František: Ať technologie neznetvoří hlubokou podstatu člověka

Alessandro De Carolis - Vatican News

V době umělé inteligence, kdy panují obavy, že se algoritmy stanou všudypřítomným měřítkem lidských záležitostí, je třeba znovu pochopit vztah mezi člověkem a strojem. A k tomu je nezbytné pochopit, "co člověka kvalifikuje", jeho hlubší přirozenost. To je základní úvaha, z níž vycházejí reflexe Papežské akademie pro život, která ode dneška do středy pořádá generální shromáždění na téma "Člověk. Významy a výzvy". A je to tatáž úvaha, z níž vychází papež ve svém projevu k účastníkům plenárního shromáždění dnes ráno 12. února.

Uvnitř širšího horizontu

Především František definuje jako "nevěrohodné" rozlišování mezi "přirozenými procesy a umělými procesy", kdy ty první jsou jediné "autenticky lidské", zatímco ty druhé jsou "cizí, nebo dokonce v rozporu s lidským".

Je třeba spíše zařadit vědecké a technologické poznání do širšího významového horizontu a odvrátit tak technokratickou hegemonii.

Tento posun - tedy požadavek, jak říká, "reprodukovat lidskou bytost prostředky a logikou technologie" - lze pozorovat již v prastarém biblickém příběhu o babylonské věži. Papež se ohrazuje proti obvyklému a ukvapenému klišé, že šlo o "ničivý trest". Naopak, vysvětluje, Boží zásah byl za těchto okolností 'záměrným požehnáním'.

Projevuje se totiž snaha napravit směřování k 'jediné myšlence' prostřednictvím mnohosti jazyků. Lidské bytosti jsou tak konfrontovány s omezeností a zranitelností a povolány k respektování jinakosti a vzájemné péči.

Odpovědná kreativita

František poznamenává, že v dnešních hypertechnologických mužích a ženách, kteří konstruují "mluvící stroje", existuje "zákeřné pokušení" "cítit se protagonisty tvůrčího aktu" podobného tomu božskému, a proto, jak potvrzuje, jsme "žádáni, abychom rozlišovali, jak může být kreativita člověka, která je mu svěřena, vykonávána odpovědným způsobem". K tomu je třeba, pokračuje, "rozvíjet kulturu, která by byla schopna při integraci prostředků vědy a techniky rozpoznat a podporovat člověka v jeho neopakovatelné specifičnosti".

Osvobození od "zpátečnictví"

Papež poukazuje na dva způsoby, jak postupovat při plnění tohoto "kulturního úkolu". První z nich je založen na "transdisciplinární výměně", "kulturní dílně" tvořené "vzájemnou výměnou", která přetváří vědění a přesahuje, jak naznačuje, "srovnávání poznatků" prostřednictvím "vzájemného naslouchání a kritické reflexe". Druhá modalita je patrná, jak František přiznává, v "synodálním postupu" Papežské akademie.

Jde o náročný styl bádání, protože vyžaduje pozornost a svobodu ducha, otevřenost vydat se na neprobádané a neznámé cesty a oprostit se od jakéhokoli sterilního "zpátečnictví".

V tomto směru papež uzavírá: "Křesťanství vždy nabízelo důležitý přínos, když z každé kultury, do níž se vřadilo, přebíralo tradice [hledání] smyslu, které v ní našlo zapsané", a "reinterpretovalo je ve světle vztahu s Hospodinem, který se zjevuje v evangeliu, a využívalo jazykových a pojmových prostředků přítomných v jednotlivých kontextech".