextu tajemství Proměnění Páně.

Svatý Pavel VI. byl kontemplátorem, kazatelem, svědkem proměněného Krista. Dalo by se říci, že chtěl vstoupit v tuto evangelijní scénu jako společník tří apoštolů, které si Ježíš vybral, či ještě více: jeho niternou a tajnou touhou bylo být vždy „cum ipso in monte“, a to činilo proměněným i jeho samotný život.

Jsem rád, že tyto úvahy vycházejí, protože postava svatého Pavla VI. byla vždy i pro mě přitažlivá Již při jiných příležitostech jsem řekl, jak mi některé projevy tohoto papeže - například v Manile, v Nazaretě... - dodaly duchovní sílu a vyvolaly v mém životě mnoho dobrého. Je známo, že moje první apoštolská exhortace Evangelii gaudium měla být tak trochu druhou stranou mince jeho exhortace Evangelii nuntiandi, pastoračního dokumentu, který mám velmi rád. Na druhou stranu mě všichni často slyšeli opakovat výraz, který mi odtud vstoupil do srdce: něžná a útěšná radost z evangelizace. Opakoval jsem ho, když jsem byl biskupem v Buenos Aires, a opakuji ho i dnes.

Název zvolený pro tuto sbírku navazuje na větu Marie-Josepha Le Guillou, velkého dominikánského teologa, kterého si také velmi vážím. Napsal ji ve sborníku věnovaném prorocké, duchovní a doktrinální, pastorační a misijní velikosti Druhého vatikánského koncilu. I z něj bych tedy rád vycházel, než tyto řádky uzavřu. S blížícím se jubilejním rokem 2025 jsem všechny požádal, aby se na něj připravili tím, že vezmou do rukou základní texty Druhého vatikánského ekumenického koncilu.

Otec Le Guillou ve zmíněné knize popisuje II. Vatikánský koncil jako akt kontemplace Kristovy tváře. I v tomto světle je třeba magisterium II. Vatikánského koncilu znovu číst, studovat, prohlubovat a uplatňovat. Jednomu jezuitovi, který se mě při setkání v litevském Vilniusu zeptal, jak by mohl pomoci, jsem odpověděl: „Historici říkají, že trvá 100 let, než se koncil začne realizovat. My jsme v polovině cesty. Pokud mi tedy chcete pomoci, jednejte tak, aby se koncil v církvi prosadil“.

Rozjímejte nad Kristovou tváří! V Evangelii gaudium jsem napsal, že každý kazatel „je kontemplátorem Slova a také kontemplátorem lidu“. Chtěl bych říci, že stejně tak je tomu i u synodální církve, která je církví kontemplující Slovo i svatý věřící Boží lid. Z celého srdce si přeji, aby k tomu vybízely i úvahy napsané na těchto stránkách.