Papež ke Dni zasvěceného života: Zvolněme tempo a dejme prostor Božímu působení

Zatímco lid očekával Hospodinovu spásu, proroci ohlašovali jeho příchod, jak říká prorok Malachiáš: „Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte, přijde do svého chrámu“ (Mal 3,1). Simeon a Anna jsou obrazem a předobrazem tohoto očekávání. Vidí, jak Bůh vstupuje do svého chrámu, a osvíceni Duchem svatým ho poznávají v Dítěti, které Maria nese v náručí. Celý život na něj čekali: Simeon,  „člověk spravedlivý a bohabojný, který očekával potěšení Izraele“ (Lk 2,25); Anna, která „nikdy nevycházela z chrámu“ (Lk 2,37).

Prospěje nám, když pohlédneme na tyto dva staré lidi, trpělivé v čekání, bdělé v duchu a vytrvalé v modlitbě. Jejich srdce setrvávala na stráži jako stále hořící pochodeň. Jsou sice v pokročilém věku, ale mají mladistvé srdce; nenechávají se stravovat plynutím dní, neboť jejich oči zůstávají obráceny k Bohu v očekávání (srov. Žl 145,15). Na své životní cestě zažili těžkosti a zklamání, ale nepodlehli poraženectví: neposlali naději do důchodu. A tak při pohledu na Dítě poznávají, že se naplnil čas, dovršilo proroctví, že přišel ten, kterého hledali a po kterém toužili, Mesiáš národů. Tím, že si uchovávají živé očekávání Pána, jsou schopni přivítat ho v novosti jeho příchodu.

Bratři a sestry, čekání na Boha je důležité i pro nás, pro naši cestu víry. Hospodin nás každý den navštěvuje, promlouvá k nám, zjevuje se nečekaným způsobem a přijde na konci života a časů. On sám nás proto nabádá, abychom zachovali bdělost, abychom bděli a vytrvali v očekávání. To nejhorší, co se nám může stát, je totiž upadnout do „spánku ducha“: uspat srdce, umrtvit duši, uložit naději do temných koutů zklamání a rezignace.

Myslím na vás, zasvěcení bratři a sestry, a na dar, kterým jste; myslím na každého z nás, dnešních křesťanů: jsme ještě schopni prožít očekávání? Nejsme někdy příliš zahleděni sami do sebe, do věcí a intenzivního rytmu každého dne, až zapomínáme na Boha, který vždy přichází? Nejsme příliš uchváceni svými dobrými skutky a neriskujeme tak, že se i náboženský a křesťanský život promění v „mnoho věcí, které máme na práci“, přičemž zanedbáme každodenní hledání Boha? Nehrozí nám někdy plánování osobního a komunitního života, které se opírá o výpočet šancí na úspěch, místo abychom radostně a pokorně pěstovali ono nepatrné zrno, které nám bylo svěřeno, v trpělivosti těch, kdo sejí, aniž by něco očekávali, a těch, kdo umí čekat na čas Boha a jeho překvapení? Někdy, a to si musíme přiznat, jsme tuto schopnost čekat ztratili. Důvodem jsou různé překážky, z nichž bych rád vyzdvihl dvě.

První je zanedbávání vnitřního života. K tomu dochází, když únava převládne nad úžasem, když zvyk vystřídá nadšení, když ztratíme vytrvalost na duchovní cestě, když z nás negativní zkušenosti, konflikty nebo zdánlivě zpožďující se plody činí lidi zahořklé a rozhořčené. Není dobré „přežvykovat hořkost“, protože v řeholní rodině, stejně jako v každém společenství a rodině, zatrpklí a „temně se tvářící“ lidé zatěžují ovzduší. Zdá se, že tito lidé mají v srdci ocet…Tehdy je třeba získat zpět ztracenou milost: intenzivním vnitřním životem se vrátit k duchu radostné pokory, tiché vděčnosti. A ten se sytí adorací, prací kolen a srdce, konkrétní modlitbou, která bojuje a přimlouvá se, je schopna znovu probudit touhu po Bohu, lásku minulých let, úžas prvního dne, chuť spočívající v očekávání.

Druhou překážkou je přizpůsobení stylu světa, který nakonec zaujme místo evangelia. A náš svět je světem, který často běží velkou rychlostí, který vyzdvihuje potřebu „všeho a hned“, který se stravuje aktivismem a snaží se vymítat strach a úzkost ze života v pohanských chrámech konzumu nebo v zábavě za každou cenu. V takovém kontextu těchto pohanských časů, kde je ticho zatracováno a ztraceno, není čekání snadné, protože vyžaduje postoj zdravé pasivity, odvahu zpomalit tempo, nenechat se zahltit činností, udělat v sobě prostor pro Boží působení, jak učí křesťanská mystika. Dávejme si tedy pozor, aby do našich řeholních společenství, do života církve a na cestu každého z nás nevstoupil duch světa, jinak nepřineseme ovoce. Křesťanský život a apoštolské poslání potřebují očekávání, které dozrává v modlitbě a každodenní věrnosti, aby nás osvobodilo od mýtu výkonnosti, od posedlosti výkonem a především od nároku uzavřít Boha do našich kategorií, neboť On vždy přichází nepředvídatelným způsobem, v čase, který není naším časem, a způsobem, který neočekáváme.

Jak uvádí francouzská mystička a filozofka Simone Weilová, jsme snoubenkou, která v noci čeká na příchod ženicha, a „součástí budoucí nevěsty je očekávání [...]. Toužit po Bohu a zříci se všeho ostatního: jen v tom spočívá spása“ (S. WEILOVÁ, Čekání na Boha, Milán 1991, 152). Sestry, bratři, pěstujme v modlitbě očekávání Hospodina a učme se dobré „pasivitě Ducha“: tak se budeme moci otevřít Boží novosti.

Stejně jako Simeon i my vezměme do náruče Dítě, Boha novosti a překvapení. Přijetím Boha se minulost otevírá budoucnosti, staré v nás se otevírá novému, které přináší On. Není to snadné, jak víme, protože v řeholním životě, stejně jako v životě každého křesťana, je obtížné vzdorovat „síle starého“: „pro starého člověka v nás není ve skutečnosti snadné přijmout dítě, to, co je nové [...]. Přijmout to nové - ve svém stáří přijmout to nové...Boží novost se představuje jako dítě a my se všemi svými zvyky, strachy, závistí, starostmi stojíme tváří v tvář tomuto dítěti. Přijmeme ho, uvítáme ho, uděláme mu místo? Vstoupí tato novost skutečně do našeho života, nebo se budeme spíše snažit skloubit staré a nové dohromady a pokusíme se co nejméně nechat vyrušit přítomností Boží novosti?“ (C. M. MARTINI, Něco natolik osobního. Meditace o modlitbě, Milán 2009, 32-33).

Tyto otázky jsou určeny nám, našim společenstvím, církvi. Dejme se zneklidnit, nechme se pohnout Duchem jako Simeon a Anna. Budeme-li jako oni prožívat čekání v péči o vnitřní život a v souladu se stylem evangelia, obejmeme Ježíše, světlo a naději života.