PODCAST: Papežova homilie při kanonizaci Mamy Antuly

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Mše svatá a kanonizace blahoslavené Marie Antonie de San José de Paz y Figueroa 

Svatopetrská bazilika, 11. února 2024

První čtení (srov. Lv 13,1-2.45-46) i evangelium (srov. Mk 1,40-45) hovoří o malomocenství: nemoci, která s sebou nese postupnou fyzickou destrukci člověka a s níž jsou bohužel na některých místech stále často spojovány postoje marginalizace. Malomocenství a marginalizace: toto jsou dvě zla, od kterých chce Ježíš osvobodit člověka, s nímž se setkává v evangeliu. Podívejme se na jeho situaci.

Malomocný je nucen žít mimo město. Křehký kvůli své nemoci, místo aby mu spoluobčané pomohli, je ponechán napospas svému osudu, ba dokonce je ještě více zraňován odcizením a odmítáním. Proč? Ze strachu, především ze strachu, že se jiní nakazí a skončí jako on: "Aby se to nestalo i nám! Neriskujme to, držme se dál!". Tedy strach. Pak z předsudků: "Když má takovou strašnou nemoc," zněl obecný názor, "jistě je to proto, že ho Bůh trestá za nějakou vinu, které se dopustil: a tak když si ji zaslouží, dobře mu tak!". To je předsudek. A nakonec kvůli falešné religiozitě: v té době se totiž věřilo, že dotyk mrtvého činí člověka nečistým, a malomocní byli lidé, jejichž tělo 'udumíralo'. Takže - myslelo se - dotknout se jich znamenalo stát se nečistým jako oni: tady šlo o pokřivenou religiozitu, která stavěla bariéry a přehlušila pravou zbožnost.

Strach, předsudky a falešná religiozita: zde jsou tři příčiny velké nespravedlnosti, tři "malomocenství duše", která nutí slabé trpět a odhazuje je jako odpad. Bratři a sestry, nemysleme si, že jsou to jen věci minulosti. Kolik trpících lidí potkáváme na chodnících našich měst! A kolik strachu, předsudků a nedůslednosti je i mezi těmi, kdo věří a hlásí se ke křesťanství, a tyto strachy je nadále zraňují! I v naší době je tolik marginalizace, je třeba bořit bariéry, je třeba léčit "malomocné". Ale jak? Jak to můžeme udělat? Co dělá Ježíš? Ježíš dělá dvě věci: dotýká se a uzdravuje.

První věc je dotek. Ježíš při mužově volání o pomoc (srov. v. 40) pocítí soucit, zastaví se, vztáhne k němu ruku a dotkne se ho (srov. v. 41), i když ví, že se tím naopak stane sám "zavrženým". Ve skutečnosti se paradoxně role obrátí: nemocný, až se uzdraví, bude moci jít ke kněžím a bude znovu přijat do společenství; Ježíš naopak už nebude moci vstoupit do žádného obydleneého města (srov. v. 45). Kristus se tehdy mohl vyhnout tomu, aby se dotyčného dotkl, stačilo by, aby ho "uzdravil na dálku". Ale Kristus takový není, jeho cesta je cestou lásky, která se přibližuje k trpícím, vstupuje do kontaktu, dotýká se jejich ran. Taková je Boží blízkost. Ježíš je blízko, Bůh je blízko.  Kristus se činí blízkým. Náš Bůh, drazí bratři a sestry, nezůstal vzdálený v nebi, ale v Ježíši se stal člověkem, aby se dotkl naší bídy. A tváří v tvář nejtěžšímu "malomocenství", totiž hříchu, neváhal zemřít na kříži, za hradbami města, zavržen jako hříšník, jako malomocný, aby se dotkl naší lidské skutečnosti až do hloubky. Jeden světec napsal: "Stal se malomocným místo nás".

A my, kteří Ježíše milujeme a následujeme, umíme jeho "dotek" učinit svým vlastním? Není to snadné a musíme být ostražití, když se v našem srdci objeví instinkty, které jsou v rozporu s jeho "přibližováním se" a "obdarováním": například když se vzdalujeme od druhých, protože chceme myslet jen na sebe, když redukujeme svět do zdí svého "blahobytu", když se domníváme, že problémem jsou vždy a jen druzí... V těchto případech musíme být opatrní, protože diagnóza je jasná, jde o "malomocenství duše": nemoc, která nás činí necitlivými vůči lásce, soucitu, která nás ničí "gangrénou" sobectví, předsudků, "gangrénou" lhostejnosti a netolerance. Buďme opatrní, bratři a sestry, také proto, že stejně jako v případě prvních skvrn malomocenství, které se objeví na kůži v počáteční fázi nemoci, pokud okamžitě nezasáhneme, infekce se rozrůstá a stává se zničující. Tváří v tvář tomuto riziku, této možnosti, této nemoci naší duše, jaký je lék?

