PODCAST: Papežova homilie na Popeleční středu
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Když dáváte almužnu, když se modlíte, když se postíte, dbejte, aby se to dělo ve skrytosti, neboť váš Otec vidí ve skrytosti (srov. Mt 6,4). Vstupte do tajemství: to je výzva, kterou Ježíš adresuje každému z nás na začátku postní cesty.
Vstoupit do tajemství znamená vrátit se do srdce, jak nabádá prorok Joel (srov. Joel 2,12). Je to cesta z vnějšku do nitra, aby se vše, co žijeme, i náš vztah k Bohu, neredukovalo na zevnějšek, na rám bez obrazu, na obal duše, ale aby vyrůstalo zevnitř a odpovídalo hnutím srdce, tedy našim touhám, myšlenkám, citům, vyvěrajícímu nitru naší osoby.
Postní doba nás pak ponořuje do lázně očisty a vyprázdnění: chce nám pomoci odstranit veškerý "make-up", vše, čím se odíváme, abychom vypadali přiměřeně, lépe, než jsme. Návrat k srdci znamená vrátit se ke svému pravému já a ukázat ho před Bohem takové, jaké je, nahé a odhalené. Znamená to podívat se do svého nitra a uvědomit si, kým skutečně jsme, sundat masky, které často nosíme, zpomalit tempo svého horečného života, přijmout život a pravdu o sobě samých. Život není divadlo a postní doba nás vyzývá, abychom sestoupili z jeviště přetvářky, abychom se vrátili k srdci, k pravdě o tom, kdo jsme. Návrat do srdce, návrat k pravdě.
Proto dnes večer v duchu modlitby a pokory přijímáme popel na své hlavy. Je to gesto, které nás chce přivést zpět k základní realitě nás samých: jsme prach, náš život je jako dech (srov. Ž 39,6; 144,4), ale Hospodin - On a jen On, ne jiní - nedovolí, aby se vytratil; On shromažďuje a formuje prach, kterým jsme, aby nebyl rozptýlen prudkými větry života a nerozplynul se v propasti smrti.
Popel nasypaný na naši hlavu nás vybízí, abychom znovu objevili tajemství života. Říká nám: dokud budete nosit brnění, které zakrývá vaše srdce, dokud se budete maskovat maskou zdání, vystavovat umělé světlo, abyste se ukázali nepřemožitelní, zůstanete prázdní a neplodní. Když naopak budete mít odvahu sklonit hlavu a nahlédnout do svého nitra, pak budete moci objevit přítomnost Boha, který vás miluje a vždycky miloval; konečně se brnění, které jste si postavili, rozbije a vy budete moci pocítit, že jste milováni věčnou láskou.
Sestro, bratře, já, ty, každý z nás, jsme milováni věčnou láskou. Jsme popel, na který Bůh dechl svůj dech života, jsme země, kterou vytvaroval svýma rukama (srov. Gn 2,7; Ž 119,73), jsme prach, z něhož povstaneme k nekonečnému životu, který je pro nás připraven navěky (srov. Iz 26,19). A jestliže v popelu, kterým jsme, hoří oheň Boží lásky, pak zjišťujeme, že jsme touto láskou prodchnuti a že jsme povoláni k lásce: milovat své bratry a sestry, být pozorní k druhým, žít soucitem, projevovat milosrdenství, dělit se s potřebnými o to, co jsme a co máme. Proto almužnu, modlitbu a půst nelze redukovat na vnější praktiky, ale jsou to cesty, které nás vedou zpět k srdci, k podstatě křesťanského života. Umožňují nám objevit, že jsme popel milovaný Bohem, a činí nás schopnými rozestřít stejnou lásku na "popel" tolika každodenních situací, aby se v nich znovu zrodila naděje, důvěra a radost.
Svatý Anselm z Canterbury nám zanechal tuto výzvu, kterou si dnes večer můžeme osvojit: "Uteč na krátký čas od svých zaměstnání, zanech na chvíli svých bouřlivých myšlenek. Odhoď v této době své těžké starosti a odlož své namáhavé činnosti. Věnuj se trochu Bohu a odpočívej v něm. Vstup do hlubin své duše, odstraň vše kromě Boha a toho, co ti pomáhá ho hledat, a zavři dveře a hledej ho. Ó mé srdce, řekni nyní celým svým bytím, řekni nyní Bohu: Hledám tvou tvář. Hledám tvou tvář, Hospodine" (Proslogion, 1).
Naslouchejme tedy v tomto postním období hlasu Hospodina, který nám nikdy nepřestává opakovat: Vejdi do tajemství. Vstup do tajemství, vrať se do srdce. Je to spásná výzva pro nás, kteří často žijeme na povrchu, kteří se staráme o to, aby si nás někdo všiml, kteří stále potřebujeme být obdivováni a oceňováni. Aniž bychom si to uvědomovali, zjišťujeme, že už nemáme žádné tajemství, kde bychom se mohli zastavit a chránit, že jsme ponořeni do světa, v němž se vše, dokonce i naše nejintimnější emoce a pocity, musí stát "sociálními" - ale jak může být sociální to, co nevychází ze srdce? -I ty nejtragičtější a nejbolestivější zážitky riskují, že nebudou mít skryté místo, kde by se daly uchovat: vše musí být odhaleno, vystaveno na odiv, vydáno napospas tlachání okamžiku. A tu nám Hospodin říká: Vstup do tajemství, vrať se do středu sebe sama. Právě tam, kde sídlí také tolik strachu, viny a hříchů, tam Hospodin sestoupil, sestoupil, aby tě uzdravil a očistil. Vejděme do své vnitřní komnaty: tam přebývá Bůh, tam je přijata naše křehkost a tam jsme bezpodmínečně milováni.
Vraťme se, bratři a sestry. Vraťme se k Bohu celým svým srdcem. V těchto postních týdnech si udělejme prostor pro modlitbu tiché adorace, v níž zůstáváme naslouchat v Hospodinově přítomnosti jako Mojžíš, jako Eliáš, jako Maria, jako Ježíš. Uvědomili jsme si, že jsme ztratili smysl pro adoraci? Vraťme se k adoraci. Nabídněme ucho svého srdce Tomu, který nám v tichu chce říci: "Já jsem tvůj Bůh: Bůh milosrdenství a soucitu, Bůh odpuštění a lásky, Bůh něhy a péče. [...] Nesuď sám sebe. Neodsuzuj se. Neodmítej se. Dovol mé lásce, aby se dotkla nejhlubších a nejskrytějších zákoutí tvého srdce a odhalila ti tvou vlastní krásu, krásu, kterou jsi ztratil ze zřetele, ale která se ti ve světle mého milosrdenství stane opět viditelnou." Hospodin nás volá: "Pojď, pojď, dovol mi osušit tvé slzy a dovol mým ústům, aby se přiblížila k tvému uchu a řekla ti: Miluji tě, miluji tě, miluji tě." (H. NOUWEN, Na cestě k úsvitu, Brescia 1997, 233). Věříme, že nás Bůh miluje, že mě Bůh miluje?
Bratři a sestry, nebojme se svléknout ze sebe světské obaly a vrátit se k srdci, vrátit se k tomu, co je podstatné. Vzpomeňme si na svatého Františka, který poté, co se svlékl do naha, objal Otce v nebi celým svým já. Poznejme, jací jsme: prach milovaný Bohem, povolaný k tomu, aby byl prachem v lásce k Bohu. A díky němu se z popela hříchu znovuzrodíme k novému životu v Ježíši Kristu a Duchu svatém.