Pomáhá nám druhé Ježíšovo gesto, jímž uzdravuje (srov. v. 42). Jeho "dotek" ve skutečnosti neznamená jen blízkost, ale je počátkem uzdravení. Blízkost je přitom Božím stylem. Bůh je vždy blízko, soucitný a něžný. Blízkost, soucit a něha. To je Boží styl. A my tomu máme být otevřeni, protože právě tím, že se necháme Ježíšem dotknout, se uzdravujeme uvnitř, ve svém srdci. Když se jím necháme dotknout v modlitbě, v adoraci, když mu dovolíme, aby v nás působil skrze své slovo a svátosti, jeho kontakt nás skutečně promění, uzdraví nás z hříchu, osvobodí nás od uzavřenosti, promění nás víc, než můžeme udělat sami, vlastními silami. Naše zraněné části - srdce a duše -, nemoci duše je třeba přivést k Ježíši: to dělá modlitba; ale ne abstraktní modlitba, složená jen z formulí, které se mají opakovat, ale upřímná a živá modlitba, která klade ke Kristovým nohám bídu, slabosti, faleš, strach. A ptejme se sami sebe: dovolím Ježíši, aby se dotkl mého "malomocenství", aby mě uzdravil?

Při Ježíšově "doteku" se totiž znovuzrodí to nejlepší z nás samých: tkáně srdce se obnoví, krev našich tvůrčích impulsů znovu začne proudit plná lásky, rány minulých chyb se zacelí a kůže vztahů získá zdravou a přirozenou soudržnost. Tak se vrací krása, kterou máme, krása, kterou jsme; krása toho, že jsme milováni Kristem, znovu objevujeme radost z toho, že se můžeme darovat druhým, beze strachu a bez předsudků, zbaveni forem uspávající religiozity, která se zbavuje těla našeho bližního; schopnost milovat, přesahující veškerou vypočítavost a pohodlnost, v nás znovu získává sílu.

Pak, jak praví krásná pasáž Písma (srov. Ez 37,1-14), z toho, co se zdálo být údolím uschlých kostí, povstanou živá těla a znovu se zrodí lid spasených, společenství bratří a sester. Bylo by však mylné myslet si, že tento zázrak vyžaduje velkolepé a spektakulární formy, aby se mohl uskutečnit. Děje se především ve skryté každodenní lásce: v té, která se prožívá v rodině, v práci, ve farnosti a ve škole; na ulici, na úřadech a v obchodech; v té, která nehledá publicitu a nepotřebuje potlesk, protože lásce stačí láska (srov. sv. Augustin, Enarr. in Ps 118, 8, 3). Ježíš to dnes zdůrazňuje, když uzdravenému člověku ukládá, aby "nikomu nic neříkal" (v. 44): tedy blízkost a diskrétnost. Bratři a sestry, takto nás miluje Bůh, a pokud se jím necháme zasáhnout, můžeme se i my mocí jeho Ducha stát svědky lásky, která zachraňuje!

Dnes myslíme na Marii Antonii de San José, zvanou "Mama Antula". Byla poutnicí Ducha. Urazila tisíce kilometrů pěšky, přes pouště a nebezpečné cesty, aby přinášela Boha. Dnes je pro nás vzorem apoštolské horlivosti a odvahy. Když byli jezuité vyhnáni, Duch svatý v ní zažehl misijní plamen založený na důvěře v prozřetelnost a vytrvalosti. Vzývala přímluvu svatého Josefa, a aby ho příliš neunavovala, také svatého Kajetána z Tiene. Proto zavedla úctu k posledně jmenovanému a jeho první obraz dorazil do Buenos Aires již v 18. století. Díky Mamě Antule se tento světec, přímluvce Boží prozřetelnosti, dostal do domácností, čtvrtí, dopravních prostředků, obchodů, továren a do lidských srdcí, aby tak nabídnul na stůl chudých důstojný život skrze práci, spravedlnost, každodenní chléb. Modleme se dnes k Marii Antonii, svaté Marii Antonii de Paz de San José, aby nám hodně pomáhala. Kéž nám všem Hospodin požehná.